top of page

Severní Finsko 2022

-Kdy-09/2022

-Čas-17 Dní

-Co tam-treky za polárním kruhem, pozorování polární záře, sobi, jezera a sauny

-Jak se přepravovat-Půjčeným autem, ale také rozsáhlá síť autobusů a vlaků, vnitrostátní lety

-Kde spát-V kempech, v přírodě, pronajatých chatičkách

-Nezbytná výbava-Dobré boty, teplé oblečení, trekové vybavení - spacák, stan, vařič. Turistická mapa, navigace, sandále na brození řeky


-Na co si dát pozor-Nejisté počasí - v září může být +15° ale také -5°C. Může v kuse pršet a nebo být krásně. Dvě vrstvy oblečení chrání proti komárům. Turistické cesty nemají žádné značení, člověk se musí umět orientovat v mapě (a mít správnou mapu) nebo mít dobrou navigaci. Některé řeky se brodí.






1. Den


První den jsme v podstatě celý strávili na cestě. Nejprve jsme letěli z Prahy do Helsinek, kde jsme měli asi tři hodiny času, a nakonec menším letadlem do Rovaniemi. Rozhodli jsme se letět až do Rovaniemi a ušetřit tak čas, který bychom jinak strávili přejezdem na sever. Rovaniemi je velmi turistické město, které čerpá svou popularitu hlavně z toho, že leží na polárním kruhu. Ve skutečnosti leží těsně pod, na severu města je celý areál věnovaný polárnímu kruhu a Vánocům, protože zde sídlí Joulupukki, finský Santa Claus. Jak jsme se později dozvěděli, ani tento domeček Santy není "pravý". Letiště v Rovaniemi ovšem za polárním kruhem leží. Vyzvedli jsme si auto z půjčovny a hned se vydali na cestu na sever. Naším cílem byl park Urrho Kekkosen, kde už jsme jednou byli, tentokráte jsme se ale zaměřili na jeho jižní část. Protože jsme vyrazili až pozdě odpoledne, ani jsme nečekali, že bychom dojeli až k parku, ale snažili jsme se urazit co nejdelší vzdálenost. Nakonec jsme dojeli až k městečku Pelkosenniemi, kde jsme přespali v přístřešku u rozhledny. Noc byla chladná, ale klidná, až na hejno labutí, které vprostřed noci přiletělo na jezero a začaly tam kejhat. A že to umí!





2. Den


Dopoledne jsme dojeli zbývající úsek do osady Keminhaara. Silnici vystřídala štěrková cesta, štěrkovou cestu jen prašná cesta, až jsme najednou byli jakoby na konci světa. Dobalili jsme se a vyrazili na cestu. Počasí bylo slušné, les nás přivítal krásnými podzimními barvami a překvapivě nikde nikdo. Jižní oblast parku není tak oblíbená, jako ta severní. Vydali jsme se na cestu. S sebou jsme měli ne zrovna dobrou mapu, protože tu dobrou jsme nesehnali. Zpočátku se ale šlo dobře. Cestu lemovaly značky ve tvaru panďuláků. Později nám jedna paní, co jsme potkali, vysvětlila, že nedaleko je hora Korvatunturi – pořádný jazykolam, ale díky způsobu, jak Finové dávají důraz na jednotlivé slabiky už pro nás vlastně ani moc ne. No a na hoře KorvaTunTuRi má skutečný domeček finský Santa Claus. Dokonce tam prý je na vrcholu chaloupka, do které se lidé můžou podívat. Nám byla ovšem zapovězená, protože leží v pohraničním pásmu s Ruskem a turisté pro vstup musí mít speciální povolení.


Našim prvním cílem byla chata Manto-oja. První večer na treku byl fajn. V chatě jsme spali sami, večer jsme si v klidu poseděli u ohně. Jen jsme zjistili že houby už nerostou a borůvky také ne. Jídelníček jsme si tak mohli vylepšovat jen brusinkami a šíchou.





