top of page

Menorca

2021

-Čas-7 Dní

-Co tam-Pláže, pláže, pláže a dobré jídlo, víno







O rok později, co jsme se vrátili z Malorky, jsme se rozhodli vydat se na malorčinu menší sestřičku, na Menorku. Sehnat normální (rozuměj levné, ale pěkné) ubytování na Menorce je snad za normálních okolností ještě těžší než na Malorce. A ještě horší bylo, že jsme se nedokázali ani rozhodnout na jaké části ostrova chceme bydlet. Nejkrásnější pláže jsou údajně na jihu, ale zase u nich většinou není ubytování a musí se na ně dojíždět. Kolem hlavního města ostrova se nám zase nelíbilo koupání a na severu jsem nemohla najít žádné rozumné ubytování. Nakonec jsme plány začali směřovat k bývalému hlavnímu městu Ciutadella až jsme na poslední chvíli našli výhodnou akci na ubytování v Cala en Bosch (Grupotel Tamariscos) v hotelovém apartmánu s kuchyňkou a se snídaní. Tentokrát jsme se výjimečně cítili na nějaký opravdový relax. Půjčili jsme si auto a v podvečer po příletu přejeli přes ostrov do hotelu. Hned první den jsme ale relaxovat nevydrželi, šli jsme co nejdál po útesech a Radek nešikovně skočil do vody a natáhl si nějaký zádový sval, který ho vyřadil doslova na několik měsíců.





Cala en Bosch se ukázala jako skvělá volba, hlavně proto, že když jsme chtěli někam popojet autem, tak jsme mohli, Menorka je malý ostrov, ale bylo tu i několik pláží, kam se dalo bez problémů dojít pěšky. Zajímavé bylo například koupání v jeskyni Cova Dels Pardals, blíž k hotelu pak byla velká pláž Playa de Son Xoriguer a hned u hotelu jsme měli věčně přeplněnou Cala en Bosch. Přeplněná, nepřeplněná, vždy je výhoda mít pláž hned u ubytování, protože si člověk může skočit třeba ráno před snídaní, nebo v podvečer při západu slunce zaplavat. A nejen to, bylo tu i docela živo, dopoledne, pod nohami desítek nic netušících plavců, jsme sledovali trnuchu, která si brázdila dno pláže jako by se nechumelilo. Večer také byla pěkná procházka k nedalekému majáku. K tomu hned kousek byla marina s bary a restauracemi, a že jsme si tentokrát dopřáli hned několikrát.





Když se Radkovi trochu ulevilo se zády, vydali jsme se autem na výlet. Naším cílem byly slavné pláže na jihu Cala Macarela, Cala en Turqueta a Son Saura. Vykřičených míst na koupání je tu určitě více, ale nechtěli jsme celé dny trávit jen přejížděním po ostrově a tak jsme vybrali tyhle tři. Ale nedostali jsme se na ně. Tedy ne na všechny a ne hned napoprvé. Cestou na Cala Macarella nás v devět ráno zastavil policajt a říká, že už jsou všude plné parkoviště a cesta je uzavřená. Na Cala Macarella se jezdí o půl sedmé, Na Son Sauru do osmi. A pak až po jedenácté dopoledne čekat, až bude někdo odjíždět. No a na pláž Cala Turqueta se vůbec autem nesmí a jezdí tam kyvadlově autobus. Do jedenácti se nám čekat nechtělo a tak jsme se místo toho vypravili na chodící výlet na sever do jeskyní. A opět se ovšem nabízí otázka: jak to tady proboha vypadá za normálního léta, když můžou všichni cestovat?!





Místo koupání jsme tedy zajeli do Nekropole Cala Morell. Tam jsem se pro změnu zranila já, protože jsem uklouzla na kameni a zatímco jsem jednu nohu prudce vystřelila dopředu abych znovu zachytila rovnováhu, tahle noha se mi zasekla pod kořen, takže jsem se vlastně rovnou odpružila přímo k zemi. V jedné ruce foťák, v druhé telefon, elektroniku jsem uchránila ale odřená jsem byla od lokte ke dlani a od kolene ke kotníku od štěrku i ostrých křovin. Výborně, říkala jsem si, to bude nádhera se s tímhle koupat po zbytek dovolené ve slané vodě. Nakonec to nebylo tak hrozné.





