top of page

Balkán

-Kdy-09/2021

-Čas-14 Dní

-Co tam-cestování z města do města, ze státu do státu, různými dopravními prostředky. Ochutnávka všeho možného z místní kuchyně, památky.

-Cena bez letenky-13 000 CZK na osobu (ubytování, jídlo, vlaky, autobusy)

-Jak se přepravovat-vlakem, autobusem, některé lístky je lepší koupit předem u přepážky

-Kde spát-apartmány, penziony, ideálně v centru města

-Nezbytná výbava-především trpělivost, dostatek dobrot na dlouhé cestování

-Na co si dát pozor-Přestože kdysi byla většina států propojená železnicí, dnes jsou často u některých hranic vytrhané koleje. Spojení tak je špatné nebo vůbec neexistuje. Neexistují a nebo nefungují jízdní řády, doprava je zpožděná, na vše je třeba si dát rezervu. Lidé jsou ale ochotní, vždy se dá nějak domluvit.


Letošní takzvaná velká dovolená měla několik háčků. Hned tím prvním byl problém sehnat letenky a ubytování v některých zemích v závěsu s manželovými bolavými zády. Nakonec se sám nabídnul, že dovolenou celou naplánuje jako překvapení. Předem mě upozornil na to, že to bude hlavně ve městech, kde nebude muset tolik chodit v terénu a nést batoh, což mu uleví na záda. Já nejsem zrovna městský typ, ale dala jsem tomu šanci. Měla jsem ale spoustu tušení a indicií, například, že si mám připravit hotovost v Eurech a pas, takže jsem zcela neomylně identifikovala, že pojedeme na Balkán, ale nevěděla jsem, do jaké země.


Vtipné bylo, že sotva jsme přišli na letiště jediný avizovaný let tímto směrem byla Tirana. Cože Albánie? To mě trochu vyděsilo, ale nebylo čeho se bát. Horší bylo, že hned na check-inu Radkovi vrátili pas, s tím, že už několik měsíců neplatí. Haha, cože tohle, že se mi nemůže stát? Jenže pár let jsme nikde na pas nikde nebyli a kdo si ho pořád kontroluje? Řekli mu že pokud nebude cestovat mezi zeměmi, že ho pustí i na občanku a tak jsme naštěstí odletěli.




Den 1.


Let byl až večer a do Albánie jsme dorazili za tmy. Nejvíc mě pobavila všudypřítomná reklama na něco, co se jmenuje Kastrati. Ukázalo se že je to benzínová pumpa. Bydleli jsme v centru Tirany v takovém trošku hipsterském hotýlku se snídaní (Villa 15). První den jsme se jen doplahočili do ubytování od autobusu a cestou jsme míjeli starý kamenný most. Radek říká, no a tak teď jsme viděli jednu z hlavních památek které tu máme navštívit. Ukázalo se že kamenný most je paralelní s velkou rušnou silnicí a opravdu se po něm dá chodit.





Den 2.


Po skromné snídani, která se tvářila jako švédské stoly ale odhalila jsem na ní plesnivý chleba, jsme se vydali do víru města. Můj úkol bylo vyznat se v autobusových linkách, což jsem překvapivě zvládla na jedničku, i přes to, že jízdní řády téměř neexistují. Takže po krátké prohlídce hlavního náměstí jsme se vydali na českou ambasádu zjistit kam až se Radek dostane na občanku. Na ambasádě byli neskutečně protivní. Já jsem nikdy na žádné nebyla, ale Radek kvůli svému dřívějšímu cestování i práci ano, a sám byl velmi překvapen jak neochotní a nepříjemní tu byli. Nicméně jsme se dozvěděli, že na občanku tady může skoro kamkoliv, takže sice musel potlačit slzičku, že nenasbírá nová razítka do pasu, ale žádná velká překážka jeho plánům se nekonala.





