top of page

Kaňon Roklice, Martinská stěna, Husí cesta

-kdy-11/2021

-kde-Benešov nad Ploučnicí, Kravaře, (Liberecký Kraj)

-jak se tam dostat-vlakem do Benešova nad Ploučnicí nebo Kravařů

-čas-7 hod (26 km)






To jsem se zase jednou konečně vypravila na samovýlet. A protože to bylo kolem svátku Svatého Martina, zvolila jsem ze sezamu míst kam se chci podívat jeden tematický. Ráno jsem se vypravila vlakem přes Lovosice do Zahrádek u České Lípy a po deváté ranní už jsem vystupovala z vlaku na své cílové stanici. Od vlakové zastávky jsem se vydala po hlavní silnici do Zahrádek, vede tu chodníček a já si tak zkrátila kus cesty po modré značce přes obec a napojila se ní až u lipové aleje. Cesta vedla přes Barbořin kamenný most a pak jsem si i zaběhla podívat se na zříceninu loveckého zámečku. U rybníků o kus dál jsem pak posvačila, zatímco za křovím na poli se pásla srnka. Věděla, že se něco děje a tak byla neustále ve střehu, chvíli mě neviděla, ale pak jsem při neopatrném pohybu udělala hluk batohem a tak utekla.





Pokračovala jsem ke zřícenině letohrádku Jílijov. Ten byl zajímavý, neměla jsem tušení, že tu něco takového je. Ve skalním bloku byla vytesaná brána a schody nahoru na skálu. Výhled v podstatě jen do pole a na vesnici, ale samotná vyhlídka opravdu hezky vytesaná. Od letohrádku jsem to vzala přes pole, zkratkou, na zelenou značku. A někde vprostřed pole mě napadla zajímavá myšlenka. Co kdybych vypnula navigaci? Přiznávám, někdy se cítím velmi zhýčkaná moderní technikou. Tedy ne že bych doslova používala navigaci "teď zabočte do prava" to ani v autě málokdy používám, je mi pohodlnější koukat do mapy. I na výletech "jen" koukám do mapy, ale díky určení polohy přesně vím, kde jsem a pomalu na každém rozcestí kontroluji, jestli jsem špatně nezabočila. Rozhodla jsem se to tedy zkusit jinak a vypnula jsem na telefonu rozpoznání polohy. Mapu jsem tedy stále měla k dispozici, ale už jsem se musela více snažit a sledovat, jak se po ní pohybuju. A ke své radosti musím říci, že mi to šlo skvěle, až na jeden trapný moment když jsem v jedné vesnici odbočila doleva místo doprava a uvědomila si to asi až po padesáti metrech. Prošlo by to bez povšimnutí, kdybych nepotkala v protisměru větší skupinku lidí a o kus dál bych jí trapně zase nemusela předejít v jiném směru. Přišlo mi ale fajn potrénovat orientační smysl a nenechat ho zakrnět. Jsem si jistá, že tohle budu praktikovat častěji. Ano šla jsem většinou po turistické značce, ale i tak, proč ne.





Zelená značka mě zavedla do údolí Roklice. To byla hezká cesta, kolem potoka a výhledy na skály. Poobědvala jsem v přístřešku u historického vodojemu a pak pokračovala stále náročnější cestou údolím, přibývalo bahno, chození po kládách a nebo dírou ve vysekaných keřích. Až jsem se nakonec dostala k jeskyni a nad ní ke zřícenině Chudý hrádek. Cesta nahoru byla drsná, po kluzkých kořenech a hodně strmá, dolů o to horší.





Pak teprve přišla ta pravá divočina, přes potok tam a zpátky a ještě po bažinách. Dřevěné chodníčky měly svoje už dávno za sebou. ve vlhké mlze všechno klouzalo a smekalo se. A chodníček ze dřeva praskal pod nohama a nebo byl tak nesmyslně zkroucený, že se naprosto nedalo jít dál, protože by člověk okamžitě sklouznul dolů. Někde to šlo obejít trávou, jinde po všech čtyřech. Jako intermezzo na baletě po dřevě pak byla lahodná Rasova studánka, kde jsem si doplnila vodu do lahve.





Když už jsem se ale vymotala od potoka, přišly další překážky. Na stromě visela cedule "pozor, probíhá těžba dřeva, vstup na vlastní nebezpečí" zde ale těžba dřeva znamenala, že cesta neexistovala, všude jen poházené kmeny a člověk se musel dostat skrz rokli jen jejich přeskakováním a balancováním na kládách. Vše jsem ale zdárně zvládla a pokračovala do vesnice Dřevčice. Odtud pak po žluté po takzvané Staré husí cestě.





Je tu nově vysázená alej stromů a cesta přes pole. Mlha zhoustla a byla to opravdu strašidelná cesta, protože místo mladých stromků v aleji, které odumřeli, tu měli tyčky s větrníky z petlahví, které se otáčely a cvakaly. Z šera se tak ozývalo cvakání, ze předu, zezadu, do toho se vynořovaly stromy z mlhy. Starou husí cestu jsem vyměnila za červenou husí cestu. Musela jsem se sice o kus vrátit, ale ty výhledy stály za to! Když jsem byla menší, jezdili jsme sem s našima na houby a Martinská stěna byla vrcholem houbařského výletu. Ovšem dnes, v mlze, mělo všechno úplně jinou atmosféru. Bylo to opravdu krásné. Z jedné strany různé skalní útvary, z druhé hluboká propast a za ní opět zelený jehličnatý les.





Červená značka pokračuje podél Martinské stěny až ke skalnímu útvaru Husa. A tady přichází na řadu ta paralela se Svatým Martinem. Možná jsem si s sebou měla odlít trochu vína a tu husu hezky zapít. Každopádně při cestě nahoru na husu dosáhla okolní mlha svého maxima. Na kopci mě pak čekalo překvapení, protože jednou už jsem kolem Husy šla, jen kvůli velkým batohům se mi nechtělo nahoru a teď najednou vidím, o co všechno jsem přišla. Pískovcovo-železité útvary, jako přímo ze sopky a na vrcholu skutečně husa se sklopenou hlavou.





Od Husy dál už to hezky odsejpalo, po široké cestě, ovšem žádné velké překvapení, dále po červené a pak po modré do obce Skalka. Ve vyhlášené hospodě U Libora jsem si dala pověstnou kávu a rakvičku se šlehačkou a dál pokračovala po zelené značce přes louky. Už se pomalu šeřilo. Minula jsem několik jeskyní ve skále a skalní kříž. Ještě jsem si udělala odbočku k jeskyni v kopci na křižovatku Polesí Bročky, abych se zase zpátky vrátila kamenným úvozem do vesnice Stranné. Odtud je to už jen kousek do obce Blíževedly a na vlak zpátky domů.




Štítky:

Komentarze


bottom of page