3. Den


Třetí den jsme mířili do chaty Peuraselka. A tady nás právě vypekla mapa. A to pořádně. Vyrazili jsme správně, od chaty zpátky a pak podél plotu. Cestou jsme potkali nějaké mokřady, ale byly tu polorozpadlé chodníčky, takže v pohodě. Ovšem jak jsme šli dál a dál, něco nehrálo. Byl tu potok, ale žádná lávka, museli jsme brodit. A pak už jsme se museli brodit i v mokřadech. Někde jsme špatně odbočili. Protože chodím v nízkých pohorkách, musela jsem si je sundat a brodit mokřady sandálech. Na půl cesty k chatě je na křižovatce cest přístřešek. K němu to bylo sice nepříjemné, ale ještě se dalo. I když jsem často nadávala na cestu ledovou vodou. Od přístřešku dál ale bylo už jen hůř a hůř. Po pár stech metrech jsme už šli blbě a nedokázali jsme se ani vrátit na správnou cestu ani pochopit co se stalo. Následovaly další močály, do toho dešťová přeháňka, a mizérie z toho, že vlastně nevíme kam jdeme. Jediné štěstí bylo, že jsme nakonec celí rozmáchaní došli ke správné řece, u které stojí chata, jen o pár set metrů níže po proudu. Později po nás přišlo ještě celkem dost dalších lidí. Všichni stejně rozmáchaní a vyřízení jako my. Jen dva lidi byli v pohodě. Starý pán, který šel v holínkách, takže mu bylo jedno kudy, a jedna paní, která měla správnou mapu. Ono totiž je pravda, že se má jít podél plotu (ohrady na soby), ale v současné době jsou tam ploty dva, starý a nový. Nový plot se má přelézt na naprosto nepochopitelném a neznačeném místě a má se jít podél starého plotu. Nikdo, až na tu paní, to netrefil.


Večer jsem se šla podívat k řece, kde by měl být most na druhou stranu, do severnější části parku. No tedy mysleli jsme si, že tam bude most. Vycházka podél řeky mě ovšem vyvedla z omylu, protože po mostě, současném, bývalém, či snad budoucím, nebyla ani stopa. Bude se muset brodit!





4. Den


Ráno jsme zahájili brozením ledové řeky. Čekal nás krátký přechod k chatě Tahvontupa odkud jsme chtěli pokračovat dál podél řeky do jedné z dalších chat. Poslední noc s námi trávila i jedna větší skupinka a trošku jsme se obávali, že nám zaberou všechny místa v chatě. Pořád jsme přemýšleli a přemýšleli, až jsme u Tahvontupy potkali naší známou paní a ta nás informovala, že se byla na kopci podívat na internet na předpověď a dnes večer má začít pršet a má pak pršet dalších pět dní. Také nám doporučila výhled z kopce, odkud přišla. Rozhodli jsme se tedy, že nebudeme pokračovat dál, ale naopak dnes si uděláme výšlap na kopec a pak se budeme pomalu stáčet zpátky. Na kopci se nakonec vystřídali skoro všichni, co tu noc zůstali v chatě. Zajímavé bylo, že na úplný vrchol nevedla cesta a tak jsme si museli zapamatovat terénní orientační body, abychom se trefili na pěšinu k chatě. Například dvojitou borovici, kamenný val, suchý strom, a zpátky jsme museli jít přesně ve stejném pořadí, abychom našli další správný bod. Chvíli jsme si užili výhledu, ale pak se začalo zatahovat. Večer šel Radek s Finy do místní sauny na dřevo. Já jsem nechtěla, ale pak mě nalákali, protože současným produktem rozpálené sauny je i sud horké vody na mytí.