Mohli jsme se tak v klidu vrhnout do víru města a jeho památek. Jako první jsme vyrazili na nedaleké autobusové nádraží koupit si lístek na další den do Černé Hory. Společností, které nabízely cestu do Černé hory bylo nepřeberně, všechny za stejnou cenu 10 EUR, ale s různou dobou trvání. Někde slibovali sedm hodin, jinde pět, a někde dokonce devět. Riskli jsme to s tou nejkratší, ale kdo ví, třeba je to všechno vlastně jeden autobus. A pak už hurá do města. Tirana byla ze všech navštívených měst nakonec nejchaotičtější. Bylo to jedno z těch míst kde je doprava tak bláznivá že jsme raději čekali až bude několikaproudou silnici přecházet matka s kočárkem abychom se za ní mohli krýt před auty. Autobusy sice měly nakonec poměrně přehledné linky, ale protože nefungovaly světelné tabule, tak v zastávce vždy vykoukl ze dveří autobusu chlápek a začal vykřikovat směr cesty. Což nám bohužel moc nepomáhalo. Dopravu na kruhových objezdech museli většinou řídit policisté, jinak by nastal chaos a na výpadovce z města v zeleném pruhu mezi dálnicemi pásl pasáček kozy.


Hlavní atrakcí byla hodinová věž poblíž náměstí, ze které ještě nedávno musel být krásný pohled na celé město. Dneska jí už začaly přerůstat výškové budovy. V celé Tiraně se modernizuje a staví. Vznikají luxusní výškové budovy ale hned pod nimi jsou často špinavé uličky se změtí drátů ledabyle natažených mezi sloupy, odpadky a suť a tím vším prorůstající rostliny. Původně to měl Radek naplánované, že se budeme přesouvat hlavně vlakem, ale nakonec to nešlo, protože během pár posledních let, či doslova měsíců, některé tratě zanikly. Tak především jsou některé země spolu tak rozhádané, že na hranicích vytrhali koleje. Jinde se prostě jen spoléhají na silniční dopravu a bývalá železnice je v krajině pěkný základ pro novou dálnici. Tak je tomu konkrétně v Tiraně. Bývalé nádraží připomíná už jen poslední lokomotiva odstavená vedle moderní dálnice.


Příjemnou pauzou po tom všem blázinci ve městě byla na závěr dne procházka v parku kolem vodní nádrže (Grand Park of Tirana) se svačinou v podobě sýrového burka. Burek je jídlo známé po celém Balkáně, je to velmi mastný šnek z těsta plněný různými náplněmi. Klasický je sýrový, plněný něčím, co je velmi podobné našemu balkánskému sýru, může být ale i s masem nebo se zelím. První sýrový burek nám chutnal a byl zajímavý, protože to bylo ale nejsnáze sehnatelné jídlo, když člověk potřeboval rychle nějakou svačinu. Byl tak mastný, že se dokázal promastit snad i skrz igeliťák a velice brzo nám začal lézt krkem.





Den 3.


Druhý den jsme se hned po snídani vypravili na autobusové nádraží, kde jsme potkali naše spolucestující, kteří nás hned z úvodu vystrašili, že jejich známí jeli tím stejným autobusem a cesta trvala devět hodin, kvůli koloně na hranicích. Nakonec vše dopadlo docela dobře. Do Podgorici, hlavního města Černé hory, jsme dorazili asi po šesti a půl hodinách cesty. Nebylo to nijak příjemné, přestože jsme vyráželi přesně na čas, udělali jsme si ještě několik opravdu dlouhých zajížděk do jiných měst v Albánii. Jeli jsme sice moderním autobusem ale na záchod se muselo stavět cestou, no a turecké záchody u Albánských dálnic nebyly rozhodně pro slabé povahy. Před hranicemi jsme se potkali s minibusem stejné společnosti jedoucím v opačném směru a hráli jsme s jejich cestujícími škatulata batulata se všemi věcmi z jednoho autobusu do druhého. Je skoro zázrak, že všichni skončili tam kde měli a se všemi svými věcmi.


