top of page

Island 2022

-Kdy-05/2022

-Čas-11 Dní

-Co tam-přírodní zajímavosti, hory, ledovce, vodopády, jeskyně, v létě tu hnízdí papuchalci

-Cena bez letenky-20 000 CZK auto na 11 dní, 46 000 CZK ubytování, 8 000 benzin, 4 000 CZK nákupy, parkování, 6 000 vstup do Modré laguny. Po rozpočítání na čtyři osoby, vychází cena za osobu včetně letenky 27 tisíc.

-Cena letenky-6000 CZK s Lufthansou

-Jak se přepravovat-půjčeným autem

-Kde spát-pro čtyři osoby je široký výběr chatiček s vlastní kuchyní a dvěma ložnicemi

-Nezbytná výbava-nepromokavé oblečení, dobré boty, teplé oblečení, plavky na koupání v termálních pramenech, trekové hole, může se hodit dalekohled (na pozorování ptáků, my ho neměli)

-Na co si dát pozor-Hlavní sezóna je červen, červenec, srpen a v tomto období je vše několikanásobně dražší (auto, ubytování). My jsme jeli v polovině května, počasí bylo hezké, na začátku zima, ale každý den se oteplovalo a každý den byla příroda zelenější. Před osmi lety jsme jeli na začátku října a to už některé dny sněžilo, ale možná září bude také ještě příjemné. Rezervovat ubytování je dobré co nejdříve, aby na sebe navazovalo pro plánovanou poznávací cestu. Island je poněkud dražší destinace, vyplatí se proto vzít si nějaké jídlo z domova. Ne všechny cesty jsou sjízdné normálním autem, pokud vynechám vnitrozemí, kde je běžné brození řek, tak i na pobřeží bývají cesty, které jsou sjízdné jen autem s náhonem na všechny kola. Vzhledem ke stavu některých cest a parkovišť u méně známých památek je vždy lepší mít terénní auto (štěrkové, bahnité cesty, kamení...). Změny počasí z minuty na minutu, i na malou vycházku si raději vzít do batohu pláštěnku a teplé oblečení. Naopak když prší, je lepší chvíli zkusit počkat v autě, za půl hodiny už zase může být po dešti. Naopak když prší, je ideální sledovat puffiny, protože "jsou doma" u svých nor.


odkazy které se mohou hodit:

https://www.road.is/ - aktuální silniční informace, sjízdnost, uzavírky,

https://en.vedur.is/ - počasí, zemětřesení

https://safetravel.is/ - bezpečnostní informace, především pro návštěvu aktivní sopky



Na Island jsme se plánovali vydat s rodiči manžela už před dvěma lety, ale Covid nám překazil plány. Znovu jsme přemýšleli o rok později, což by byla cesta o dost zajímavější, protože na jaře roku 2021 začala chrlit lávu sopka Fagradalsfajall nedaleko Reykjavíku, která měla tu výhodu, že byla snadno dostupná na pozorování, ale ani tento rok se nám kvůli omezením nepodařilo letět. Konečně jsme si tedy na květen 2022 koupili letenky a podařilo se nám uplatnit i všechny peníze co nám před dvěma lety propadly za ubytování, a to i přestože jsme změnili plán cesty. Původně jsme chtěli ostrov objet kolem dokola, tentokrát jsme se rozhodli pro pohodlnější variantu pohybovat se pouze na jihu, ale dopřát si v každém ubytování dvě noci, abychom nemuseli pořád balit a vybalovat.



Den první



Letěli jsme tam přes Mnichov, zpátky přes Frankfurt, takže se cesta docela protáhla. Hlavně tam, protože kromě plánovaných čtyř hodin na přestup jsme kvůli zuřivé bouřce nad letištěm strávili posedáváním v hale další hodinu. Naštěstí jsme s sebou měli kvalitní četbu – po antikvariátech jsem sehnala několik výtisků Cesty do středu země od Julia Verna, protože se v této knize popisují některá místa, která máme v úmyslu navštívit.






