top of page

Chorvatské národní parky a Hallstatt cestou domů

-Kdy-05/2023

-Čas-8 Dní

-Co tam-národní parky, turistika, příjemné počasí na chození (pokud neprší)

-Na co si dát pozor-parkování, dobře si naplánovat čas příjezdu ale i tak je potřeba mít štěstí. Ať už v Zadaru, nebo Hallstattu. U chorvatských parků platí, že parkoviště jsou velká, ale kdo dřív přijde, ten je blíž u vchodu. U Paklenice, kde se parkuje podél silnice to může dělat rozdíl až dva kilometry. V Halstattu je hlavní parkoviště také přes 2 km od města. Potřeba mít Slovinskou a Rakouskou dálniční známku. V Chorvatsku se platí jednotlivé úseky - někde lze pouze bezhotovostně.





Spolu s manželovými rodiči jsme se letos vydali na týden autem do Chorvatska. Jeli jsme úmyslně už v druhé polovině května, kdy ještě není „koupací“ sezóna, protože hlavním cílem byly národní parky. V Plánu jsme měli navštívit Plitvická jezera, park Krka, Paklenica a případně výlet lodí na Kornati.


První den jsme dojeli až k Plitvickým jezerům, odpoledne jsme se ještě zastavili v městečku Slunj, kde celá čtvrť Rastoke v podstatě stojí na desítkách a stovkách vodopádů. Voda teče kolem zahrad, pod chodníčky, padá kolem domů, pod domy, skrz domy… Než jsme stihli dokončit okruh kolem městečka, začalo pršet, doslova lít. A předpověď na příští dva dny nebyla o nic lepší. Od majitele prvního ubytování (Plitvice house Milan) jsme se dozvěděli, že takhle tu prší už deset dní.





Vstupenky na Plitvice jsme měli koupené dopředu přes internet, a hlavně jejich poloha je taková, že se hodilo navštívit jezera pouze při příjezdu, jinak by to byla velká zajížďka. Proto jsme vyrazili i za deště. Měli jsme všichni deštníky a většinu dne to naštěstí spíš byl takový lehký deštík, ale zato vytrvalý a na konci už jsme měli všichni rozmáchané boty. Výhodou bylo, že jsme prvních několik hodin šli naprosto sami. Postupem času začalo přibývat turistů, nejhorší byly velké skupiny s průvodcem, které bylo těžké obejít/předejít a všude překáželi. Přesto to stále byl jen zlomek toho, jak to tu vypadá v létě a za krásného počasí. Zpět na penzion jsme dorazili mokří a prochladlí, ale naštěstí majitel roztopil kamna, takže jsme mohli odpočívat hezky v teple a vše si dosušit.





Následující den jsme mířili do Parku Krka. Chtěli jsme si zaplatit loď a nechat se převézt na druhý konec kaňonu. Bohužel na informacích nám řekli, že po deštích v předchozích dnech je v řece hodně vody, a proto nejezdí lodě. Některé chodníky navíc nejde přejít suchou nohou. Po chvíli váhání jsme se rozhodli, že si obstaráme náhradní plán a Krku zkusíme zítra znovu. Další ubytování jsme měli v městečku Brodarica (Apartments Isabele a Apartments Jakobina – stejné místo, stejný majitel). Takže jsme se cestou zastavili u pevnosti sv. Mikuláše u Šibeniku, kde jsme si dali piknik na pláži a prošli se podél moře. Samotná pevnost má zpoplatněný vstup a jezdí se k ní na lodi, takže dovnitř jsme se nedostali. V okolí jsou ale hezké chodníčky kolem moře, a především podél úžiny, kterou musí proplout všechny lodě k Šibeniku. Poté jsme se jeli ubytovat a sotva jsme dojeli, začalo znovu pršet. Večeřeli jsme tedy sice venku, na zastřešené terase, ale slibovaný výhled na moře se nekonal.