V době kdy jsme ve škole probírali v zeměpise Balkán, jsme se zrovna trefili do směšně krátkého období, kdy existoval stát Srbsko a Černá hora. Takže samostatná Černá hora i její hlavní město Podgorica pro mě byla novinkou. Ubytovali jsme se a prošli si město za světla i za tmy, i když kromě náměstí a moderního mostu tu moc k vidění není. Nakonec jsme zapadli do jedné z restaurací a díky místním cenám jsme si jako páni objednali různá jídla i s dezertem. Stejně tak i následující den.




Den 4.


Ubytování (Center Lux Apartment) jsme měli i se snídaní, která spočívala v tom, že ráno jsme čekali asi hodinu na kurýra z nedaleké pekárny, který přinesl co jiného, než další sýrové burky. S velkým sebezapřením jsme je snědli a zařekli se, že už nikdy! Udělali jsme si procházku po městě a nakoupili si jídlo na oběd - tentokrát jsme mimo jiné dali šanci ještě burkům masovým, které byly nakonec výborné. Kolem poledne jsme se vydali na vlak směr Ostrog. Dlouho jsme váhali jestli se jet vykoupat k moři, nebo navštívit klášter v horách. Nakonec vyhrál klášter, protože moře je pořád jen moře, ale do kláštera v horách bychom se asi už jinak nepodívali. Trochu jsme měli potíže při koupi lístků. Ke klášteru to šlo snadno, ale rovnou jsme kupovali jízdenky i na další den, kdy nás měl opět čekat mezistátní přesun. Nejprve jsme chtěli lístky do první třídy, ale paní tvrdila, že takový vagon nebude zařazen, takže nám je nemůže prodat (samozřejmě, že zařazen nakonec byl). Pak jsme se dlouho rozmýšleli, na jaké chceme sedět straně, abychom měli výhled do údolí a ne do skály (a přesto jsme dostali, přesně opačnou stranu) a nakonec to korunoval Radek, když už nám paní pokladní podávala hotové lístky a měli jsme je zaplatit, když si uvědomil, že na poslední chvíli změnil plány a nadiktoval paní špatné město do kterého chceme jet.





Všechno ale nakonec dobře dopadlo a vydali jsme se horskou železnicí do stanice Ostrog. Lístek jsme měli koupený až do stanice Dabovici o jednu zastávku dál, ale nakonec jsme se rozhodli vystoupit už v Ostrogu a bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Z vlakové zastávky ke klášteru je to pořádná štreka do kopce, za normálních okolností bychom si to dali jako výzvu, ale přeci jenom bylo horko a Radek se musel šetřit s bolavými zády. Legendy z Internetu pravily, že schovaný za zastávkou vlaku je jeden jediný taxikář, který za deset EUR vyveze zájemce ke klášteru. Jenže Ostrog je zastávka uprostřed ničeho, cesta tam je velká zajížďka, co když tam nikdo nebude? Naopak Dabovici je zastávka přímo na silnici, nedaleko je vesnice. Tam by mohla být větší šance sehnat někoho, kdo pojede ke klášteru. A vida a ono ne. Vystoupili jsme v Ostrogu a za zastávkou skutečně parkoval taxikář. A opravdu nás za deset EUR vyvezl ke spodnímu klášteru. A co víc, jak tak s námi jel, míjel silnici nedaleko zastávky Dabovici, kde bloudil jeden zmatený Polák, který se také snažil dostat ke klášteru ale nebyl tu nikdo kdo by ho svezl. Ještě že jsme jeli my a mohl se k nám přidat.





