top of page

Mauricius


-Kdy-09/2023

-Čas-13 Dní

-Co tam-teplo, šnorchlování, pláže, přírodní parky, treky přírodou, vodopády, tropický les, hora Le Morne Brabant, „Podmořský vodopád“, pozorování velryb, obří netopýři

-Jak se přepravovat-široká a spolehlivá síť autobusů, stačí se zorientovat v jízdním řádu, případně půjčené auto, taxi

-Kde spát-protože je září mimo-sezóna byl obrovský výběr ubytování. Od „tourist residence“ – něco jako penzion s vlastní nebo sdílenou kuchyňkou, po různé apartmány, hotely.

-Poznámky-zajímavý streetfood, mix jídel Indie a Francie, ovšem většinou pouze přes poledne. V době naší návštěvy byly kolem pobřeží silné proudy, někdy doslova znemožňující plavání, na ostrově nejsou žádní jedovatí živočichové, žádní hadi, pavouci, jediní nebezpeční tvorové jsou dvě ryby (perutýn a „stone fish“), levné jídlo, doprava i ubytování (apartmány, byty), největší položka bude letenka,







Letos jsem si postavila hlavu, že přeruším sérii dovolených v severních krajích a pojedeme někam do exotiky. V práci si musím pravidelně vybírat čtrnáctidenní dovolenou, obvykle v září, což považuji za hlavní dovolenou roku. Poslední čtyři roky to bylo dvakrát Finsko, jednou Švédsko a jednou Balkán, ovšem bez koupání. Letos se tedy shodli na Mauriciu. Pár kamarádů už tam bylo a všichni přijeli nadšení, koupání, hory, příroda, nízké ceny. Navíc v září příjemné teploty kolem 25-30°C a minimum srážek. Je potřeba si uvědomit, že zelený tropický ostrov není zelený jen tak, něco tu zelenou musí zalévat. V září není zrovna hlavní sezóna, takže jsou k dispozici mraky volného ubytování.


Den 1.


Vyrazili jsme v sobotu odpoledne z Prahy, v noci přestupovali v Dubaji a v neděli ráno přistáli na Mauriciu. První ubytování jsme měli v Blue Bay (Villa Bella), nedaleko letiště. Chtěli jsme se nejprve trochu rozkoukat a aklimatizovat. Přímo z letiště by měl jezdit pravidelně autobus do nedalekého města Mahébourg. Na Mauriciu se mluví francouzsky a ať jsme se snažili Mahébourg vyslovit sebelíp, nikdy nám nikdo nerozuměl. Přitom my jim ano. Každopádně buď jsme čekali na špatné zastávce, nebo jsme nebyli dost trpěliví, ale autobus nepřijel a my se vydali pěšky k další zastávce, která byla u dálnice a mělo by tam stavět víc linek. Nakonec nás cestou nabral taxikář. Nechali jsme se ukecat a za 400 Mauricijských rupií (200 Kč, přepočty jsou jednoduché) nás zavezl až do Blue Bay. Naštěstí už jsme se mohli ubytovat. Z nočního letu jsme byli tak vyřízení, že jsme šli rovnou spát. Probudili jsme se kolem třetí hodiny a vyrazili ven na průzkum. Vykoupali jsme se v moři, udělali nákup ve večerce, prohlédli si pobřeží. Voda v zálivu byla klidná, ale v pozadí burácely obří vlny, které se tříštily o korálové útesy. Důsledkem toho byly hromady korálů na pláži. Bez bot do vody ani ránu, šlápnout na korál je jako šlápnout na lego. Než jsme se nadáli bylo půl šesté a protože Mauricius leží blízko rovníku, je tu světlo jen od šesti do šesti. Byl nejvyšší čas sehnat něco k jídlu. U pláže bylo několik kiosků, ale takhle večer už hodně vyjedené. Setkali jsme se s tím vlastně všude po ostrově. Streetfood se začíná prodávat tak kolem jedenácté a ve dvě, ve tři odpoledne už se zavírá stánek. Dali jsme si smaženou rýži se zeleninou a kuřecím masem a salát z manga, naložený v chilli. Jak tak sedíme na plastových židličkách u stánku, všimnu si na obloze nad námi pohybu. A je to netopýr velikosti lišky – také se jim říká flying fox. Když se člověk pořádně díval, dokázal je odhalit jak visí vysoko na stromech. Jak se začínalo smrákat, létalo jich čím dál víc. Později jsme je šli pozorovat i z terasy našeho ubytování jak jeden za druhým neslyšně létají přes záliv jen občas plesknou křídly.