Na letiště do Keflavíku jsme přiletěli před jednou hodinou ráno a těsně po zavírací době autopůjčovny, naštěstí na nás ale počkali, takže jsme nemuseli řešit, jak se dostat do hotelu a už si mohli jet pěkně ve svém. Místo kombíka, kterého jsme si objednali, jsme jako bonus dostali zcela nový Landrover. Prostoru na čtyři zavazadla tedy bylo naštěstí dostatek. Ono nacpat do auta čtyři lidi nic není, ale vejít se tam i se zavazadly je problém. I proto jsme měli jen jeden velký kufr a zbytek batohy a tašky, protože ty jsou přeci jenom skladnější, přesto někdy balení i s jídlem a batůžky na výlety připomínalo Tetris.





První noc jsme měli v hotelu (Start Hotel Keflavík) nedaleko letiště, kde jsme věděli, že mají recepci otevřenou celou noc a bude tak snadné přijet o půl druhé ráno a rychle zalézt do postele. V druhé polovině května už na Islandu v noci moc tmy není, a tak nedlouho po tom, co jsme dorazili na pokoj už se obloha zase začala rozjasňovat a připravovat na východ slunce.



Den druhý



Ráno jsme vstávali docela brzy a kolem desáté jsme už nasnídaní vyráželi. Venku bylo nádherně, ale chladno a větrno. Pocitová teplota nás tak donutila navléct svetry, bundy i čepice. První přivítání Islandem bylo chladné ale příjemné. Od letiště k Reykjavíku se táhne zajímavá krajina, rozpukané lávové pole porostlé mechem a sopky v pozadí, skvělá příprava na to, co člověka čeká dál.


První zastávkou byl samozřejmě Reykjavík. Tam jsme navštívili katedrálu Hallgrímskirkja, kde jsme, stejně jako před osmi lety, když jsme tu byli sami dva, navštívili vyhlídkový ochoz na vrcholu věže. Je odtud nádherný výhled do všech stran na město i hory v pozadí. Auto jsme nechali na bezplatném parkovišti za katedrálou a prošli si malý okruh městem. Dolů k soše Sólfár, k prosklenému kulturnímu centru Harpa a ochutnat párky v nedalekém stánku s hotdogy (Bæjarins beztu pylsur). Tady jsme si od skupinky s průvodcem vyslechli zajímavý příběh. Tento stánek byl první fastfood na Islandu. Jinak zde byly pouze drahé restaurace, kde se člověk musí nechat usadit, čeká na jídlo, je to spíše společenská událost. Ale tohle bylo první místo, kde člověk dostal jídlo hned, zahnal hlad a nebylo to drahé. Získal tak velkou popularitu, že ho lidé chtěli prohlásit za své národní jídlo a stánek byl vyhlášen státní památkou. Ve skutečnosti se jedná o klasický hotdog s hořčicí, nějakou omáčkou a kombinací čerstvé a smažené křupavé cibulky, to vše za asi 150 Kč za kus. Poté jsme si vyšlápli do kopce zpátky ke katedrále, kde je v současné době duhově namalovaná ulice.




Další zastávka byla na poloostrově za městem – bazének Kvika, nebo také Kvika Foot bath. Je to sice taková trošku zajížďka, ale velmi jí doporučuji, obzvláště pokud neprší. Je to malý horký bazének, myšlený spíše na nohy, na břehu zálivu kousek od moře. Během naší návštěvy jsme zjistili, že spoustu horkých pramenů, které byly dříve volně dostupné, se nyní přestavují na soukromé lázně. Kvika vypadala, že ještě nějakou dobu vydrží, je tu příležitost na chvíli se zastavit, odpočinout si po chození po městě a samozřejmě také získat pár hezkých fotek.





Po vykoupání jsme už nadobro opustili Reykjavík, ještě jsme se v městě Moesefbaer stavili na nákup. Je to dobré místo na první nákup, protože stačí jen sjet z kruhového objezdu a hned má člověk po ruce dva největší islandské supermarkety, levnější Bónus a větší Krónan.