5. Den



Celou noc sice pršelo, ale ráno bylo celkem slušně. Vydali jsme se zpátky a dokonce jsme si občas užili i sluníčko a krásně nasvícené stromy kolem řeky. Vrátili jsme se zpátky do chaty Peuraselka. Zvládli bychom jít sice dál, ale už asi ne tak daleko abychom došli do další chaty. Odpoledne jsme tedy věnovali plánování další cesty. Mysleli jsme, že bychom došli až ke kaňonu řeky Nuorti, o kus dál na východ, ale zatím jsme se přesvědčili, že cesty, kterými jsme tam chtěli jít, jsou zimní cesty. Schůdné po ledu, ale jinak podmáčené. Proto jsme se rozhodli, že si trek rozdělíme na dvě části. Nejkratší cestou se vrátíme zpátky k autu. I tak to budou ještě dva dny chůze. A pak přejedeme k Nuorti autem a pochodíme tam. Odpoledne opět začalo vytrvale pršet a nepřestalo až do rána. Litovali jsme těch, co se ještě budou vracet, protože už my jsme při návratu poznali, jak hladina řeky na brodu o slušných pár centimetrů stoupla.





6. Den


Ani jsem se neobtěžovala si obouvat pohorky a šla jsem rovnou v sandálech. Nasadila jsem si na nohy igelitové sáčky, na to ponožky a hurá do mokré trávy. Říkala jsem si, že mě ani mokřady nerozhodí. Cesta zpátky, i díky radám oné zkušené cestovatelky, byla mnohem lepší a trefili jsme úspěšně tu správnou. Základem bylo držet se starého rozpadlého plotu a nenechat se zlákat širokou cestou, vyjetou zásobovacími čtyřkolkami. Chaty v parku jsou totiž zásobené dřevem a plynovými bombami. Cesta rychle ubíhala, akorát jsme, zrovna když jsme si zkracovali cestu, ztratili mapu a museli jsme jí hledat. Přes den bylo zataženo, ale jen občas mrholilo, většinou jen drobně, že nebylo ani potřeba vytahovat pláštěnku, později k večeru se zase rozpršelo. Díky tomu ale zase nebyla zima. Spali jsme v chatě Peskihaara. Při příchodu jsme měli problém odkud vzít vodu, většina chat je přímo u řeky, odkud se dá voda brát. Normálně se dá i přímo z řeky pít. tady ale široko daleko nic. Až jsme metodou pokus-omyl, zjistili co znamená šipka "lahde" upevněná na chatě. Vodu z lahde jsme ale raději převařili.





7. Den


Tento den byl opravdu náročný. Nejprve jsme se museli dostat k autu, všude bylo mokro, bažiny, kaluže. Přejeli jsme k Nuorti. Cestou jsme konečně viděli nějaké sobíky. U Nuorti jsme zrevidovali obsah batohů a vydali se na cestu. Hned na začátku cesty jsme míjeli brod. Nuorti je opravdu velká řeka. Dá se překonat jen dvěma způsoby. Na jedné straně treku je most, no a na té druhé je brod. Ale ne jen tak ledajaký, je přes něj natažené lanko a člověk se jistí karabinami. U Brodu jsme zrovna potkali dvě holky. Měly ho za sebou a vracely se k autu. Ukazovaly nám že měly vodu až po zadek a že je lepší brodit teď, protože za deště bude voda stoupat. Na to jsem já prohlásila, že mě tam nikdo nedostane a že budeme chodit jen po jednom břehu řeky. Domluvili jsme se s Radkem, že půjdeme k mostu a zpátky. Ten den jsme došli do chaty Hirvashauta. Večer tam nakonec přišlo ještě hodně dalších lidí, ale většina dobrovolně spala ve stanu. Zajímavé bylo, jak z náhodných konverzací vyplývalo, jak je pro všechny brození řeky velké téma. Jak je to hluboké, jestli je to bezpečné…