Den 2.


Na radu majitelky ubytování jsme se hned ráno vydali na slavný pondělní trh do Mahébourgu. Autobusové spojení se nakonec ukázalo jako velmi spolehlivé, každých dvacet minut odjížděl autobus „Spiderman“ do města. Každý autobus tu má vlastní jméno, které je i vyražené na jízdence. Kromě Spidermana mohl člověk potkat také „Noisy travel“, „Road King“ nebo „Good Luck“ (tedy Hlučné cestování, Král silnic nebo Hodně štěstí). Za půl hodiny už jsme byli na velkém autobusovém stanovišti v Mahébourgu, kolem kterého se do všech stran rozkládaly stánky. Směrem k moři spíše oblečení, koření, věci do domácnosti, na opačnou stranu pak jídlo. Nejprve hala s ovocem a zeleninou a za ní stánky s občerstvením. Bylo kolem jedenácté a všude za začalo otevírat. Rychle se začaly tvořit fronty a my si stoupli do té skoro nejdelší, k jednomu ze stánků, který vypadal nejvíc lákavě. Byla to skvělá volba. Prodavač, sotva vše rozložil, začal jako virtuoz naučenými pohyby mazat a plnit placky, bochánky, smažené kuličky omáčkami, jak si kdo přál. Ještě jsme neměli tolik hlad, ale dali si od všeho trochu a rozhodně jsme nelitovali. Tak dobré jídlo ze stánku jsme pak už za celý Mauricius nikde nepotkali. Ještě jsme si koupili mini banány a bílý rum Goodwill. Přestože název zní lacině, je poměrně vyhlášený, a jako dezinfekce žaludku sem tam nějaký ten panák se bude hodit. Pak už byl čas se pomalu vrátit zpátky, protože jsme si včera večer ještě stihli objednat exkurzi na ostrov Ile aux Aigrettes. Cestu lodí ke kouzelnému kulatému ostrůvku nabízí více společností, ovšem jen oficiální exkurze pod záštitou státní rezervace se mohou na ostrov vylodit. Mezi pevninou a ostrůvkem je tak neskutečně čistá a modře průzračná voda, že to ani nevypadá reálně. I zvednuté útesové břehy ostrůvku připomínají tropickou idylku. Samotný ostrov je přírodní rezervace sloužící k zachování původních rostlinných a živočišných druhů na Mauriciu a k experimentům k obnově ekosystému pomocí nahrazení již vyhynulých druhů. Při kolonizaci Mauriciu vyhynuly až na netopýry-kaloně, všichni savci a spousta ptáků, což mělo spolu s kácením vegetace a nahrazováním užitkovými rostlinami za důsledek, že se ani místní rostliny nemohly efektivně rozmnožovat. Tady na ostrově zkouší například vyměnit vyhynulé dlouhokrké obří želvy jiným druhem ze Seychel (protože strom ebenovník potřebuje aby jeho semena nejdřív snědla a vykadila želva). Rozmnožují tu velikánské „jakoby ještěrky“ scinky, kteří se živí šneky, co by jinak okusovali výhonky. A dokonce se snaží pomocí genetických výzkumů, navrátit již vyhynulého ptáka dodo. Údajně už mají jeho genetický otisk a uměle vytvořit by ho mohli do roku 2029. Jurský park hadr. Na ostrově žije i několik ohrožených ptáků, mimo jiné mauricijský růžový holub. Před časem jsem četla knihu „Zlatí netopýři a růžoví holubi“ od Gerarda Dürela, která pojednává o jeho návštěvě právě Mauriciu, kde se snažil tyto druhy odchytit, aby je mohl uměle rozmnožit a zabránit jejich vyhynutí. Zlaté liščí netopýry už jsme viděli včera, čas byl tedy na holuby. Našli jsme jednoho, ale seděl vysoko a ukazoval nám jen zadek. Mysleli jsme si jaké nemáme štěstí, než jsme o týden později navštívili park Black River Gorge, kde se kolem parkoviště motal jeden holub přes druhého a žebrali o jídlo. Po prohlídce ostrova jsme se vrátili do ubytování pěšky, chtěli jsme se trochu projít po okolí, ale moc toho tu nebylo k vidění, hlavní zajímavostí byly různé místní květiny vyčuhující ze zahrad a křiklavě žlutí ptáci snovači, kteří si ve větvích z trávy pletli svoje hnízda. Na večeři jsme si tentokrát dali místní specialitu „Bol renverse“ obrácenou mísu. To vám přinesou talíř, přiklopený miskou a když se miska odklopí je tam kopeček rýže, na něm zelenina s masem ve stylu klasické „číny“ a na tom všem volské oko.