Mířili jsme do prvního opravdového ubytování (Kópareykir Cottage). Projeli jsme podmořským tunelem, který je zajímavý tím, že se tu dříve platilo mýto, ale to pouze do té doby, než se splatily náklady na stavbu, od té doby je zdarma a zkracuje cestu přes fjord z více než hodiny na sedm minut. Poslední zastávkou byl horký pramen Deildartunguhver. Je určen ke koupání, ale ne tak, jak by si člověk myslel, je to nejmocnější termální pramen v Evropě, každých pár minut vychrlí proud o síle až 180 litrů vřelé vody za sekundu. Je veden potrubími až do vzdálenosti 65 km, kde vyhřívá radiátory, ale také teče ve všech sprchách v okolí. Není tedy vůbec neobvyklé, že je teplá voda ze sprch na Islandu lehce cítit minerály nebo sírou.





Bydleli jsme na farmě s ovečkami a koňmi, majitelé nám dokonce ukázali jehňátka a vysvětlili co a jak se s nimi musí. Například, že jehňata kromě očipování označí zastřižením uší do určitého tvaru. Každý farmář má trošku jiný tvar, a proto si zaběhlé ovce mezi sebou snadno poznají. Ovce mají na vlnu a na maso, ale k čemu mají všichni tolik koní, o kterých tvrdí, že jsou jen na ježdění, nám nikdo nic neřekl.





Den třetí



Další den jsme se vypravili nedaleko na severovýchod, nejprve k vodopádům Laxfoss a Glani a jezírku Paradísarlaut, kde jsme si udělali malou procházku probouzející se jarní přírodou. Pak jsme vyšli na kráter Grábrók, jehož jméno v překladu znamená šedé spodky. Islandská jména jsou vlastně z většiny složeniny, stejně jako třeba v němčině. Foss znamená vodopád, vík – záliv, jökull – ledovec, vatn – voda, fjall – hora, litla – malý, stóra – velký, hvít – bílý, svart – černý a podobně. Je to vlastně docela snadné, no a vedle Šedých spodek se nachází ještě Malé šedé spodky a Spodky Červené.





Odpoledne začalo trochu poprchávat, ale protože na Islandu může pršet i týden v kuse nebo přestat za pět minut, nemá smysl se rozčilovat nad počasím a buď zkusit počkat anebo prostě nasadit nepromokavou bundu a vyrazit. Chtěli jsme jet k jeskyni Surtshellir, ale cesta byla zavřená, takže jsme za mírného deštíku navštívili pouze vodopády Hraunfossar a Barnafoss. Večer jsme na pozvání našich hostitelů využili horký pramen, který jim vyvěral přímo uprostřed zahrady, a uvařili si v něm vajíčka.





Den čtvrtý



Jemně pršelo i následující den, tentokrát nás čekal přejezd na Vernův vybásněný poloostrov Snaefellsnes. Cestou jsme v Borganes dokoupili jídlo. S jídlem jsme to měli vyřešené tak, že jsme si z domova dovezli hotové omáčky a na místě dokoupili příslušný počet těstovin a rýže. Zároveň jsme koupili například grilovací klobásky, fazole v konzervě vejce, chleby, máslo, obyčejnou šunku, sýr – jedli jsme tedy skromně, ale rozhodně dobře. Teplé jídlo jsme mívali večer, když jsme se vrátili z výletů, výjimečně v poledne, když jsme byli na chatě. Na obědy jsme měli sendviče a sušenky a vezla jsem s sebou litrovou termosku, do které jsme si pokaždé uvařili teplý čaj. Na snídani jsme si dávali z domova připravené ovesné kaše, případně také sendviče, vejce a podobně.





Přestože stále mrholilo, zajeli jsme k horkému prameni Landbrotalaug. Na louce mezi lávou jsou tu dvě místa na koupání. Hluboká díra v zemi, kam se vejde ale jen jeden a museli bychom se střídat, navíc sem hned po nás někdo dorazil. Anebo kalné bazénky na břehu jezera, kam horká voda tryská z jakési pumpy, kde jsme se mohli rochnit všichni.