Vystoupili jsme u spodního kláštera a k vrchnímu se vydali pěšky. Polák byl očividně trochu mrzutý z toho, že se nejede až nahoru a že bude muset do kopce, my si to ale jinak neuměli představit, protože i když bylo horko, přišlo by nám divné nejít alespoň kus pěšky. Nevíme, jaký měl plán, ale spěchal nahoru tak rychle, že se nám brzy ztratil z očí. Klášter je zajímavý tím, že je vytesaný do skály. Pro mnoho místních to je skutečné poutní místo. Všichni se tu modlili, křižovali a líbali zdi. Bohužel nemáme mnoho znalostí, co se pravoslavné církve týká. Už cestou nahoru byly všude odložené kusy oblečení, hlavně ponožky, ale když jsme se ptali, nikdo to nechtěl komentovat. Měli tu knihy, kde lidé mohli napsat jména, do jedné živých do druhé mrtvých, za které se následující den budou mniši modlit. Samozřejmostí byly tenké voskové svíce úplně všude. Zlaté obrazy, temné místnosti, jeskyně ve skále. Stoupli jsme si do fronty ani jsme nevěděli na co a pak nás někdo nahnal do temné úzké kobky na jejímž konci byl pravoslavný kněz. Vypadal jako strašidelně jako Rasputin a něco tam prováděl s člověkem před námi. Celá scéna byla tak strašidelná, že jsme se rychle dali na ústup, Radek pak říkal, že tam byla nějaká rakev, ale není si jistý, jestli v ní někdo byl nebo ne. Vydali jsme se zpátky dolů, přes spodní klášter a lesem a loukami, strmým sestupem až zpátky k nádraží. Při čekání na vlak jsme baštili fíky z fíkovníků, co tu všude rostly.





Den 5.


Další den jsme se opět vypravili na vlak. Čekala nás cesta horskou železnicí do Srbska. Výhledy byly úžasné, cesta docela utíkala. Vystoupili jsme v Úžici. Nedaleko odsud jsme měli ubytování v horách a byli jsme domluvení s majitelkou, že pro nás za poplatek přijede na nádraží. Prý jí poznáme podle pekingského psíka. Ještě cestou jsme si googlili jak takový pekinéz vypadá. V pořádku jsme se našli a vyrazili na cestu. Byla to taková starší paní, hned nás odkázala na zadní sedačky, protože vepředu sedí „Máza“ jak se pejsek jmenoval. Dříve prý žila na Havaji, ale kvůli zdravotním problémům se srdcem musela vrátit zpět.





Ukázalo se, že kromě srdce začíná bohužel mít problém i s hlavou a připravila nám nejednu děsivou chvilkou, protože byla občas zmatená, zapomínala, a ani v autě jsme se úplně necítili bezpečně. Ubytování ale bylo krásné. Ve vesnici Sirogojno je velký skanzen a domek kde jsme bydleli (Cabin Menka), my ve vyvýšeném přízemí a paní v suterénu, vypadal, jako jeho součástí. Byl pěkně zařízený a s krásným výhledem. Večer jsme si prošli část skanzenu a taky trošku městečko a v pohodlné posteli jsme dohnali veškerý spánkový deficit.





Den 6.


Ráno jsme šli znovu do skanzenu. Když jsme procházeli kolem jedné nádrže s vodou, tak říkám „koukej, tady mají takového plastového mloka“. Oba koukáme na kraj korýtka, kde byl položený obrovský mlok. Skoro bychom přísahali, že jsme viděli svár plastu na boku. Šťouchla jsem do něj. A mlok se na mě otočil a pohnul pacičkou.





Poději jsme se vypravili po silnici směr jeskyně Stopića. Podařilo se nám stopnout nějaké turisty, kteří nás kousek popovezli. Jeskyně Stopića je hodně zajímavá, platí se vstupné, ale není tam žádný průvodce. Má vchod ve tvaru obrovské kupole, který skrývá ještě větší vnitřní prostory. Protéká tudy řeka, která se do lidem přístupné části vlévá jeskynním vodopádem. Také tu jsou všude bazénky jako v tureckém Pamukkale, ovšem bez vody. Kdy tu byla naposledy voda nám nikdo nedokázal říct. Cestou z jeskyně jsme se ještě zašli podívat na kopec nad jeskyní, bylo tu několik oplocených bezedných děr, které asi končily někde na dně jeskyně. Na mapě byl také značený vodopád. Došli jsme až přímo na místo, kde byl značený, ale nikde ani vodopád ale ani žádná řeka. Tak nám hlupákům došlo, že právě stojíme asi padesát metrů nad ním. Je to totiž právě ten vodopád uvnitř jeskyně. Cestou na silnici jsme se zastavili u stánku s místní rakijí. Nabízeli ochutnávku. Já nic nechtěla, protože jsem si říkala, že stejně nic nekoupíme, ale Radek byl překvapivě zvědavý. O chvíli a několik panáků později, jsme odcházeli silně pod vlivem a lahví hruškovice v ruce.