Ráno nás probudilo sluníčko a silný, svěží vítr. Všechno vypadalo růžověji. Prošli jsme se k přístavu, odkud jezdí pravidelně lodě na ostrov Krapanj, který je co by kamenem dohodil z Brodaricy. Zrovna vyplouvala loď a koukali jsme, jak se divoce zmítá ve větru a ve vlnách. Měli jsme trochu obavy, jestli jsou takové vlny i na Krce, tak nebudou znovu jezdit lodě. Ale zase jsme si říkali, že horší než včera už to snad být nemůže. Ale bylo. Nejdřív jsme měli radost, že ještě bylo skoro prázdné parkoviště, ukázalo se ale, že to má svůj důvod, protože park je zavřený a po posledním dešti úplně celý pod vodou.





Čas na další náhradní plán. Příští noc jsme měli spát u národního parku Paklenica, v městečku Starigrad (Apartments Mira). Cestou tam jsme se vydali po stopách Vinnetoua na některé lokality, kde se film natáčel. Například nad kaňon řeky Zrmanja nedaleko města Obrovac a především klikatou kostrbatou cestou nahoru do pohoří Velebit. Byla to tak příšerná cesta, že jsme měli chvílemi pocit, že nás manželovi rodiče snad vyhodí ven z auta a pojedou domů, ale zvládli jsme to a odměnou nám byly krásné rozeklané skály a utajená horská louka plná orchidejí. Vše nedaleko průsmyku Vrhprag.







Ještě jsme se stihli ubytovat a znovu se chystalo na déšť. Černé mraky se stahovaly nad Paklenicí a Velebitem a pomáhaly tak dramatické scenerii. Chvíli jsme mysleli, že se vyhecujeme a vlezeme do vody, ale v tom začalo pršet, a tak jsme strategicky ustoupili zpátky na ubytování.





V noci pro změnu zase pršelo. Ráno jsme znovu zkoušeli volat do Krky, ale to už bylo jasné, že se tam přehnala povodeň a do konce výletu už neotevřou. Dnes byla stejně v plánu Paklenica. Protože jsme bydleli pět minut jízdy od vstupu, získali jsme výhodnou pozici na parkování a vyrazili kaňonem vzhůru. Neměli jsme velké ambice, protože vylézt na nějakou z vyhlídek by trvalo několik hodin nahoru a zase dolů. Původně jsme tu chtěli s manželem spát v horské útulně, ale vzhledem k vývoji počasí jsme si nakonec zaplatili na předchozí noc také za pokoj ve Starigradu. Proto jsme se jen příjemně prošli kaňonem po hlavní cestě pomalu vzhůru a zase dolů. Při jedné z odboček na vyhlídky jsme kousek popošli výš nad stromy o ocitli se jednak ve slabém deštíku, který se tu nad horami pravděpodobně držel už několik dní, ale hlavně v bylinkové zahrádce. Šalvěj a oregano kam až člověk dohlédl. Když by se k tomu přidaly rozmarýny, které se pěstují všude ve městech v truhlících a záhonech podél silnic, stačilo by už jen koupit maso a hodit to všechno na gril.





Odpoledne jsme se sešli zpátky a vydali se směr Zadar. Tam jsme měli strávit další dvě noci ve dvou různých apartmánech (Apartments Rogdogg a Victoria Spire Center). Protože bylo ještě brzy na to se ubytovat, udělali jsme si malou odbočku směr ostrov Pag a zastavili jsme se u pevnosti Fortica, kde jsme se konečně vyhecovali a vlezli do vody. Moře i vzduch měli odhadem shodně 18°C.





Pak už jsme jeli do Zadaru a nějakou neuvěřitelnou náhodou se nám podařilo zaparkovat přímo u brány. Později, kdykoliv jsme něco potřebovali kolem auta, jsme jen viděli zoufalé řidiče kroužící kolem. Ubytovali jsme se a překvapivě - zase začalo pršet. Zašli jsme do restaurace na rybu a projít se po městě. Nejzajímavějším místem v Zadaru nám přišly „Varhany moře“. Varhany, zabudované do mola na konci promenády, které hrály pomocí vzduchu vytlačovaného vlnami.





Další den jsme znovu poseděli u mořských varhan a pak si koupili lístky na trajekt na nedaleký ostrov Ugljan. Bylo nádherné počasí a my byli všichni úplně líní cokoliv dělat, takže jsme si na ostrově došli na oběd a pak odpočívali na břehu moře a váleli se na lehátkách, které tu byly zdarma k dispozici. Po návratu ze Zadaru jsme si prošli Staré město, vyšli na vyhlídkovou věž, trochu si odpočinuli a pak si koupili obří kopečky zmrzliny a šli se s nimi podívat na západ slunce, který bylo nejlepší pozorovat právě od Mořských varhan.