Nedaleko odtud jsme navštívili čedičové sloupy Gerðuberg. Pak už začal přejezd přes hory, počasí bylo čím, dál tím horší, nebylo vidět na krok, jaká byla mlha, až se před námi otevřelo údolí Selvellir s jezerem, lávovým polem a vodopádem. Je to jeden z mnoha islandských vodopádů, za který se dá jít dozadu.





Ubytovali jsme se v (Grundarfjördur guesthouse – nejsou na Booking.com) v apartmánech s kuchyňkou – všude jsme vybírali ubytování, které mělo dvě ložnice a kuchyni, aby byla cesta co nejpohodlnější. Večer jsme se ještě prošli po městě a zajeli ke slavné hoře Kirkjufell.





Den pátý



Dnešním úkolem bylo objet poloostrov kolem dokola. Jako první nás čekala pláž Ytri tunga, která je slavná tím, že je na ní krásný zlatý písek, ale především se na ní vyvalují tuleni. Je ale nutné sem zajet při odlivu, protože pak se nad hladinou objeví skaliska a balvany na které tuleni vylézají. Byl nádherný slunečný den, otázka také je, jestli by tuleni byli stejně ochotní se vyvalovat venku i za deště.





Následovala soutěska Rauðfeldsgjá, několik desítek metrů hluboká průrva či napůl jeskyně, do které se dá vejít po balvanech v potoce. Na vrcholcích skal porostlých mechem hnízdí rackové a od ústí soutěsky je krásný výhled na záliv.





Dál jsme navštívili útesy Arnarstapi a Londragnar. Na obou jsou zajímavé čedičové útvary trčící z moře, kde takhle zjara hnízdí mořští ptáci. Arnarstapi jsou rozsáhlejší a nabízejí hezčí procházku, na Londragnar je zase výhled na obrovský útvar připomínající sfingu, který je ve skutečnosti pozůstatkem sopečného kráteru. Cestou dál jsme viděli řady aut zajíždějících k moři, tak jsme se je rozhodli následovat a objevili jsme tak pláž se sopečnými útvary a jezírky Aflraunasteinar. Tady byl na rozdíl od tulení pláže písek úplně černý.





Posledním zastavením na naší cestě bylo pozorování velryb. Dostali jsme tip, že pokud si nechceme platit cestu lodí na velryby, nejlepším místem k jejich sledování je nejzápadnější cíp poloostrova, který lze na mapě najít podle názvu místní starodávné studně zvané Fálki. Velryby prý s přílivem vplouvají do zálivu za potravou a s odlivem zase odplouvají, ale nic jsme neviděli. Nejblíž velrybě tak dnes byly vyvržené kosti na pláži u tuleňů a zaklíněné lopatky nad studní Írskrabrunnur.





Den šestý



Další den bylo opět krásně, cestou zpět z poloostrova jsme se opět zastavovali v údolí Selvellir, ale nejdříve jsme jej o pár kilometrů přejeli, protože jsme to tam bez mlhy vůbec nepoznávali. Nakonec jsme se shodli, že údolí snad bylo i zajímavější v mrholení a mlze, kdy všechno okolo vypadalo tak tajemně než za jasného dne. Udělali jsme si pořádný výšlap k vodopádu Glymur. Oproti obvyklým procházkám okolo parkoviště, jak vypadá většina islandských zajímavostí, se jednalo o náročnější výstup na horu, ze které vodopád padal do dvě stě metrů hluboké propasti.





Chtěli jsme se nedaleko vykoupat v horkých pramenech, ale byly to zrovna jedny z těch rozkopaných, kde bude už za několik měsíců stát soukromé wellness. Jako poslední toho dne jsme navštívili Thigvellir, lávovou pláň s jezerem, vodopády a trhlinami v zemi některými dostupnými pro pěší, jinými pro potápěče. Je to místo, kde vznikl první parlament na světě a kde se od sebe severoamerická a euroasijská litosférická deska vzdaluje rychlostí až 2 cm za rok a rozevírá tak stále nové hluboké trhliny. Některé z nich jsou zaplavené vodou a poskytují zajímavé prostředí pro potápěče, kteří se v trhlině Silfra mohou potopit až do hloubky 40 metrů.