Den 3.


Ráno jsme si ještě stihli zaplavat, každé ráno byla voda klidná a čistá jako někde v bazénu, s postupem dne pak přibývaly vlny. Včera jsme objevili kus od břehu malý korálový útes, rybek tam nebylo moc, ale byla tam jedna agresivní. Když se člověk přiblížil k jednomu kraji útesu, malá, asi deset, patnáct centimetrů velká rybka začala tvrdě narážet například do bot. Dnes ráno jsme se jí tedy rozhodli prozkoumat blíže, vybavení šnorchlem, brýlemi a podvodní kamerou. Nezklamala a hned nás pěkně prohnala, asi tam měla někde schované jikry. Po plavání a snídani začalo trochu pršet, ale vzhledem k tomu, že dnes nás čekal přejezd na druhou stranu ostrova, nám to zas tolik nevadilo. Nasedli jsme do Spidermana a dojeli zase na autobusák, odkud asi po dvaceti minutách odjížděl autobus do Port Luis. Trošku jsme to celé popletli, protože jsme původně chtěli vystoupit dříve a do centra města dojet vlakem/tramvají nebo co to vlastně je. Když jsme ale uviděli nápis Port Luis, omylem jsme si automaticky koupili lístky až do města. Chybu jsme si uvědomili až po cestě a navíc tenhle autobus byl rychlík a tam kde jsme potřebovali stavět, nestavěl. Udělali jsme si tedy místní dráhou trochu zajížďku a projeli se po kolejích sem a tam kolem Port Luis. Dohadovali jsme se jestli to bude tramvaj nebo vlak. Dopravní prostředek, kterým jsme se vezli, bylo ve skutečnosti nadzemní metro. Aglomerace, do které jsme se chtěli dostat, se jmenuje Curepipe. Je zajímavá tím, že hned u stanice metra je tu autobusové stanoviště „Jan Palach North“ a obchodní centrum „Jan Palach Commercila center“. „Našeho“ Jana Palacha tu oslavují jako hrdinu v boji proti systému. Dali jsme si tu oběd – kebab do bagety – a nějaké sladké dortíky a vydali se zpátky do centra. Z klimatizovaného čistého metra nás uvítaly rušné, chaotické špinavé ulice. Ubytování jsme měli v Čínské čtvrti (Kirin Guesthouse and Restaurant) za necelých 800 Kč na noc, slušný, obyčejný pokoj s velkou koupelnou a rychlovarnou konvicí. Na jednu noc úplně super. Ubytovali jsme se, trochu si odpočinuli, vypili spoustu čaje, protože jsme měli oba pocit, že na nás něco leze. Já se z toho vyhrabala, Radek z toho měl nakonec trápení na pár dní, kdy měl teplotu a bolelo ho v krku. Když jsme se trochu oklepali, vyrazili jsme do ulic. Bohužel už zase bylo příliš pozdě dát si nějaké jídlo, všude, i na nedalekém městském tržišti, už zavírali. Stihli jsme si dát pouze místní vyhlášený mléčný „koktejl“ alouda. Alouda je z mléka, naložených bazalkových semínek, barevného želé a případně zmrzliny. To nám na ty bolavé krky asi taky moc nepomohlo. Nakonec jsme vyšli na kopec nad město, kde je pevnost-citadela. Měla být zdarma, ale kolem se potulovali nějací divní lidé a chtěli peníze, tak jsme se jen pokochali na vyhlídkách na město a sešli zase dolů. Našli jsme ještě jedno asijské bistro, kde už sice zavírali, ale ještě jsme se tam vetřeli aby nám udělali plněné knedlíčky. Takže i večeři jsme zvládli. Už po tmě jsme se pak prošli po nábřeží v přístavu, zastavil nás až most, který tam nebyl. V přístavu je most pro pěší, který se odklápí aby mohly lodě do mariny, na noc je pak odklopený úplně. To bylo znamení k ukončení courání po městě a návrat na pokoj.







Den 4.


