Podzimní Křivoklátsko z Krušovic do Rudy
-kdy-11/2022
-kde-Krušovice, Ruda (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Krušovic, Rudy
-čas-7 hod (28 km), ale lze i mnohem kratší
Už dlouho mi chybělo vyrazit jen tak někam do lesa, klidně bez cíle, jen tak se potulovat a ideálně nikoho nepotkat. Radek je nachlazený a předpověď počasí slibovala polojasno a místy nízkou oblačnost. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou jet někam do Českého středohoří a vyšplhat se na nějaký kopec, ale nakonec jsem se rozhodla pro klidnější Křivoklátsko. Tam je na potulování po lese možností dost. Také jsem chtěla odzkoušet nové boty, kdyby byl nějaký problém, můžu si udělat jen malý okruh lesem a vrátit se zase zpátky. Místo malého okruhu jsem však překonala svůj rekord a po lese nachodila 30 kilometrů. Vyrážela jsem po deváté z Krušovic. Minula jsem pivovar, kde zrovna světelná cedule hlásala, že dnes je to „306. den bez nehody“ a po červené zamířila do lesa. Na sluníčku už bylo příjemně ale ve stínu byla ještě pořádná kosa. Hned co jsem vstoupila do chládku se všude kolem mě převalovala mlha a tam kde dopadalo slunce se z každého povrchu odpařovala další. Vystoupala jsem na vrchol kopce Louštín. Výhledy byly sice skryté za stromy ale bylo opravdu nádherně.
Přešla jsem po hřebeni Louštína a pokračovala po koňské stezce na rozcestí Kluk, kde jsem skutečně potkala výpravu na koních. Naštěstí zrovna trénovali klus, takže se mi brzy ztratili z očí. Žlutá „koňská“ značka spolu s červenou pro pěší pak pokračuje přes zákruty železnice, kdy se koleje dvakrát nadchází po mostě a jednou podchází tunelem.
Pokračovala jsem po modré značce přes Krásnou dolinu až do Belšanky a odtud po asfaltce nahoru na vrch U Pěti dubů a dál cestou i necestou směr osada Brejl. První část cesty jsem si mohla užívat krásné výhledy do okolí. Zároveň jsem si všimla, že čas už pokročil a pokud chci dorazit za světla (již tradičně jsem si zapomněla baterku), tak musím trošku pohnout kostrou. Chtěla jsem si ještě projít bývalou koněspřežnou dráhu v údolí Klíčavy. K svižnému tempu mi napomohl i fakt, že jsem musela asi kilometr po silnici.
Cesta po bývalé dráze nijak zvlášť zajímavá nebyla, takže jsem tudy jen profrčela směrem na Rudu, kde už jsem si vybrala příhodný autobus domů. Tak jak to mám ve zvyku, za posledního viditelného šera jsem dorazila do Rudy, autobus stihla a spokojeně si cestou domů chválila nové botky, které překonaly očekávání.
Comments