Vydali jsme se zpátky nahoru do vesnice, dlouho jsme nepotkali žádné auto, co by nás mohlo svézt a když už, tak bylo plné. Samozřejmě bychom to do vesnice ušli, ale trvalo by nám to několik hodin. Najednou se z poza rohu vyřítilo staré auto a než jsme stihli začít stopovat, tak zastavilo. Vyklonil se pán, co nám před chvílí prodal hruškovici a naznačil nám, že si máme naskočit. A tak jsme se rychle dostali zpátky do vesnice.





Den 7.


Další den jsme potřebovali stihnout vlak. Paní majitelka si ale vůbec nepamatovala, že nám slíbila nás v jedenáct někam odvézt. Ještě že jsme s tím trošku počítali a šli za ní o půl hodiny dříve. Byla ještě v noční košili, pak hledala klíče od auta, pak zase něco jiného. Cesta byla dost divoká a byli jsme rádi, že jsme se dostali do Úžice v pořádku. Bylo nám z celé té situace trošku smutno a těžko. Paní ale pořád s někým telefonovala a vypadala, že ve vesnici je také častým hostem, snad se tedy o ní někdo postará. Koupili jsme si lístek na vlak, a protože jsme měli ještě čas, prošli jsme se trošku po Úžici a nakoupili zásoby do vlaku.





Z Úžice jsme pokračovali příměstským vlakem do Bělehradu. Dojeli jsme na zastávku Beograd-Centar, odkud měl jet autobus poblíž našemu dalšímu ubytování. Když jsme ale vystoupili z vlaku, všude bylo takové zvláštní ticho. Před nádražím byly policejní těžkooděnci. Za chvíli přijel další vlak a z nástupišť, která jsou schované pod zemí, začali ven proudit davy fanoušků. Dozvěděli jsme se, že dnes se v Bělehradě hraje fotbalové derby, něco jako Sparta proti Slávii. Všude davy lidí, policejní kordony a křik a zpěv. Autobus nepřijel. Ani další za půl hodiny, až za hodinu se městem dokázal prodrat první autobus a dovezl nás do centra. Ubytovali jsme se (Cozy flat and charming balcony in a pedestrian zone) a vyrazili se trošku projít a někde se navečeřet. Bohužel všude bylo plno, vždyť kde je lepší sledovat zápas než s přáteli v hospodě. Najít hospodu kde by nás obsloužili nám trvalo přes hodinu. Někde bylo plno, jinde dnes nepodávali jídlo, jen pivo.





Den 8.


Další den se ochladilo a poprchávalo. Dokonce se ochladilo natolik, že jsme neměli s sebou tak teplé oblečení, a byla nám zima. Vydali jsme se do města. Už včera jsme viděli po poměrně moderním Bělehradu jezdit nějaké historické tramvaje. Později se ukázalo, že nejsou historické, ale úplně normální. Vlastně tu jezdila široká škála tramvají od super starých po ultra moderní. Stejně jako v Tiraně jsem se docela rychle zorientovala v různých linkách, za pomocí internetu i sledování čísel na vývěskách zastávek, takže jsme se brzy pohybovali po městě jako profíci. Celé dopoledne jsme věnovali návštěvě Bělehradské pevnosti, odkud je výhled na soutok Sávy a Dunaje. Pak jsme si prošli hlavní ulice a tramvají se svezli podívat se na Chrám svatého Sávy, ten už se staví mnoho let a bude to největší pravoslavný chrám na světě. Na oběd jsme si dali prebranac – fazole v omáčce a k tomu pečené papriky.