Ráno jsme si sbalili věci a vyrazili do muzea známek. Co jiného vidět na Mauriciu než nejslavnější známku Modrý Mauricius, mají tu dokonce Modrý i Červený vedle sebe. Ale pozor, vystavují je jen každou celou hodinu na deset minut, po zbytek času jsou k vidění pouze kopie. Od muzea známek jsme to vzali ještě do parku Les Jardins De La Compagnie, kolem hlavní silnice od přístavu tu jsou krásně moderně opravené koloniální budovy a samotný park je jako oáza klidu v tom všem chaosu. Rostou tu obří stromy banyany (druh fíkusu), které si spouští z rozložitých větví vzdušné kořeny. V korunách pak hnízdí, pokřikují a poletují desítky kaloňů. Po odpočinku jsme se vydali na autobusové nádraží a hned u výjezdu jsme chytili a stopli autobus do naší příští destinace – Flic en Flac. Tady jsme měli na další dvě noci ubytování v apartmánu u pláže (Paradaya Beach Apartment). Jako první jsme se trošku poohlídli po jídle ale místní placky nesahaly těm z Mahébourgu ani po kolena. Alespoň tu byly nějaké normální obchody, takže když jsme nesehnali jídlo, mohli jsme si něco uvařit (těstoviny+omáčka v plechovce). Po jídle jsme šli prozkoumat místní pláž. V dálce byla opět vidět bariéra z korálových útesů o kterou se tříštily vlny. Kde není bariéra se spíše surfuje než plave. Ale i tam kde se plave, soudíme dle západního pobřeží, jsou všude mořské proudy. Také jsou všude varovné cedule „nebezpečné koupání“ a koupací část pláží je ohraničená bójkami. Ve Flic en Flac jsou bójky tak zoufale blízko břehu, že se tam ani nedá plavat, leda stát po pás ve vodě. Moře je velmi mělké a velmi pozvolné. Plavali jsme tedy i za bójkami, ale v obou případech musí člověk počítat se zvláštním jevem. Neustálý proud táhne masy vody od jihu na sever. V jednom směru tedy plavete s protiproudem a v druhém tryskovou rychlostí kupředu. Později, v jiných lokalitách, se plavat nedalo v podstatě vůbec, jen se tak čvachtat a silou se alespoň držet na místě. Večer jsme měli menší problém v ubytování, protože netekla teplá voda, ale hned poslali údržbu a do hodiny to opravili.





Den 5.


Dnešní den jsme věnovali odpočinku, koupání, válení se na pláži, posedávání na balkóně. Čtení si, procházkám a večer večeři v restauraci. Radek si dal maso s rýží a omáčkou a já znovu obrácenou misku.





Den 6.


Další den dopoledne jsme se vydali autobusem na začátek města k přístavu. Je tu jakýsi mys, a nebýt neustálého tahu vody na sever, bylo by to úžasné místo na koupání. Bariéra je tu relativně blízko břehu, tak jsme se na ní šli podívat. Šnorchlovat v proudu vody bylo náročné ale sem tam se nějaké barevné rybky, hvězdice a korály ukázaly. Zato bariéra byla úplně pustá a omlácená. Na Zanzibaru jsme krásné šnorchlování zažili hned za bariérou, ale tady byly tak vysoké vlny, že se nedalo vlézt do vody. Nakonec se mi celkem ulevilo, když jsme se v pořádku proudy probojovali zpátky na břeh. Na oběd jsme si dali knedlíčky boulettes – mix různých malých plněných knedlíčků. Místní kuchyně stojí hlavně na asijské a indické s francouzskými názvy. Zpátky na pokoj jsme se vrátili pěšky a zbytek dne odpočívali.





Den 7.


