Velikonoce - přechod Orlických hor
-kdy-04/2023
-kde-Žamberk - Kudova Zdrój (Královéhradecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem/autobusem do Žamberka
-co tam-PR Zemská brána, Neratov, hřebenovka Orlických hor, Rozhledna Velká Deštná a Vrchmezí, Masarykova chata
Na Velikonoce jsme již tradičně vyrazili na putování po pohraničí. Tentokrát přes Orlické hory. Nápad to byl dobrý, ale počasí s námi tak úplně nesouhlasilo. To, že byla opravdu zima, se dalo čekat. Obzvlášť, když tentokrát jsou Velikonoce na začátku dubna. Ale to, že v pátek na vrcholcích hor nasněžilo asi patnáct centimetrů nového mokrého sněhu, bylo nemilé překvapení. Přestože se tím dost ztížil terén, vše jsme zvládli a přešli Orlické hory z východu na západ.
Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili z Prahy do Žamberka. Vlakem do Ústí nad Orlicí, jiným vlakem do Letohradu, a nakonec autobusem do Žamberka. Přespali jsme v penzionu (Country club) a ráno se vydali po červené do Klášterce nad Orlicí. V Žamberku jsme toho moc neviděli, večer jsme se jen prošli přes náměstí a kolem Orlice a ráno už jsme se nechtěli nikde zdržovat. Když jsme procházeli vesnici Zakopánku, viděli jsme hejno slepic, jak míří ze zahrady do lesa, Radek k tomu vtipně poznamenal, že jsou přeci Velikonoce, a tak jdou schovávat vajíčka.
Z Klášterce nad Orlicí jsme pokračovali po modré značce proti proudu Orlice až k Zemské bráně a na Orlickou chatu, kde jsme měli strávit další noc. Sotva začaly výhledy na řeku, tedy nejkrásnější úsek dnešní trasy, začalo chumelit. Samozřejmě lepší, když sněží, než aby pršelo, ale po nějaké době bylo i sněžení trošku protivné. Nakonec sněžilo s přestávkami celé odpoledne a celou noc, a to způsobilo výše popsané problémy se schůdností vrcholků hor, které už od zimy mezitím byly skoro holé. Neušli jsme zas tak velkou vzdálenost, ale nějak nás to zmohlo a po příchodu na chatu jsme si trošku schrupli. Odpočatí jsme se pak ještě jednou prošli bez batohů kus podél Orlice. Večeřeli jsme na chatě, je vyhlášená obřími porcemi jídla a doufali, že zítra bude líp.
Druhý den skutečně bylo mnohem lepší počasí. Už nesněžilo, a tak největší překážkou byl tu a tam rozbředlý sníh a bláto, jinak se ale šlo dobře. První úsek nahoru do hor jsme šli po cyklostezce. Po asfaltu to rychleji odsejpalo a navíc to byla pěkná cesta kolem potůčku. Chvílemi potůčků dvou a více po obou stranách cesty. Dál jsme pokračovali po červené značce k osadě Hanička a stejnojmenné vojenské tvrzi/pevnosti. V podstatě celou cestu jsme šli kolem bunkrů. U Haničky byly ale ty nejzajímavější. Prohlídky začínají až v květnu, takže jsme se alespoň naobědvali a podívali se na některé bunkry zvenčí. Tady už začínala souvislá sněhová pokrývka, i když jen pár centimetrů.
Dlouho jsme ale na sněhu nepobyli, protože jsme začali klesat po modré turistické značce dolů do Neratova. Zatímco většinu cesty jsme šli úplně sami, tady, mezi Neratovem a Haničkou už bylo celkem živo. V Neratově jsme navštívili slavný kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je zajímavý tím, že po rekonstrukci, kdy na počátku byly jen ruiny, dostal netradiční dřevěnou a skleněnou střechu.