Jeli jsme se ubytovat na další dva dny do chatičky (Uthlíd Cottages), kde jsme si pro manželovy rodiče připravili překvapení – měli jsme totiž chatku s vlastním horkým bazénkem na terase, což na Islandu není nijaká zvláštnost sehnat. A protože následující dny byly spíše deštivé, bylo opravdu příjemné se naložit do horké vody a odpočívat.



Den sedmý



Dopoledne jsme se zajeli podívat na Geysir a vodopád Gulfoss. Geysir se nachází v termální oblasti, která se jmenuje Haukadalur a kromě Geysiru s velkým G, který dal všem ostatním jméno, ale dnes už je nečinný, je tu jeho menší bratr Strokkur, který chrlí každých pět až deset minut. Také je tu spousta dalších pramenů a malých vodních výtrysků rozesetých po úbočí malého kopce. Při přípravě na cestu jsem se snažila k některým místům najít vtipná fakta a o oblasti Haukadalur se tvrdí, že se tu opaří až jeden turista denně, při šahání do jezírek se skoro 100 °C vařící vodou.





Nám se zajímavá příhoda stala při čekání na erupci Strokkuru. Stáli jsme co nejblíže to jde, hned u zábradlí, abychom dobře viděli a já mohla na foťák v rychlé sekvenci zachytit erupci, od pulzování vodní hladiny v jámě, přes nafukující se modrou bublinu uprostřed až po její prasknutí a výtrysk vroucí vody až do výše 20 metrů. Všechno se stalo, přesně tak, jak popisuji, až na to, že vlivem změny směru větru se všechna ta vyvržená voda ve vzduchu začala stáčet na nic netušící publikum a řítit se přímo na naše hlavy. Nastal panický křik a úprk, ani jsem nestihla vypnout foťák, takže záběry chrlícího Strokkuru vystřídaly zamlžené fotky utíkajících nožiček. Měla jsem hrozný strach, že nás voda opaří, ale naštěstí, než dopadla z té výšky dolů, tak se trochu ochladila. Všichni jsme se tak najednou ocitli pod horkou sprchou. Tak tomu říkám pokřtění Islandem!





Zbytek dne jsme odpočívali, až na večer jsme se ještě vypravili k vodopádu Gullfoss a na malou procházku k soutěsce Brúarhlöð.





Den osmý



Další den nás čekal velký přejezd, nejprve zpátky na jih ostrova a pak dál po jižním pobřeží až k další chatičce (Flaga guest House). Když už jsem zmínila ty zajímavosti, co jsme si četli po cestě, tak řeka Markarfljót, kterou je po cestě nutné překonat souvisí s islandským příslovím „Dej si pozor abys neuklouzl na rejnoku“, které se říká před cestou. Rybář prý kdysi vylovil rejnoka, ale pustil ho na svobodu do řeky, aby chránil a varoval před ledovcovými záplavami. Na cestě přes dlouhé mosty na jižních deltách islandských řek jsme si tedy dali pozor, neuklouzli a pokračovali směr Vík. Tento den byl ve znamení vodopádů – Gljúfrabúi a Seljalandsfoss, o kus dál pak dvojice Skogafoss a Kvernufoss. Sluníčko už nám zase krásně svítilo a hřálo, takže to, že jsme byli od každého ze zmíněných vodopádů od hlavy až po podrážky bot mokří od vodní tříště a bahna, nám vůbec nevadilo. Míjeli jsme také slavnou sopku, jazykolam a noční můru všech televizních hlasatelů, kteří toto jméno museli číst při její erupci v roce 2010 – Eyjafjallajökull.