Užívali jsme si ubytování až do poslední minuty. Celý výlet jsme vlastně neměli pevně naplánovaný, ale kam pojedeme dál a kde budeme bydlet, jsme řešili vždy až den dva předem. Volného ubytování byla na ostrově spousta, takže jsme se mohli rozhodnout podle nálady. Popravdě kdyby to šlo, ve Flic en Flac bychom zůstali ještě jeden den, ale po nás už si někdo zabookoval další dny a do jiného ubytování se nám nechtělo stěhovat. To rozhodlo, že pojedeme zase o kousek dál. Naším dalším cílem bylo městečko Tamarin. A bylo to jediné místo, kde byl troch problém najít ubytování. Brzy se ukázal důvod, byla to taková milionářská čtvrť. Dopravili jsme se tam snadno, s jedním přestupem, který na sebe krásně navazoval. Vystoupili jsme u luxusního supermarketu, který byl na mauricijské poměry sice drahý, pro nás přijatelný, ale hlavně tu měli potraviny „evropského typu“ jako je chleba, jogurty, šunka, sýr, máslo. Tak jsme alespoň měli nějakou změnu jídelníčku. Trošku jsme bloudili při cestě k ubytování (Bellevue Tamarin), protože většina cest byla slepá a vedla do hlídaného dvora s vilkami. Do ubytování jsme dorazili vyčerpaní ale hned se nás ujal majitel. Posadil si nás venku ke stolu a začal s námi probírat jaké máme plány, dávat nám tipy a nabízet různé služby. Nejdřív jsme k tomu byli trošku skeptičtí, ale pak jsme si u něj objednali na příští dva dny skútr. Ano, určitě si k ceně něco přisadil, ale zase je pravda, že do dvou hodin nám z půjčovny dovezli skútr až před dům a tam ho také můžeme vrátit a vše bylo vyřízeno a bez starostí, čekání a papírování. Bez skútru bychom byli mírně řečeno dost v pytli. Autobusů v milionářské čtvrti přeci jenom tolik nejezdí. Takhle jsme se ještě odpoledne jeli vykoupat na pláž, kam bychom se jinak plahočili půl hodiny tam a půl zpátky. Majitel nám také nabízel výpravy za delfíny a velrybami. To jsme hned odmítli, obzvláště po tom, co jsme jednu takovou výpravu za delfíny absolvovali a bylo to spíš smutné „nahánění delfínů“. Bydleli jsme v malém drahém přízemním studiu, ale protože nad námi nikdo nebydlel, mohli jsme používat terasu s posezením a výhledem.





Den 8.


Ráno jsme se chystali na celodenní výlet do Black River Gorge národního parku. Dali jsme si rychlou snídani nahoře na terase s výhledem na oceán a když už jsme se sbírali, že půjdeme dolů, vyřítila se podél pobřeží skupina lodí a všechny mířili jedním směrem. Á, nahánění delfínů, řekli jsme si. Když v tom se i na takovou dálku vedle lodí objevila zcela patrná sprška vody. Hele to nejsou delfíni, to jsou velryby! Během balení na cestu a i cestou k parku, jsme se pak bavili o tom, že bychom to možná mohli zkusit. Počkáme do večera a uvidíme, tohle by mohlo být zajímavé. Cesta do Black River Gorge zase připomínala Jurský park, úzká cesta pralesem, z obou stran ohraničená vysokým plotem. Až na konci asi pět kilometrů dlouhé asfaltky bylo velké parkoviště a vstup do „veřejné“ části parku. Jako první nás pobavilo už zmíněné množství růžových holubů. Když jsme pak po půl roce byli v pražské ZOO, náhodou jsme tam růžového holuba objevili a skutečně byl na mapě nakreslený jen na ostrůvku s rezervací a tady v Black river. Z parkoviště jsme šlapali nejdříve po rovině pak do strmého kopce skrz tropický les, brod přes řeku, kus zpevněné cesty i travnaté plošiny až na vrcholky kopců. Jeden z nich se dokonce jmenoval Petrin. Tu a tam byly výhledy na údolí i na moře. Míjeli jsme různé, pro nás kuriózní stromy, v nížinách vysoké stromy s širokými kořeny a obalené termitišti. Zajímavé bylo, že termiti, na rozdíl od mravenců nebyli na povrchu vůbec vidět. Schovávali se v chodbičkách. Výše jsme narazili na různé palmovité rostliny, obří kapradiny, ebenovníky. V údolích jsme občas zahlédli probuzeného netopýra a nebo papoušky. Chodili jsme po horách skoro celý den a odpoledne jsme se jeli koupat na pláž Tamarind beach a začali shánět plavbu za velrybami. Bohužel nám bylo sděleno, že příštích pár dní očekávají tak vysoké vlny, že plavba nebude možná.





Den 9.