Ráno jsme vstávali brzy a vydali se dlouhou cestu. Návrat do Čech jsme si chtěli zpestřit průjezdem přes Alpy a když už jsme byli v tom, tak rovnou se zastávkou na nějakém zajímavém místě. Naplánovali jsme si tedy návštěvu Hallstattu. Do Hallstattu jsme přijížděli po čtvrté hodině a doufala jsem, že naopak většina ostatních bude pomalu odjíždět a najdeme tak parkovací místo blízko centra. Parkování v Hallstattu je kapitola sama pro sebe, protože scénické městečko na úpatí hory u jezeru není stavěné ani na parkování pro místní, natož pak pro tisíce turistů. K dispozici jsou tři placená parkoviště, to nejbližší přímo u stanice lanovky (P2), další na okraji městečka (P1) a konečně největší parkoviště (P3), které leží asi dva kilometry za městem. Měli jsme štěstí a zaparkovali jsme u lanovky a vesele se hrnuli k pokladně koupit si lístek nahoru na vyhlídku. Bohužel nás zklamali, vyprodáno. Nechápali jsme proč, vždyť jsme viděli, jak nahoru jede prázdná kabinka. Vysvětlili nám, že momentálně je nahoře přes 900 lidí, takže je naplněná kapacita a že budou mít do šesti hodin co dělat, aby je vůbec odvezli dolů. Navrhli nám, že nahoru můžeme vyjít pěšky, že to není tak hrozné a za půl hodiny jsme tam. Odhodlali jsme se tedy, a i s rodiči to vyšlápli až nahoru. Než jsme se tam dovlekli, což byla asi hodina, nahoře už nikdo nebyl. Vyhlídka působí tak malá, že jsme nechápali, kam se tam vůbec mohlo vejít 900 lidí. Cestou dolů jsme si ještě prošli už téměř vylidněný Hallstatt a jeli se ubytovat do nedalekého městečka s vtipným názvem Au. Byli jsme tak utahaní, že jsme po skromné večeři z vlastních zásob, zasténali "au" nad bolavýma nohama a zádama a rovnou zalehli a spali (hotel Metzgerwirt Vieh Heli).





Ráno jsme využili výhodné pozice a znovu se vrátili do Hallstattu, ještě si projít, co jsme včera nestihli. Mohli jsme pozorovat, jak se postupně probouzí, otevírají se obchody a restaurace a postupně se valí davy turistů. Náhodou jsme se přichomýtli i ke koncertu rakouské dechovky přímo na náměstí, jak se hudba rozléhala ulicemi, byl zážitek z města dokonalý. A poslední poznámka, dle pozorování byly restaurace v Hallstattu levnější než Zadaru!





Kolem jedenácté už město praskalo ve švech a byl nejvyšší čas vyrazit domů. Vzali jsme to kolem dalších jezer a udělali si přestávku na oběd u jezera Wolfgangsee. Je tu krátký okruh po břehu jezera s výhledem na kapličku na ostrůvku. Turistické značení "po rakouském způsobu" bylo opravdu vtipné!





Radkovi rodiče nás pak dovezli do Českých Budějovic na vlak do Prahy. Poslední historka se odehrála cestou vlakem. Už v Budějovicích jsme si všimli, že je náš vlak nějak podezřele dlouhý, vůbec jsme nemohli najít svůj vagon. Když se konečně zadařilo, nechápali jsme nač tolik vagonů, když vlak byl prázdný. Tak si tak vesele jedeme, trošku utahaní a koukám do mapy, že míjíme obec Sedlec-Prčice. Vtipkuji: tak to už jsme skoro doma, sem se chodí z Prahy pěšky. Chvíli na to vlak zastavil uprostřed polí na malé zastávce a dovnitř se začaly valit stovky a stovky vyčerpaných, uchozených a rozjařených lidí. Tak to do sebe nakonec všechno zapadlo.

Štítky:

bottom of page