Pak jsme si dali pivko z místního pivovaru a vydali se zase na cestu. Náš cíl byl penzion Chata Rampušák v nedaleké Nové Vsi. Nechtěli jsme ale šlapat po silnici, a tak jsme to vzali přes kopec. Hned za kostelem jsme vystoupali do lesa, pak přes paseky a louky s výhledem dolů do údolí na Neratov a pak na druhou stranu kopce po neznačených cestách dolů do Nové Vsi.
V neděli nás čekal nejdelší úsek, 26 kilometrů náročným terénem a přes hřeben hor. Z Nové Vsi jsme vystoupali po Hamplově cestě nahoru na Mezivrší. Bylo to převýšení asi 300 metrů, ale aspoň se po zpevněné cestě šlo dobře a měli jsme to rychle za sebou. Čím výš, tím více sněhu a mlhy a brzy bylo jasné, že dnes to rozhodně nebude zadarmo. Zima, hustá mlha, studený vítr, a hlavně nepříjemně mokrý sníh. Stačilo se otřít o zasněženou větev a hned byl člověk mokrý. Naštěstí alespoň boty jsme měli odolné.
Z Mezivrší jsme šlapali ve sněhu po červené na Pěticestí a dál Pod Homolí. Nejhorší úsek byl za Kunštátskou kaplí, kde cesta doslova mizela v kleči, která byla celá slehaná těžkým sněhem a my se museli komplikovaně prodírat. Před posledním vrškem, Homole, jsme to vzdali a sešli dolů na cyklostezku. Možná jsme po ní měli jít už dávno, ale je hodně klikatá a delší a kdo ví, jak bychom dopadli, když už takhle to bylo tolik kilometrů.
Následoval výstup na Velkou Deštnou. Tady už se šlo lépe, ale ještě lépe by se asi jelo na běžkách. Alespoň to byla rovná zpevněná cesta, žádné kodrcání mezi větvemi a kořeny. Měli jsme dobré tempo a radovali jsme se, že si pak stihneme dát něco dobrého cestou, abychom přišli rozumně do dalšího ubytování. Přestože byla mlha, že bylo sotva vidět vrcholek rozhledny na Velké Deštné, vylezli jsme nahoru. Stěny byly celé omrzlé a celou cestu nahoru nám ty omrzliny padaly na hlavu. Seshora nebylo vidět dál než na postavičky přímo pod rozhlednou. Cestu si sem i za tak nepříznivého počasí pár lidí našlo.
Z Velké Deštné jsme šlapali dál, dolů na Masarykovu chatu, kde jsme si s chutí dali horkou griotku a smažák. Bylo fajn trochu posedět a oschnout a připravit se na poslední úsek cesty. Ten jsme v podstatě celý ušli po Česko-Polské hranici. Zatímco na rozhlednu na Velké Deštné jsme vyšli (zatímco na nás padal led), na rozhlednu Vrchmezí už jsme se spíš vybelhali (zatímco na nás padala voda z tajícího ledu).
Poslední úsek, opět po hranicích až k chatě Čihalka, jsem chytla v pořadí asi už třetí dech, a tak jsme sešli dolů celkem svižně. Všechny ty poctivě nastoupené metry nám mizely před očima a s každým krokem bylo tepleji a tepleji a méně sněhu až skoro u chaty už převládala zase zelená barva, což bylo po šedobílém dni příjemné zpestření.
Večer jsme řešili, jak se dostat domů a Radek nakonec našel spolujízdu na Blablacar z Kudowy Zdróje do Prahy, což se ukázalo jako nejrychlejší a nejpohodlnější řešení. Poslední den mě po včerejším výkonu hodně bolely nohy a už mi to nešlapalo tak dobře. Zato počasí se jako kouzlem proměnilo. Jedno mávnutí hůlkou – mlha se rozplynula, druhé mávnutí – mraky se rozestoupily a vyšlo slunce, třetí mávnutí – začalo být horko, zpívat ptáci, létat čmeláci…
Od Chaty Čihalky jsme šli po zelené přes panský kopec a na polské straně dál po černé. Ano po černé značce. V obci Lewin Klodzky jsme přesedlali na modrou a nakonec jen do obce Jeleniow, kde nás nabral náš domluvený řidič.
Comentários