Ráno jsme se sbalili a pokračovali do dalšího ubytování v La Gaulette (Tam studio). Protože cesta autobusem byla rychlá, dorazili jsme tam velmi brzy a ještě nás nemohli ubytovat. Mohli jsme si alespoň u majitelů v autě nechat věci a šli jsme se courat po městečku. Přímo naproti pobřeží je ostrov Benitiers. A za ostrovem je slavný útes Crystal Coral Rock – ostrá rozeklaná skála, trčící z ničeho nic z vody. Mělo by se tam dát šnorchlovat. Očekávali jsme, že v přístavu budou desítky lodí, co jezdí na ostrov i na útes, ale nic, jen rybářské lodě. Hlavní trasa bude teda asi s resortů dál na jihu. Zkoušeli jsme i centrum vodních sportů, které mělo nedaleko kancelář, ale zdálo se to drahé a komplikované. Nakonec se nám podařilo zastihnout člověka, který měl jako jediný údajně loď pro turisty a domluvili jsme si s ním na druhou hodinu odpolední výlet. A ještě jsme trochu usmlouvali cenu, protože nám to na Mauricijské poměry přišlo nehorázně drahé. Pak jsme se vrátili do ubytování, oddychli si, zabalili si šnorchlovací propriety a vydali se zpátky do přístavu. Čekáme, čekáme, druhá hodina už minula a nikde nikdo. Pak se ukázal jiný rybář a řekl, že přijeli nějací turisté z Indie a přeplatili nás, takže pán s lodí už odjel. Na druhou stranu ale nabídl, že má bratrance, který nás na výlet může vzít na rybářské lodi, když mu zaplatíme, co jsme si připravili na původní plavbu. Souhlasili jsme a vydali se na cestu. Vlastně to bylo docela super. Objeli jsme ostrov a zjistili, že na druhé straně jsou útesy dva. Ten větší byl okupovaný několika loděmi, ale ten menší trčel nad hladinu úplně bez povšimnutí. Bylo krásné počasí, voda byla úplně průzračná a ty výhledy! Jak na ostrov, tak na horu Brabant na protějším poloostrově. Obkroužili jsme na lodi větší útes a pak se vrátili k menšímu. Rybář nám lámanou angličtinou sdělil, že máme skočit přes palubu, protože nemá schůdky a že pod útesem je spousta ryb. Moc se nám to nezdálo, jak to skákání, tak že by se najednou někde vzalo spousta ryb, když jinak se voda zdála průzračná ale pustá. Ale skočili jsme. První šok byl, že voda byla mělká, asi po krk, kam až člověk dohlédl. Druhý šok byl, že všechny ryby z celého pobřeží se opravdu schovávaly pod útesem. Byly tam ryby všech tvarů a barev včetně dvou obrovských perutýnů. Když jsme se dostatečně nadívali, museli jsme se vyšplhat zpátky do lodi, což nebyl úplně lehký úkol, ale podařilo se nám to. Rybář nás zavezl na úzký kraj velkého ostrova a na prstech ukázal, že se pro nás vrátí v pět hodin, vysadil nás na břeh a jel na ryby. Tak jsme zůstali ztroskotaní na pustém ostrově ale bylo to super. Voda byla tak mělká, že by se při nejhorším asi i dalo dojít na pevninu, ale nebylo třeba protože asi za hodinu nás rybář připlul vyzvednout a dopravil nás zpátky do přístavu. Od majitelů ubytování jsme si za mírný poplatek na další dva dny půjčili auto, s tím že nám ho dovezou ráno v šest a vyrazíme na horu Brabant.





Den 10.


Přesně podle plánu v šest ráno dorazili majitelé s autem, na Le Morne Brabant se může od sedmi a v předchozím ubytování nám dobře doporučili, že tam máme být už na tu sedmou. Jednak abychom se neškrábali nahoru v horku a jednak abychom alespoň cestou tam nepotkávali protijdoucí lidi. Majitelé si, zatím co jsme se chystali, vyhlédli na zahradě domu nějaké kokosy a dva dali i nám a ukázali jak se do nich dostat. Potom už jsme museli vyrazit na cestu. Časné vstávání se vyplatilo, protože výstup nahoru byl opravdu strmý. Výhledy byly nádherné i když slavný optický klam – podmořský vodopád, se dá vidět jen z letadla nebo vrtulníku. Z vrcholku hory, který se zdá nedostupný a vlastně to ani není úplný vrchol, ale jen jedna ze skal pod vrcholem, jsme dole pozorovali pláže a burácející vlny. Dunělo to jako při bouři, není divu, že lodě nemohou vyplout. Cestou zpátky už se nahoru po skále škrabaly davy lidí a nejen to, na pár minut později i sprchlo, takže o to byla cesta nebezpečnější. Pod horou jsme poprvé viděli, nebo spíš slyšeli opice, když jsme se chtěli přiblížit, tak utekly do džungle. Výstupem na horu ale náš den ani zdaleka nekončil, chtěli jsme využít auto také na návštěvu národního parku Chamarel. Do parku je vstup i vjezd zdarma, až na jednu výjimku a to je sopečný kopec Seven Coloured Earth, vstupenky se ovšem nedají koupit až na místě ale musí si je člověk koupit už při vjezdu do parku. Pokud tedy někdo chce oželit sopečnou planinu, může jet rovnou a zdarma, kdo chce na planinu, musí si už u vjezdu vystát frontu na lístky. První jsme navštívili vodopády Chamarel. Poté tu slavnou „Sedmibarevnou zemi“. Sopečný kopec, nebo planinu, kde se v barevných pruzích ukazuje sedm různých barev od žluté až po černou. Park nabízí i několik procházek lesem, ovšem jak tropický les, tak ebenovníky už jsme viděli, takže jsme místo toho pokračovali dál ještě na jednu vyhlídku na celý park. Dál jsme se vrátili dolů k moři se trochu osvěžit a vykoupat. Jenže jsme narazili na tak vysoké vlny, že se nedalo do vody ani vlézt.





