Z Žebráku do Zbirohu
-kdy-12/2021
-kde-Žebrák, Zbiroh (Středočeský Kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Žebráku, vlakem do Kařezu
-čas-8 hod (26 km)
Už mě to zase chytlo a musela jsem vyrazit na pořádný výlet. Teploty se poslední dobou drží kolem nuly, což je výhoda, protože sníh neroztává a tak není bahno, což je příjemná změna. Vypravila jsem se ráno autobusem so Žebráku a protože jsem si vzpomněla, jak jsme tu jednou byli v létě a v místní sámošce si koupili výborné velké housky, zastavila jsem se jako první nakoupit. Housky měli. Takže už nic nechybělo k dokonalému výletu. Z města Žebrák, jsem se vypravila po známé cestě k obci Točník, jenže narozdíl od minula jsem nebyla líná a vysupěla jsem na kopeček jménem Jezevčík, kde je instalovaný Portál mistra Jeronýma Pražského a nabízí zajímavý pohled na obec Točník, kde paradoxně stojí hrad Žebrák.
Z Točníku jsem pokračovala po červené značce mezi poli a cestou přede mnou neustále utíkalo hejno malých žlutých ptáčků. Podle internetu by to mohli být strnadi. Za mnou se naopak postupně vzdaloval hrad Točník na kopci. Cesta pokračovala lesem a po pořádném kusu cesty jsem červenou na chvíli vyměnila za zelenou značku. I tu jsem ale nakonec opustila abych se vydala po neznačené cestě směr Dlouhá skála. Počasí se začalo lepšit, sem tam vykukovala modrá obloha a později i sluníčko. Výhledy moc nebyly, protože po okolí se držela nízká oblačnost nebo snad mlha, ze které vykukovali sem tam nějaké kopečky. Cesta byla zcela neprošlapaná a já jsem děkovala svému minulému já, které si na cestu vybralo vysoké nepromokavé boty. Pak jsem si totiž cestu sněhem a vytváření prvních stop mohla náležitě užít. U vstupu do lesa bylo posezení nazvané "U Rumu" bohužel rum jsem s sebou neměla a tak jsem si aspoň dala čaj a posvačila housku se sýrem (plátkovou mozzarelou, člověk se až občas diví jaké poklady může najít v malé samoobsluze).
Pak jsem se chvíli potulovala lesem a omrkla některé skály - například Dlouhou nebo Čertovu skálu a nakonec zamířila k skále Dehetnické. Měla jsem v plánu vylézt nahoru, ale pod sněhem byly kluzké listy a bylo by to příliš nebezpečné, takže jsem se na to vykašlala a vydala se dál, po asfaltce jsem se vydala do obce Líšná, u které mi mapy.cz prozradily, že si zahrála v seriálu Vinaři a Náves, tak jsem se na tu jejich náves zašla podívat a pak zase pokračovala po zelené k zřícenině hradu Řebřík.
Na konci vesnice mě překvapila hodně morbidní Vánoční výzdoba. Hrad Řebřík byl tak dokonale zřícený, že tu vlastně nezbylo nic kromě studně. Přiznávám, že takové zříceniny mě teda vůbec nebaví a hlasovala bych pro aby dostaly nějaké jiné označení než zřícenina aby bylo každému hned jasné, že tu nic není. Od Řebříku jsem pokračovala po žluté značce kolem kostela sv. Petra a Pavla na straně jedné a oveček s beranem na straně druhé.
Pokračovala jsem lesem s nízkými listnatými stromky, když v tom mi přišla zpráva na mobil. Manžel mi poslal nějaký vtípek. Zastavila jsem se tedy a nejprve jsem chtěla jen zprávu v rukavicích odmáčknout, že se na ní podívám později, Jenže telefon nereagoval. Na mapy mi pár chvatů i v rukavici stačí, ale nedařilo se mi zprávu odmáčknout pryč a tak jsem se rozhodla se na ní podívat. Dalších pár minut jsem se pokoušela tedy zprávu otevřít, až jsem nakonec musela uznat, že takhle to nepůjde a potupně si sundat rukavici. Otevřela jsem zprávu, ale byla jsem zklamaná, tenhle vtípek už jsem viděla. No a asi jsem stála moc dlouho na jednom místě a funěla teplý vzduch, protože jinak si neumím vysvětlit, co se v následující vteřině stalo. Jak tak koukám do mobilu, zřítila se na mě z větví nademnou obrovská halda sněhu. měla jsem ho ve vlasech, za krkem i na té ruce bez rukavice a telefonu. A to nebylo všechno, rozčileně jsem popošla o kus dál a oklepávala ze sebe sníh, když v tom slyším před sebou praskot větví. Doslova jsem viděla jak se malé stromky otřásají a padá z nich sníh a něco si razí cestu přímo ke mně. Byla jsem v šoku a vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačilka nijak zareagovat. Z lesíka asi sedm metrů ode mě vyrazilo prase a přes cestu rychlými skoky zahučelo na protější stranu cesty. Zpětně musím říct, že to bylo jedno z těch menších prasat, co jsem kdy potkala, ale zato bylo tak blízko, že jsem doslova viděla strach v jeho očích, když pádilo přes cestu. A bylo pryč. To mám z toho, že jsem potichu a čumím do mobilu, kdybych křupala po zmrzlém sněhu, určitě by mě slyšelo. A já tak nerada potkávám prasata, zato manžel, ten je má dokonce rád a podobné zážitky mi vždy závidí, zatím co já přemýšlím, jestli si nemám zkontrolovat kalhoty.
Od prasete dál, mě už žádné další velké zážitky nečekaly. Opět jsem si prohlédla několik skal po lese, například Babí skálu, na kterou jsem se odvážila i vystoupit a po zelené jsem kolem skály Hlavatice pokračovala dál do Zbirohu. Protože autobusové spojení do Zbirohu z Prahy je mizerné, nebyl to cíl mojí cesty ale šla jsem ještě dál, na železniční zastávku Kařez. Byla už to vlastně jen taková cesta na vyklusání, začalo mrznout a já kromě rukavic navlékla i čepici. Posledním zajímavým zážitkem pak byl plnou rychlostí projíždějící rychlík, který před sebou zvedal sníh z perónu a vrhal ho do očí nebohých postávajících, kteří to brali úprkem schovat se do prosklených zastávek. Zatímco o chvíli později projíždějící pendolino nezvedlo ani vločku.
Comments