Poslední a nejvíce očekávanou zastávkou byly útesy Dyrholáey, kde hnízdí mořští ptáci a především „puffini“ Papuchalci. Bohužel čím blíže jsme byli útesům, tím sílil vítr i déšť a když jsme vyjeli na vrchol útesů pršelo doslova vodorovně. Natěšení a zvědaví, zda uvidíme puffiny, jsme hned vyběhli z auta a začali v dešťové vichřici nahlížet přes zábradlí na útesy. Měli jsme raději počkat, protože netrvalo ani půl hodiny a déšť byl ten tam. Takhle jsme byli akorát promrzlí a někteří si ověřili, že jejich údajně nepromokavé oblečení vůbec není nepromokavé. A co hůř – puffini nikde. Seděli jsme zklamaní v autě a jen Radek odhodlaně bloumal venku a nahlížel dolů na útesy, ale pak z ničeho nic přišel, že „by tam něco mohlo být“ a viděl černé ptáky co „létají úplně jinak“. Šla jsem se za ním podívat a skutečně – tu a tam se objevil v dálce černý pták – nic víc z něj vidět nebylo – a za letu vklouznul někam rovnou do útesu. Puffini si nestaví hnízda, ale nory, takže to, že z ničeho nic v letu spadnou a zmizí v trávě by odpovídalo popisu. Pak jeden z nich přistál dostatečně blízko aby šlo rozeznat i bílé bříško a barevný červený zobák a nožičky a už jsme tančili radostí. Sjeli jsme autem na nižší parkoviště a tam byly doslova žně! Puffini létali sem a tam, nad našimi hlavami, chodili v trávě a vykukovali z nor. My jsme se radovali a ukazovali si a nevěděli, kam dřív koukat. Nakonec se na nás raději přišla podívat rangerka z nedaleké stanice (asi jestli nám z té radosti nehráblo) a říkala, že máme štěstí, že je ošklivo, protože za hezkých dní jsou na volném moři a není tak snadné je spatřit, ale když je ošklivo, tak se pohybují v blízkosti nor.





Den devátý



Pokračovali jsme dál po jižním pobřeží na východ až k ledové laguně Jokulsarlón. Z této laguny pod tajícím ledovcem, naplněné ulomenými ledovými krami všech struktur a odstínů bílé, modré a šedivé, vytéká řeka Jökulsá á Breiðamerkursandi. Řeka má délku pouhých asi 500 metrů, ale je zajímavá tím, že co chvíli nacucne nějakou kru z laguny a veze jí na moře, kde se v příboji kra rozláme a některé úlomky ledu jsou pak vyhozené na okolní pláže. Jedna z pláží má přímo název diamond beach – diamantová pláž, protože přesně tak ledové úlomky různých velikostí na černočerném písku vypadají.





Cestou zpět jsme ještě navštívili menší lagunu Fjallsárlón a ledovcový splaz Vatny, největšího ledovce Evropy, který má název Svínafellsjökull. A aby těch jazykolamů nebylo málo, nakonec jsme si prošli kaňon Fjaðrárgljúfur.





Den desátý



Vydali jsme se pomalu na cestu zpátky k letišti. Nejdříve jsme u silnice navštívili pomník Laufskálavarða na památku sopkou zničené vesnice a místo, kde dříve poutníci stavěli kamenné mohyly, které jim podle pověsti měly zajistit bezpečnou cestu. Krajina na jihovýchodně podléhá vlivu ledovců a sopek pod nimi. Je tu jen málo obydlených míst, všude jen lávové pole, a především štěrkové plochy, místa kudy se prohnaly povodně tajícího sněhu a ledových ker a dodnes jsou na některých místech překlenuté mosty, přestože půda vypadá zcela suchá. Připomínkou jak, to tu může vypadat za povodně jsou vystavené ocelové mostní konstrukce, zničené a zohýbané.