Den 11.


Další den jsme se znovu s autem vydali přes hory, tentokrát dále až k vodopádům Sedm Kaskád (buď zvané Sept cascades nebo také Tamarind falls). Kamarádi nás důrazně varovali, že místní jsou velmi neodbytní a tvrdí, že se musí chodit s průvodcem, není to ale pravda, jen si všichni z širokého a dalekého okolí chtějí přivydělat. Když jsme projížděli konečnou stanicí autobusu (Henrietta bus station) dokonce nám zablokovali cestu a dožadovali se abychom si někoho z nich najali jako průvodce. Zalhali jsme jim, že se s naším průvodcem máme setkat na parkovišti, a tak nás, i když neochotně propustili dál. Na parkovišti jsme se také museli obezřetně vyhýbat vracejícím se skupinkám, protože jejich průvodci už pátrali po dalších obětech. Kdo nemá dobré mapy a nějaké zkušenosti s chozením v terénu, může se mu místní znalec hodit, nás by to ale jen otravovalo. Mapy.cz byly naprosto dostačující zdroj. Vodopády jsme šli odspodu nahoru. A ani ne všech sedm, pouze asi čtyři nebo pět, protože u spodních vodopádů nevede přímá cesta. I tak to bylo občas náročné lezení nahoru a dolů lesem po kamenech a kořenech, cesta však byla jasně patrná a vyšlapaná. U jednoho z vodopádů bylo dokonce krásně chladné jezírko, kde se dalo koupat. Poslední vodopád se dokonce musel podcházet. Bylo to super, i když po včerejším lezení po horách nás ke konci už docela bolely nohy. Od vodopádů jsme jeli k čajovým plantážím Bois Chéri. Továrna na čaj byla sice zavřená, protože byl svátek, ale rozlehlé čajové plantáže byly dostupné všude kolem silnice okolo. Dnešní svátek byl hinduistický svátek Ganesh chaturthi a cesta do Bois Chéri vede kolem obřího chrámu na břehu nádrže Grand Basin. Cestou jsme potkávali nekonečné průvody barevně oblečených lidí, kteří putovali k chrámu. Poslední úsek před na první pohled osamocenou vodní plochou se horská silnice změnila v čtyřproudou dálnici, nekonečné parkoviště a celé komplexy budov a chrámů. Všemu dominovaly dvě obří sochy bohů. Dole u nádrže už bylo rušno, hrála hudba, zpívalo se, lidé přinášeli oběti a čistili a zdobili menší sochy bohů na okraji nádrže. Chvíli jsme se zdrželi a snažili se nasát atmosféru, ale pak jsme se znovu zkusili vydat k moři. Pláž pod horou Brabant je považovaná za jednu z nejhezčích na Mauriciu, na rozdíl od včerejšího odpoledne se sice dalo koupat, ale proudy byly tak silné, že sotva se člověk ponořil do vody, už byl deset metrů dál podél břehu. Takže koupání vypadalo jako jízda na skluzavce. Popojít dopředu po břehu, svézt se ve vodě, vylézt u své deky a pořád dokola. Večer jsme si u stánku koupili nějaké to exotické ovoce. Měli jsme hlavně papáju a marakuju, mangová sezóna byla bohužel ještě daleko. Radek se úspěšně dostal do obou kokosů, takže jsme nejdříve vypili tekutinu a pak lžící vyškrábali ještě mladou, krémovou dužinu. A k tomu přišla ještě další dobrá zpráva, napsali nám z velrybí výpravy, že další den ráno se pojede.





Den 12.


