Buková hora a Vrabinec
-kdy-03/2023
-kde-Malé Březno, Děčín (Ústecký kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Malého Března, z opačné strany autobusem do zastávky Děčín, Staré město
-čas-7 hod (26 km)
Protože celou zimu jsem byla střídavě zdravá a nemocná, cítila jsem, jak moje fyzička ochabuje. Letos máme s Radkem hodně plánů, a tak jsem se rozhodla vydat se na pořádný výlet a otestovat svoje síly. Radek je na měsíc pryč, a tak jsem využila každé volné chvíle k pohybu v přírodě. Vydala jsem se brzy ráno vlakem do Ústí nad Labem a odtud autobusem do Malého Března. Počasí vypadalo slibně, možná, že mě čekají i výhledy. Cíl první – Buková hora.
To znamenalo nahoru a nahoru a nahoru. Lesem, loukami i pod vedením vysokého napětí. Vysílač na Bukové hoře se v dáli tyčil jako maják i jako pohrůžka, jak ještě vysoko budu muset jít. Zlom nastal až u zaniklé obce Vitín, kde jsou stále k vidění ruiny malé vesnice. Údajně byla opuštěná proto, že se sem nepodařilo postavit silnici. Z Vitína už se svah o něco zmírnil, takže jsem si trochu oddechla a pokračovala vzhůru trochu veseleji.
Na vrchol bukové hory jsem došla po červené značce přes rozcestí Stará Homole. Kromě vysílače je na kopci také Humboldtova vyhlídka, kde je z dálky vidět Ústí. Od vysílače jsem si udělala odbočku na Ptačí stěny. Není tu žádná moc oficiální cesta a v létě je pravděpodobně i ta pěšina, kudy jsem šla, zcela neprostupně porostlá ostružiním, ale jsou tu zajímavé skalní útvary
Vrátila jsem se zpátky na parkoviště pod Bukovou horou a vydala se na dlouhý sestup opět dolů k vodě. Cestou bylo několik vyhlídek, dolů do údolí i nahoru na Ptačí stěny. Později při sestupu mi dělal společnost potůček a pučící rostlinky devětsilu. Vše, co jsem tak poctivě vyšlapala nahoru, jsem teď zase ztratila a musela sklesat až téměř k hladině Labe, do Těchlovic.
Tady jsem započala druhou etapu. Prošla jsem vsí a na druhém konci zase do kopce k hradu Vrabinec, rozeklané skále s vyhlídkou na vrcholu. Ke hradu to ještě jakž takž šlo, ale na vyhlídku na vrcholu hradeb se musí po skále a po řetězech, to už bylo horší. V nohou už jsem cítila únavu ze šlapání do kopce a obzvláště při lezení dolů se mi už klepaly nohy. Výhledy byly ale krásné, opět vzadu Buková hora, tentokrát ovšem ne jako strašák, ale jako připomínka toho, co už mám za sebou.
Dole pod hradem krásně kvetly sněženky a jiné jarní květiny. Já jsem se přehoupla přes další kopec do Lesné a kus po silnici, kus mezi ohradami pro dobytek jsem mířila na rozhlednu Velký Chlum. Na obě strany se tu a tam otevíraly výhledy, mimo jiné třeba na Děčínský Sněžník.
Výstup na rozhlednu už jsem zvládla téměř z posledních sil. Plánovaná trasa na Mapy.cz mi ukazovala, že už mám za sebou stoupání celkem přes 1 000 m a dolů to bude zrovna tak jestli se dobelhám až do Děčína. Došla jsem nakonec jen k první zastávce autobusu Děčín – Staré město a na vlakové nádraží jsem se svezla autobusem. Byla jsem opravdu vyčerpaná, ale stálo to za to a snad jsem se trochu nakopla na další výletní dobrodružství.