8. Den


Pršelo zase celou noc. Vlastně zatím jsme měli opravdu štěstí, protože sice každou noc lilo, ale ve dne bylo slušně. Ani dnešek nebyla výjimka. Nevýhodou bylo, že z celonočního deště bylo vše mokré a tak jsem si stejně boty promáčela. Den co den v mokrých pohorkách. Mířili jsme do chaty Saiho, která je až u mostu. Cestou bylo několik pěkných vyhlídek na kaňon řeky. V chatě ovšem už byly dvě ženy se psem a bylo tam vedro jako v sauně. Uvařili jsme si tedy aspoň polévku, chvíli poseděli a přemýšleli co dál. Za čtyři další kilometry by byl přístřešek Kolsakoskenoja. Na jednu stranu se nám tam moc nechtělo, protože jsme věděli, že tam míří i další, co s námi byli dnes ráno na chatě a navíc by to byla zacházka a ještě k tomu je to jen přístřešek, ne chata. Ale rozhodli jsme se pokračovat. Unavení jsme došli až k přístřešku a zbytek odpoledne jen poposedávali okolo. Postupně chodili další a další lidi, protože přístřešek je na strategickém místě při cestě z obou směrů. Někteří byli docela překvapení, kolik je tu lidí. Všichni jsme seděli dlouho do večera a povídali si. A co bylo hlavní, tak nějak jsme se všichni vyhecovali a my s Radkem se rozhodli, že půjdeme až na brod!





9. Den


Noc v přístřešku byla naštěstí první noc, kdy nepršelo. Proto se šlo další den o mnoho veseleji. Ráno jsme se, jako obvykle, posilnili velkou porcí ovesné kaše, do které jsme si nasbírali bobule. Místo oběda jsme si obvykle dali jen čokoládu, nebo müsli činku a pořádné jídlo si zase dali až na večeři. Od jedné ze spolunocležnic jsme dostali tip na jednu hezkou malou chatu, Mettopalo, kam jsme se také vypravili. V chatičce jsme nakonec byli sami a pořádně jsme si to užili. I přesto, že v noci zase pršelo. Usínali jsme při pohledu na hořící krb a s mírným strachem kolik bude zítra vody v řece.





10. Den


Poslední den treku. Už ani nevím jestli pršelo, nebo ne, před očima jsme měli nejprve hrůznou představu brodu a pak příjemnou představu auta, tepla, pořádného jídla a nakonec vzdálené sprchy a měkké postele. Cestou lesem jsme neustále potkávali soby, celá stáda. Většinou se ale bojí a hned utečou. Cesta byla snadná a rychle utíkala, brzy jsme byli u poslední chatky a také u brodu. Stáhli jsme si kalhoty, co z vybavení šlo, to jsme zabalili do igelitových pytlů do batohu a nakráčeli k lanu. Ale sakra! Všechny jistící karabiny byly na opačné straně. Přesně jsme věděli, kdo to provedl, naše známá skupinka z přístřešku. Počet by souhlasil. Museli jsme tedy improvizovat. Svázali jsme si trekové hole a přehodili je přes lano, abychom se jich cestou mohli přidržovat. Vyrazila jsem první. Nejhlubší voda byla přímo u chaty, skoro až po zadek. Voda byla ledová, ale nebyla prudká. Největší nebezpečí představovalo uklouznutí na kameni. Řeka byla dost široká a člověk musel bojovat s tím jak ho pálily nohy a postupně v nich ztrácel cit. Přes to všechno, nestálo to za to drama, ani naše, ani toho, co dělali ostatní. Když jsme vylezli z vody, bylo nám dost teplo a cesta k autu? Ta už byla za odměnu.


Autem jsme celý zbytek dne jeli na sever, jen s přestávkou na nákup. Ubytování jsme měli předem koupené v chatičce v kempu (Naverniemi Holiday Center). Klasická malá chatička s dvěma postelemi po stranách (spí se ve spacáku), se stolem, židlemi, skříní a rychlovarnou konvicí. Konečně jsme si užili teplou sprchu a pak si uvařili ve společné kuchyňce něco dobrého na zub.





11. Den


Počasí jako by pochopilo, že už máme po treku a najednou jako mávnutím kouzelné hůlky bylo krásně. Sluníčko svítilo, opět zazářily podzimní barvy. Ráno jsme rovnou vyjeli na vycházku k jezeru Inari. Zaparkovali jsme za městem Inari a po turistické cestě se vydali procházkou k lesnímu kostelíku, Pielpajärvi Wilderness Church. Byla to krásná cesta kolem propojených jezírek, spojených potůčky a kaskádami. Od kostelíku jsme šli k dennímu přístřešku s krbem, těm se říká Kota, na břehu Inari. Jmenoval se Pielpavuono kota a opekli jsme si tam buřty. Finové jsou hrozně moc na buřty a mají velký výběr. Po břehu jezera se pak snadno dalo dojít až zpátky k autu. Poté jsme se jeli ubytovat na další dvě noci do chatičkového kempu (Ukonjärvi Holiday Village), kde jsme měli krásnou, plně zařízenou chatku i se saunou a krbem. Jediná nevýhoda byla, že jezero bylo od chatky docela daleko, takže jsme se ze sauny chodili chladit tak, že jsme si sedali na verandu.