Večer téhož dne jsme si ještě vyjeli do Ciutadelly, prošli se po městě, které až úplně zas tak zajímavé nebylo a nakonec před západem slunce ještě zajeli do nedalekého předměstí Cala en Blanes, kde jsme se prošli po útesech podívat na skalní most Pont d'en Gil.





Další den jsme znovu zkusili štěstí na pláži, ale vzdali jsme ty včerejší a místo toho se vydali směr městečko Cala Galdana. Tady se nám skutečně podařilo nad městem zaparkovat na jedno z posledních míst na obřím parkovišti a vydali přes les na pláž Cala Mitjana a Cala Trebalúger. Strávili jsme na nich celý den, když už se nám podařilo na ně dostat. Navíc to znamenalo více než malou procházku lesem dojít od jedné pláže ke druhé.





O den později jsme pozdě odpoledne navštívili i pláž Son Saura a pochopili jsme, proč se dělají takové cavyky ohledně parkování. Na každou pláž vede úzká polní silnička, ohraničená balvany, aby podél ní nikdo neparkoval. Je už jen problém když se v protisměru potkají dvě auta, natož pak aby tam ráno všichni jeli a pak zjistili, že doslova nemají kde zaparkovat, otáčeli se a byl by z toho totální chaos. Pláž Son Saura za to popravdě vůbec nestála, nejsme zrovna fandové pláží, kde i po půl kilometru je voda skoro jen po kotníky.





Také je potřeba narovinu říct, že všechny pláže vypadají lépe seshora v pravé poledne, když slunce odhalí tu nejzářivější modrou. Druhá věc je, že ne všechny pláže jsou krásně modré a s čistou vodou, nevím jestli to jsou řasy nebo co, ale někdy bývá u břehu, kde je voda nejteplejší, hladina zakalená. Viz tyto dvě fotky.





Dalších pár dní jsme strávili kolem hotelu a plážích v okolí. Dali jsme si nějaké místní speciality, rybu, Paellu, hovězí steak s jamónem a sýrem - takovej místní řízek, cachopo. Dali jsme si drink Pomáda, což je Gin s citronádou a možná poprvé v životě jsme se váleli na lehátkách u bazénu.





Jednou, když jsme se takhle vyšli na večer se koupat, zrovna jsem se vznášela na hladině na zádech, ucítila jsem na ruce ostrou bolest jako ránu elektrickým proudem. Okamžitě jsem si byla jistá že to byla medúza. Pár místních mi sice dávalo různé rady co dělat, ale stejně to byla hrůza. Hlavně první dvě noci po žahnutí, kdy jsem se budila bolestí. Vedle mě se budil Radek bolestí zad a tak jsme se spolu převalovali a přemýšleli jestli nám to zato stojí. Mimochodem jednalo se o medúzu Talířovka svítivá. Ještě dva měsíce po návratu z dovolené se mi na ruce dělaly svědivé puchýřky a teď, čtyři měsíce po, mám stále zjizvenou a tmavou kůži a občas to svědí. A to Radek správně poznamenal: A dovedeš si představit, že by tě žahla do obličeje?





Týden utekl a přišla cesta zpátky. Vyrazili jsme hned dopoledne, přestože zpáteční let jsme měli až v noci, a stavili jsme se na nejvyšší hoře Menorky, El Torro, která má celých 362 metrů! :) Také jsme zajeli do vesnicie Binibequer Vell, což je takové Španělské Santorini. Malá čtvrť ve vesnici je celá natřená na bílo a protkaná sítí uliček a chodbiček a podloubí. Hodně turistické, ale ten zážitek za to stojí.






Cestou k letišti jsme se ještě vykoupali na pláži v městečku Punta Prima, ale když jsem na hladině zahlédla další medúzu Talířovku, už se nám do vody moc nechtělo. Takže jsme raději jeli nakupovat. Z hlavního města ostrova, Maó, jsme skoro bez nadsázky viděli jen supermarket. Jenže kde jinde sehnat dobré olivové oleje a sýry a šunky a víno, než ve Španělsku. To je ten nejlepší suvenýr. Však taky naše batohy jsou cestou zpátky vždy o dobrých pár kilo těžší. let byl trochu strašidelný, bouřky a blesky nad celou Evropou. stejně jako cestou tam, jenže zpátky jsme letěli za tmy a tak byly všechny blesky vidět. Ale za odměnu jsme měli vyhlídkový let nad Prahou.






Štítky:

bottom of page