Od chrámu jsme se svezli k historické budově nádraží a pak tramvají k budově Genex, obrovského paneláku, jednoho ze symbolů Bělehradu. Dovnitř nás ale nepustila ostraha. Autobusem jsme se vrátili zpátky do centra a rozhodli se čekat na jednu z těch historických tramvají. Čekali jsme a čekali, kolem už projely tři tramvaje s naším číslem ale žádná stará. Pak udeřila sedmá hodina a tramvaje se jako slepice do kurníky začaly sjíždět prázdné přes most do depa. Už jsme ztráceli veškeré naděje, když v tom jedna stará tramvaj konečně přijela i pro nás. A užili jsme si jí pořádně, protože ujela dvě zastávky a pak řidič vstal, utekl a nechal nás zamčené uvnitř. Už jsme si začínali dělat obavy, ale asi po čtvrt hodině se vrátil a jelo se dál.





Den 9.


Další den jsme zůstali v Bělehradě, ale přesunuli jsme se do jiného ubytování – na hausbót na Dunaji (ArkaBarka floating hostel). Ještě jsme si zašli na srbskou specialitu Karadordeva šnicla. Udělali jsme si výlet k pevnosti Zemun a prošli se kolem Dunaje. Radek se pak vypravil do leteckého muzea, mě se ale nechtělo, takže jsem trošku pospávala a šla se projít k soutoku Dunaje a Sávy.





Den 10.


Vydali jsme se směr Bosna a Hercegovina. Kvůli sporům mezi státy však vlak jel jenom na hranice a dál byly koleje vytrhané. Museli jsme na nádraží do obce Batajnica, kde vlak začínal. Nejdříve jsme si šli koupit lístek, nádraží bylo celé rozkopané a lístky prodával chlápek v malé buňce, schované za starou budovou nádraží. Ale nebral karty. Museli jsme tedy do směnárny, naštěstí tu jedna byla. Ale měla zavřeno. Ještě že jsme přijeli o dvě hodiny dříve, před odjezdem vlaku, takže jsme si alespoň nemuseli dělat starosti s časem. Eura za Srbské peníze jsme nakonec vyměnili u paní v pekárně, Srbské peníze jsme pak donesli na nádraží a koupili si lístky na vlak. Zbytek drobných jsme pak utratili za další dobroty do vlaku. Protože do odjezdu zbývala ještě hodina a začínalo pršet, vlezli jsme do podivně vypadající nádražky. Ukázalo se, že je to kavárna a bar, kde se kouří vodní dýmky, takže jsme si dali kávu a vodní dýmku a čas nám rychle utekl. Vlak končil ve stanici Zvorník. Odtud jsme museli pěšky přejít do Bosny a Hercegoviny. Přes řeku Drina to vedou dva mosty, lidé, kteří nás měli ubytovat nám doporučili most pro pěší. Ze zastávky vlaku to k němu byly tři kilometry, byly jsme trošku unavení z dlouhé cesty vlakem a pomalu se začalo stmívat. Z naší strany mostu jsme doslova viděli naše ubytování v bytovém domě na druhé straně, ale bohužel nám na hranicích řekli, že tady je to jen pro místní a turisté musí na druhý most. Takže jsme zase šli zpátky tři kilometry na druhý most, kde jsme se přidali ke koloně aut a úspěšně prošli do Bosny. Tam pro nás přijeli majitelé bytu (Apartman Park), protože zase zpátky pěšky do města už bychom to nedali. Bylo velmi pozdě a úplná tma, takže jsme se jen najedli a šli spát.



Den 11.



Další den jsme si na autobusovém nádraží koupili lístek do Sarajeva a vyrazili. Autobus to byl příšerný. Ještě že nebylo vedro, protože autobus byl úplně narvaný a kodrcal se s námi cestou necestou s pravidelnými zastávkami na turecké záchody u silnice. Byly jsme moc rádi, když jsme konečně dorazili odpoledne do Sarajeva. Bohužel autobus stavěl pouze na opačné straně města a před námi se tak ještě otevřel problém, jak dojet k ubytování. Mapu MHD jsme nesehnali a místní sice ochotně radili, ale ukázalo se, že trolejbus, na který nás všichni posílali, nejezdí. Chtěli jsme se svézt nějakým autobusem od nedalekého letiště, ale zrovna odjel a další měl jet za dvě hodiny, tak jsme se znovu vrátili mezi paneláky a dokázali najít jiný spoj, který nás alespoň podstatně přiblížil našemu cíli.





Ubytovaní jsme byli v podkrovním bytě na střeše paneláku (Apartments Emily). Byla to dřevěná nástavba s různými členitými pokoji a chodbami a terasami na střeše, kde byly dva samostatné byty k pro turisty a v posledním bydlel majitel, nějaký umělec. První den jsme strávili procházkami po starém městě. Navštívili jsme hlavně místo, kde byl spáchaný atentát na Františka Josefa. Dnes je tu muzeum a turistická atrakce, kdy se člověk může svézt historickým vozem po městě. Sami jsme později viděli nějaké turisty, jak se vezou a nějací místní dědci na lavičce z nich dělali srandu a naznačovali že na ně střílí. Staré město bylo celkově hodně turistické, všude byly jen stánky, kde prodávali džezvy na kávu. Skutečně, na jeden obchod třeba se šátky, nebo šperky v každé ulici připadalo deset dalších s džezvami. V restauracích tu prodávali pouze čevapi. Chtěli jsme ochutnat něco autentického a narazili po cestě mimo hlavní uličky na restauraci Veranda. Byla to taková jídelna pro místní, ani tam neměli menu. Dohodli jsme se s nimi, že nám dají, co mají zrovna hotové a k tomu nám přinesli na ochutnání smrkovou limonádu. Chutnala stejně divně jako to zní.





Další den jsme pak ochutnali několik jídel z o něco více turistické jídelny ASDŽ Aščinica přímo ve městě. Večer jsme si koupili víno a šli si sednout na střechu odkud byl úžasný výhled na celé město. Brzy se ukázala hlavní zajímavost bydlení v historickém centru. Jena mešita za druhou se v okolí začaly rozsvěcovat a muezzíni volali k modlitbám. Už jsme takové svolávání zažili, ale většinou byla v okolí třeba jen jedna mešita a zvuk pouštěli z repráku. Tady většinou skutečně zpíval člověk na věži, každý svou vlastní intonací a rychlostí. Také každý začal o několik vteřin či minut jinak, a protože to tu byla jedna mešita vedle druhé, ozývala se městem několikrát večer doslova kakofonie zvuků. Ráno začínali už kolem šesté a žádné těsnění oken nemohlo zabránit abychom to neslyšeli.





Den 12.


Nový den jsme začali snídaní opět na střeše paneláku s rozhledem. Pak jsme si v místní pekárně koupili různé zajímavé pečivo na svačinu a oběd a vydali se lanovkou na horu Vidikovac (hora Trebevic), odkud byl krásný rozhled na město. Chvíli jsme tam pochodili a pak se zase nechali svézt dolů. Pokračovali jsme v putování po výhledech, vyšli jsme si na pevnost Žuta Tabija, kde jsme poobědvali, a přitom pozorovali vránu, jak rozbíjí vlašské ořechy, tak, že je za letu pouští a nechává křupnout o beton dole. Odpoledne jsme strávili procházkami a plánováním dalšího dne. Mimo jiné jsme narazili na náměstí plné holubů, člověk si tu mohl koupit pytlík zrní a krmit je oni mu pak lezli po rukou a nechali na sebe šahat. K nalákání jsem použila trochu vysypaného zrní na zemi a taky si to vyzkoušela. Pak jsem se celá polila dezinfekcí a šli jsme dál.





Den 13.