12. Den


Následující den jsme hodně odpočívali, saunovali se a odpoledne se jeli podívat do města Inari. V restauraci jsme si dali sobí hamburger a koupili si i nějaké suvenýry domů (samé nádobí – kuksy, dřevěnou lžíci a napichovátko z parohu). V noci jsme se šli podívat na molo v kempu a poprvé letos jsme mohli pozorovat polární záři.




13. Den


Vydali jsme se dál na sever směrem k Norsku. Vůbec celá tahle oblast Finska slouží spíš jen jako zastávka pro lidi mířící do Norska na Nordkapp. My ale hranice neměli v úmyslu překročit. Jeli jsme ještě jednou a naposled přespat do přírody, respektive do chatičky u jezera Ruktajávri. Vede tam zajímavá cesta po hřebeni mezi dvěma jezery. Počasí bylo krásné, ale bylo znát že už jsme opravdu hodně na severu. Tady už nebyly podzimní barvy ale spíš holé stromy bez listí. Odpoledne u chatičky bylo krásné, možná doposud nejteplejší den, co jsme tu měli. Opékali jsme si buřty, vařili čaj a večer dlouho seděli u ohně s dalším Finským párem a povídali si. Kolem jedenácté večer – je zajímavé, že to skoro vždy začne kolem jedenácté a do hodiny skončí – se znovu objevila krásná polární záře.


Chata Ruktajávri se stala nejsevernějším místem, co jsme kdy navštívili, a bylo krásné, že jsme tam vlastně došli pěšky. Na oslavu jsme si přiťukli Jalovinou, místní pálenkou.





14. Den


Vrátili jsme se k autu a jeli se ubytovat severně od Inari (Hirsi - the White Blue Wilderness Lodge), opět chatička se saunou, ale tentokrát přímo na břehu jezera, takže jsme běhali nahatí po dvorku a plavali v jezeře. Naštěstí jsme tam byli úplně sami, druhá chatička Mokki, byla neobsazená a majitelé se také za ty dva dny neukázali. Ideální situace, deset hvězdiček.




15. Den


Trošku jsme se projeli po okolí. Prošli se vycházkou po naučném chodníku Luontopolku. Vylezli jsme na rozhlednu Toivoniemi bird-watching tower. A nakonec se jeli naobědvat k Inari do přístaviště Venesatama, kde jsme si podle mapy mysleli, že by bylo možné alespoň trochu přehlédnout, jak je jezero obrovské.





16. Den


Ráno jsme se dlouho nezdržovali a vydali se na jih do Rovaniemi, ubytovaní jsme byli v panelákovém bytě se saunou (Apartment Riistavalkea). Já už jsem teda sauny měla až po krk, ale Radek si jí ještě jednou užil. Prošli jsme se po Rovaniemi, ale už jsme byli takoví utahaní. Ochutnali jsme v baru Finský Gin a šli brzy spát.




17. Den


Poslední den jsme vyčistili auto, zabalili si věci a už dopoledne se vydali zpátky na letiště. Čekal nás stejně dlouhý přelet domů se zastávkou v Helsinkách. Kdybych měla bilancovat, minulý trek ve Finsku se mi líbil o něco více, jednak kvůli krajině, která je na severu parku zajímavější, jednak kvůli počasí a že rostly houby a víc bobulí, to ale člověk neovlivní. Na druhou stranu tentokrát jsme si více dopřáli hezké ubytování a výlety okolo a to se mi zase líbilo víc na tomhle výletě.

bottom of page