Cestou jsme se na chvíli zastavili ve Víku a pak znovu na ptačích útesech, ale protože bylo tentokrát krásně, puffinů jsme viděli jen pár a museli jsme na ně dlouho čekat. Většinou jen nějaký, co asi seděl v noře na vejcích, jednou za čas vylezl, vystříkl ze skály dolů trus a zase zalezl zpátky. Jeli jsme až do městečka Thorlákshofn, kde jsme měli ubytování na poslední noc (Black Beach Guesthouse). Po náročných předchozích dnech jsme uvítali volné odpoledne a možnost se dosyta vyspat a odpočinout.





Den jedenáctý



Poslední den nás čekal poloostrov Reykjanes, jako první jsme se jeli podívat na bahenní sopky u Krysuvíku, skály u jezera Kleifarvatn a zelené jezero Grænavatn. Pak jsme pokračovali až na jihozápadní cíp poloostrova k útesům Reykjanestá, kde nás překvapilo placené parkování a takový vítr, že jsme z procházky kolem útesů a majáku skoro nic neměli. Ale dopravní kamera už nás nasnímala – parkovné jsme tedy museli tak jako tak zaplatit. O kousek dál pak byl horký pramen, nebo spíš výtrysk páry Gunnuhver. Vzhledem k převažujícímu směru větrů na poloostrově, je zajímavé, že kdo si chce přečíst informační ceduli k výtrysku, musí se s ním velice dobře seznámit.





Dále jsme navštívili takzvaný Most mezi kontinenty, symbolický most, spojující euroasijskou a severoamerickou desku. Jedná se v podstatě o stejný zlom jako v Thingvelliru nebo Silfře. Nakoukli jsme také na bazének na útesech Brimketil, dříve se tu dalo dokonce koupat, ale nikdo nemohl zaručit bezpečí, protože nebezpečné plíživé vlny mohli nešťastníka odtáhnout na moře a už ho nikdy nikdo neviděl.





Protože jsme měli ještě čas, zajeli jsme se podívat na již nechrlící sopku Fagradalsfjall. Pro její pozorování bylo vyznačeno i v době její erupce několik parkovišť a přístupových cest, světem dokonce oblétla fotka, jak si Islanďané na žhavé lávě opékají klobásky. Dnes je na místě vidět jen pole čerstvé lávy. Super černé, super ostré. Ale i tak to rozhodně stálo za podívání.





Poslední navštívené místo bylo už za odměnu. Na čtvrtou odpoledne jsme měli zakoupený vstup do Modré Laguny. Kupovali jsme ho předem, a ještě že tak, protože to vypadalo, že mají plně vyprodáno. V horké vodě jsme odpočívali asi čtyři hodiny, což nám přišlo jako ideální doba na relax aby se člověk ještě nezačal nudit.

Nakonec jsme vrátili auto a po půlnoci jsme se letadlem opět vydali na cestu zpátky domů.





UPDATE:

21. 08. 2022 Jsme se vypravili na Island znovu, jen ve dvou, protože sopka Fagradalsfjall začala znovu chrlit lávu z nového kráteru. Přilétali jsme ve čtyři hodiny ráno a krásně jsme pod sebou viděli zářící sopku. Chvíli jsme se prospali v půjčeném autě a dopoledne se přesunuli na parkoviště pro návštěvu sopky, již skoro celé plné. Cesta k novému kráteru je dlouhá asi 7 km a rychlou chůzí je to zhruba hodina a půl až dvě hodiny cesty. Když jsme dorazili ke kráteru, tak nás uvítalo černé "nic". Podle průvodců na místě sopka toho dne v pět hodin ráno opět "usnula". Ještě ve čtyři jsme jí viděli z letadla, ale na místo jsme dorazili už pozdě. Protože erupce ustala, mohlo se jít na chvíli i dolů k čerstvé lávě. Byli tu odborníci, kteří měřili hladinu nebezpečných plynů a povolovali, nebo zakazovali, kam se může chodit. Z erupce jsme tedy nic neviděli, akorát jsme si po islandském vzoru opekli toxické párečky, celý den proseděli na kamení s výhledem na černý kráter a večer zase letěli domů.




Štítky: