Svojetice, Chocerady, Senohraby
-kdy-12/2021
-kde-Svojetice, Senohraby (Středočeský Kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Svojetic, vlakem do Senohrab
-čas-8 hod (25 km)
Přestože předpověď nehlásila nijak hezké počasí, vyrazila jsem před Vánoci ještě na jeden výlet. Čekala jsem že bude zataženo a že se nedočkám žádných velkých výhledů, přesto mě ale docela překvapilo, že ráno pršelo. I tak jsem ale vyrazila na cestu. Jako výchozí bod jsem zvolila zastávku autobusu Svojetice, Na Vyhlídce, kam jezdí pravidelný autobus od metra Háje. Při čekání na autobus jsem se prošla kolem místní zajímavosti - nejvyššího paneláku v Česku, nazývaný Pražská dvojčata.

Přímo od zastávky ve Svojeticích vede zelená turistická značka směr Zvánovický potok. První část cesty bylo opravdu ošklivo. Mrholilo a čvachtala jsem v rozbředlém sněhu. Kolem byla mrazivá mlha a skutečně jsem chvíli pochybovala, zda byl dobrý nápad vyrazit a jestli to nemám otočit zpátky na první autobus. Vytrvala jsem ale a nakonec se to vyplatilo. Cesta kolem zvánovického potoka už byla o něco příjemnější. Hlavní zajímavostí tohoto úseku byly mlecí kameny nedaleko osady Borka, jen tak poházené po okolí a v potoce.






O kus dál jsem se napojila na červenou značku, vedoucí kolem vrcholu Karkoška. Udělala jsem si malou odbočku na samotný vrchol a když jsem si sedla, pomalu zoufalá, že mi brzo promoknou boty, najednou se udělalo krásně, vysvitlo sluníčko a mlha, která ležela po okolí se začala zvedat. Cestou z Karkošky, tentokrát po modré do obce Kostelní Střímělice a později po zelené do obce Hradní Střímělice, jsem měla krásné výhledy do okolních údolí, ze kterých se zvedaly cáry mlhy.










Z Hradových Střímělice jsem pokračovala dolů z kopce po zelené Cikánským údolím. Cestou jsem narážela na různé mrazové kotliny, kde se stále držela mlha a nutila mě nasadit si čepici i rukavice abych je zase o kus dál, kde už bylo tepleji, sundala. Cikánské údolí nakonec ústilo do údolí Sázavy, kde jsem se po červené značce po asfaltce vydala směr Chocerady.


V Choceradech jsem přešla po mostě k železniční stanici a vydala se po lesní cestě nad tratí do Hvězdonic. v Hvězdonicích jsem přešla po mostě pro pěší opět na druhou stranu Sázavy. Červená turistická značka tu po asfaltce podchází dálniční most D jedničky. To by nebylo samo o sobě tak zajímavé, kdyby ale pod mostem nebyl skanzen a dětský park. Chápu, ano neprší tam, možná v létě je tam stín ale sory, dětský zábavní park pod dálnicí je prostě docela bizár.





Celá ta dlouhá červená značka vede v protisměru až kdo ví kam, ale od města Sázava se jmenuje Cyrilometodějská stezka. Z toho, co jsem při tomto výletě prošla byl její nejhezčí úsek kousek za Hvězdonicemi, před zříceninou hradu Zlenice. Jde se přímo kolem vody, je to krásná lesní pěšina, na druhém břehu jsem viděla volavku a pískající ledňáček kousek přede mnou už je na výletech kolem vody poslední dobou skoro samozřejmostí. Jen než na něj zaostří foťák, udělá píísk a frrnk a je z něj jen rozmazaná šmouha.



Zlenice jsou známým místem, kde se v létě srocují vodáci, takže navštívit zříceninu pro změnu v zimě je mnohem příjemnější. Ten klid a ticho a nikde nikdo. Ba ne, potkala jsem tam rodinku na výletě, ale přesto se situace nedá srovnávat s procesím, které sem chodí v létě víkend co víkend. Ze Zlenic na vlak do Senohrab to ještě bylo dva další kilometry, ale už zcela bez jakékoliv zajímavosti. Snad jen výhled na dálniční most Šmejkalka, který se začínal ponořovat do odpolední mlhy byl malým zpestřením. Navíc jsem musela dost přidat do kroku abych nemusela čekat hodinu na další vlak. Všechno jsem stihla a ještě než padla zimní odpolední tma jsem seděla pěkně v teple ve vlaku.




Comments