Ráno jsme vstávali velmi brzy, spolu se zpěvem prvních muezzinů, potřebovali jsme chytit tramvaj na vlakové nádraží. Byl to trochu nervák, ale nakonec přijela včas. Moderní rychlík nás pak vezl několik hodin krásnými horskými údolími do Mostaru. Což byl náš další cíl. Ubytování ještě nebylo připravené a měli jsme tak několik hodin času na poflakování kolem. Problém byl, že bylo neuvěřitelné vedro a s batohem prostě nešlo chodit. Chvíli jsme zevlovali v kavárně a pak jsme se přesunuli na pláž u řeky. Tam jsme poobědvali z vlastních zásob, roztáhli deky a polehávali a odpočívali a sem tam se šli podívat na oblázkovou pláž a ledovou řeku. Nejzajímavější bylo, že od té doby, co jsme na pláž přišli, do doby, kdy jsme asi dvě hodiny odcházeli, se zvedla hladina vody minimálně o metr. Stejný jev jsme pak mohli pozorovat večer, kdy bylo zvedání hladiny ještě mnohem vyšší a rychlejší. Náš tip je, že o výši průtoku rozhoduje vodní elektrárna kus proti proudu a v době s vyšší spotřebou prostě vypouští více vody.





Konečně jsme se mohli ubytovat (Luxury studio Yasmine), pustili jsme klimatizaci a chvíli jen tak leželi a nasávali každým pórem chladný vzduch. Když jsme se dosyta ochladili, osprchovali a převlékli, vydali jsme se znovu do města. Samozřejmě nejprve na slavný Mostarský Starý most, byl už sice v podstatě konec září, přesto tu bylo neskutečné množství lidí. Také jsme byli svědky místní lumpárny na turisty. Dva kluci v plavkách stáli za zábradlím mostu a vypadali, že co chvíli skočí dolu do hlubin do řeky. Všichni byli samozřejmě zvědaví, takže se brzy kolem vytvořil shluk lidí. Jeden z kluků pak začal vybírat peníze. Prý jestli chceme vidět skok, tak máme přispět. Kde kdo jim něco dal, my šli pryč a koukali se z dálky. Výběrčí peněz obešel celé okolí i pod mostem, byl dost vtíravý a skoro z každého něco vymámil. Druhý kluk na mostě se protahoval a rozcvičoval. Už to vypadalo že skočí každým okamžikem. Když měli vybráno dostatek peněz, kluk přelezl zábradlí, odešel a místo něj přišel nějaký chlap v neoprénu. Přelezl zábradlí, skočil a dole ho vyzvedla loď. Protože jsme ve městě strávili dost času, viděli jsme jak se stejná scénka opakuje pravidelně každou hodinu. Většina turistů přijíždí do Mostaru na jednodenní výlet od moře a stráví tu pouze pár hodin, proto měli kluci téměř nevyčerpatelný zdroj nových turistů, na které mohli tenhle trik zkoušet.





Vydali jsme se na procházku starým městem, zašli konečně ochutnat čevapi a místní pivko a šli si zase oddechnout na pokoj. Úplně stejnou vycházku jsme si pak ještě udělali za tmy, abychom viděli, jak je most i město osvětlené.





Den 14.


Ráno jsme se vydali na autobusové nádraží, měli jsme koupený lístek do Chorvatska, do Splitu. Půl dne jsme potom strávili v překlimatizovaném autobuse, aby nás pak vyhodil v rozpáleném přístavu ve Splitu. Na celém Balkáně jsme platili kartou nebo Eury, ale jediný letištní transfer ve Splitu se nedal zaplatit ničím jiným než chorvatskými kunami. A to již za rok nebudou platit vůbec a Chorvaté přejdou na EURA! Naštěstí nám pomohli nějací místní, kteří nám vyměnili naše Eura za kuny a to dokonce v pro ně naprosto nevýhodném kurzu a tak jsme se na letiště dostali včas a v pořádku.




Štítky:

bottom of page