Přestože pobyt v ubytování jsme si o další noc prodloužit nemohli, po nás už někdo nastupoval, majitelé nám nechali půjčené auto, prý jestli chceme, můžeme ho vrátit až na letišti a oni si ho tam vyzvednou. Našli jsme si tedy na jednu noc jiné ubytování, téměř přes ulici „SeaView Studio“ a hned brzy ráno se vydali zpátky do tamarindu odkud vyplouvají lodě. Jelo nás asi šest lidí, plus kapitán, jeho syn a nějaká mořská bioložka. Zatímco před pár dny jsme velryby sledovali hned u břehu z terasy ubytování, tentokrát jsme museli několik kilometrů na širé moře. Kapitán si neustále volal s jinými loděmi, kdo najde velryby jako první. Je možné tu vidět jednak plejtváky obrovské, od kterých si člověk musí držet odstup a pak vorvaně, kteří jsou o něco menší a dá se s nimi i plavat. Našli jsme pouze vorvaně, instrukce byly tři: nedotýkat se jich, nekřížit jim cestu a „don’t swim inside“ – neplavat dovnitř! Velryby jsme odhalili podle vodotrysků na obzoru a několikrát jsme si s nimi i zaplavali. Takový vorvaň má zvláštně hranatý tvar, je jako ponorka, nebo nákladní auto, a úzkou pusinku má úplně vespod. Přesto že se tak líně převaluje u hladiny, stačí jedno máchnutí ploutví a uplave desítky metrů, takže člověk s ním nestačí držet krok. Plavání na širém moři bylo hodně náročné, už jen ten pocit nekonečné hloubky, ale také vlny. Dlouhé táhlé, několik metrů vysoké a desítky metrů dlouhé vlny, jako by se člověk neustále pomalu houpal sem a tam. A co teprve na lodi! Zážitek to většině z nás ale nepokazilo. Viděli jsme vorvaně spícího, páreček, vorvaní mládě… Z mláděte byla bioložka velmi nadšená, nám to ale přišlo legrační, protože přeci chceme vidět velkou velrybu, ne malou velrybu. Cestou zpátky na břeh jsme potkávali další lodě co mířili za velrybami, měli jsme tedy štěstí, že jsme si zase přivstali a vyrazili první a sami. Kapitáni si posunky, u nás známými mezi rybáři jako „takhle velká!“ ukazovali kterým směrem jsou velryby. Ještě jsme potkali delfíny. Na rozdíl od nepříjemné zkušenosti s naháněním, taky jen lodě zastavily a nechaly delfíny prohánět se mezi nimi. A ti si to také užívali, podplouvali lodě, pískali a honili se okolo a po nějaké chvíli je to omrzelo a odplavali pryč. Vrátili jsme se do ubytování a protože pro nás ještě neměli pokoj připravený jeli jsme zase na pláž pod Brabantem – protože to byla široko daleko opravdu nejhezčí pláž. Proud trochu polevil, ale i tak to nebylo úplně klidné koupání. Odpoledne jsme se vrátili na pokoj a museli jsme se chystat na zítřejší odlet. Přebrat věci, zabalit se, přepočítat peníze, zda máme dost hotovosti na zaplacení auta. Zajímavé bylo, že zahrada domu, kde jsme bydleli byla provrtaná dírkami – říkali jsme si co tam asi žije, u některých děr bylo vyhrabané blátíčko a když byl příliv tak bylo slyšet jak dole šplouchá voda. Viníci byli sice plaší, ale nakonec se ukázali – celá zahrada byla skrz naskrz provrtaná kraby!





Den 13.


Ráno jsme si ještě naposledy užili trošku pohody na pláži, dali si ještě na pokoji sprchu abychom neletěli domů nasolení a vydali se na cestu k letišti. Cestou jsme občas dělali zastávky, poležet si na trávě na břehu, dát si za poslední peníze oběd u stánku, projít se pobřežním lesem a mezi banánovníky. Za soumraku jsme čekali u letiště až si přijedou nějací lidé pro auto. Vše jsme jim zaplatili a oni že nás vezmou na letiště aby hned zase mohli odjet a nemuseli platit parkování. Divili se, když jsme chtěli aby nám posunuli sedačku, abychom si mohli sednout dozadu, ale udělali to. Po příjezdu na letiště nám pak ukázali, že to auto má i zadní dveře, akorát klika je schovaná „v liště“ tak jsme měli na závěr takové pěkné pobavení. Cesta do Prahy byla dlouhá, náročná, ale jinak v pohodě. Protože jsme letěli přes noc, byli jsme ještě několik dní trochu rozhození, ale jinak to byla určitě podařená akce.





Štítky:

Comments