Z Jinec do Dobříše
-kdy-12/2020
-kde-Jince, Dobříš (Středočeský Kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Jinec
-čas-cca 7 hod (25 km)
Vyrazila jsem sama na výlet a volba tentokrát padla na Brdy. Ráno vlakem do Jinec, překvapilo mě, že tuto trasu jezdí Arriva, bohužel stejně jako vždycky to znamenalo zase někde čekat (tentokrát asi dvacet minut v Berouně) a to i když plánovaně, bylo mi líto, že sedíme a nejedeme. To že jsem si nedokázala online koupit lístek patnáct minut před odjezdem a v nejistotě, zda se dá kupovat u průvodčího, jsem na Smíchovském nádraží hledala automat na lístky a vlak stejně přijel o deset minut později, to už se ani nerozčiluju. Každopádně dojela jsem v pořádku a spolu s několika skupinkami trempů (Prosinec, teplota kolem nuly) jsem vystoupila v Jincích a vydala se po modré značce do Čenkova. Jako první mě u rybníka uvítal ledňáček s rybičkou v zobáku, tak jsem to brala jako znamení zajímavé cesty.
Z Čenkova jsem začala po červené značce stoupat k bývalé obci Komorsko. Nejprve to byl pořádný kopec nahoru, na zahřátí, však také bylo potřeba, čím výš, tím větší zima. Rozhodla jsem se to vzít přes vrch Velká Baba a zkrátit si na ní cestu po lesní silnici k hoře Písek a pak jen tak lesem zase na modrou značku.
Za padesáti pěšinkami a za padesáti odstíny mechu pak leží vrch Velká Baba. Sám o sobě ani nijak zajímavý, to spíše nedaleké skalisko Fabiánovo lože. Odtud jsem to vzala neznačenými lesními cestami nahoru na červenou značku na hřeben. A tam jsem taky potkala vlka. Prostě jsem se otočila na křižovatce a na jedné lesní cestě v šeru stálo jakési zvíře, když mě uvidělo, uteklo, jen huňatý ocas se chvíli míhal v porostu, co jiného by to teda mohlo být? Nikde ani živáčka, pes by takhle neutíkal, bylo to divoké zvíře. Ohromená a zaražená jsem pokračovala dál, dokud jsem na jedné z mýtin neuviděla celé stádo "vlků". Jenže to nebyli vlci ale daňci (a po zhruba měsíci se musím opravit protože ani daňci to nebyli, ale byli to jelenci běloocasí, viz dále). V životě by mě nenapadlo, že daňci mají v zimě takový bílý a chundelatý ocas (A taky že nemají). Ještě že jsem se zatím s vlkem stačila pochlubit jen manželovi a neobvolávala jsem nadšením ještě kamarádky...
Po červené značce jsem přešla hřeben kolem vrcholu Kuchyňka a dál směrem k rozhledně Studený vrch. Nejzajímavějším bodem téhle cesty bylo Čtyřmezí, hranice čtyř obcí. Strašidelné ovšem bylo, že snad všechny stromy kolem byly opatřené červenými pruhy, zkrátka kam se člověk podíval, jako z nějakého hororu. Až doma jsem se dočetla, že si člověk musí stoupnout přímo doprostřed kruhu, vyznačujícího čtyřmezí, a pak uvidí dokonalou kružnici, což mi teda v červeném provedení nepřipadá o nic míň strašidelné.
Rozhledna na Studeném vrchu byla zavřená, ale nic jiného jsem ani nečekala, přesto malinko nějaký ten výhled byl. Zpátky jsem to vzala na žlutou značku a víceméně se jí držela až do Dobříše, až na chvíle, kdy mě trošku štvalo jít po asfaltce a tak jsem si cestu párkrát zkrátila nebo prodloužila lesní pěšinou. Začínalo se šeřit, bylo mi jasné, že se z lesa dostanu jen tak tak, než bude potřeba baterka. Zvěře bylo kolem čím dál víc, v každém houští číhaly huňaté ocasy, nebo aspoň srnky. Brzy jsem si na taková blízká setkání zvykla.
Na co jsem ale rozhodně připravená nebyla bylo zvíře na fotce níže. Pravděpodobně srnec? (Ale kdeže, určitě také jelenec běloocasý). Jen tak si tam stál a koukal na mě jak jdu po cestě. Už zvyklá z celé cesty jsem na něj klidně a slušně promluvila: Ahoj, no tak šup šup, utíkej! A čekala že se lesem bude vyděšeně míhat bílá prdelka. Ale ne ne. Jen tam stál a koukal. Tak jsem se taky zastavila a koukala na něj nazpátek - co bude dělat. Nejdřív pohnul hlavou, jako by se uklonil a pak dupnul zadní nohou. Taky jsem na něj dupla. A pak se lesem míhala moje prdelka v zelených kalhotách, protože mi došlo, že je nejvyšší čas opustit les. PS: neběžel za mnou :)
A teď k jelencům běloocasým - doma jsem manželovi vykládala příhodu s "vlkem" a jak to bylo nakonec jiné zvíře a jaký mělo divný chlupatý ocas a při běhu s ním vrtělo, jako veselý pejsek. No, ne že by mi nevěřil, ale myslel že dost přeháním. Proto jsem ho v lednu 2021 vzala na místo činu. A skutečně a znovu, samý bílý chundelatý ocásek. Doma jsme se pak bavili, že jsem skutečně nekecala a že to bylo až neskutečné - jenže! - začali jsme hledat jestli to byli srnci, daňci, nebo snad jeleni? A ani na jedno to zvíře to nesedělo, což bylo divné. Až jsem náhodou přečetla název "jelenec běloocasý" a ještě než jsem si vygooglila obrázky, tušila jsem že jsem na správné stopě. Dle Wikipedie jelenec běloocasý, původem z Ameriky, žije v Evropě pouze ve Švédsku, na Islandu a Brdech, kam si ho nechal kdysi dovézt nějaký hrabě. Je to vzácné zvíře a v Brdech jich žije celkem asi šedesát. Vzhledem k tomu, kolik jsme jich potkali, jsme se už asi seznámili se všemi :)
Comments