Stezka podél Lužnice
-kdy-06/2020
-kde-Týn nad Vltavou - Tábor (Jihočeský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem
-co tam-putování podle řeky, města Tábor, Bechyně, Týn nad Vltavou (České Budějovice)
Stezka podél Lužnice byla poslední dobou často zmiňovaná v médiích v souvislosti s tím, že získala ocenění "Leading Quality Trails Best of Europe". Měla by se tak letos stát první vícedenní trasou a našem území s tímto oceněním. Lidé by po ní měli putovat podél břehu řeky Lužnice z Plané nad Lužnicí do Týna nad Vltavou nedaleko kterého se Lužnice vlévá do Vltavy. Některé zdroje uvádějí i možnost po této stezce putovat v opačném směru až do Rakouska.
Více například na stránkách:
Na rovinu a dvěma slovy - převážně zklamání.
Jednou z podmínek pro ocenění, které stezka získala je minimálně 80% po přírodním povrchu. To mi nepřišlo ani náhodou, ale nebudu se s nikým přít, jen mně osobně přišly asfaltové úseky delší. Tam kde nebyly asfaltové příjezdy k chatkám, bylo bahno, vysoká tráva, kterou se člověk musel prodírat a cesta skrz vesnice a osady. Nemůžu jednoznačně tvrdit, že by to byla ošklivá cesta, některé úseky byly moc pěkné, obzvláště visuté lávky, které jsou na trase dvě, nebo některé pěšinky lesem i města po cestě byla zajímavá. Řekla bych ale, že mediální obraz stezky je silně zkreslený a není to rozhodně pro každého. Abych byla fér tak ale musím dodat, že nás zastihla sice krátká, ale zato vydatná bouřka a jeden úsek (Bechyně - Dobronice u Bechyně, 9 km) jsme museli kvůli přívalovému dešti vynechat. Zároveň následující den kvůli tomu bylo nepochybně více bahna a mokré trávy (nad úroveň pasu pasu dospělého člověka).
Abych ale začala zase pěkně od začátku - na stezku jsme měli jet už o Velikonocích ale kvůli Koronaviru jsme pobyt museli odložit na Červen. Vyhradili jsme si na celou akci čtyři dny. V pátek večer do Českých Budějovic, v sobotu prohlídka města a cesta do Týna nad Vltavou, v neděli 25 km do Dobronic u Bechyně, v pondělí 20 km do Tábora a v úterý prohlídka Tábora a poslední úsek do Plané nad Lužnicí.
Na cestu do Budějovic jsme zvolili žlutý autobus, protože ty dobré vlaky už odjely a zbývala jen Arriva, které by cesta trvala skoro tři hodiny. Samozřejmě pátek večer z Prahy byla slušná kolona a i ten slavný zelený vlak nás kousek před Budějovicemi stejně dojel. Přesto jsme si večer užili, ubytovali jsme se přímo na náměstí a prošli se po centru. Po chladných dnech byl najednou teplý večer, chodili jsme jen v tričku, všude lidé na procházce, kavárny, restaurace, hrála hudba... připadali jsme si jak na dovolené někde na jihu u moře. Zatímco Budvar nám teda vůbec nejel, pochutnali jsme si na pivě z minipivovaru Krajinská a dali si skvělou zapečenou bagetu z Hladového okna - takové originální místní sítě rychlého občerstvení.
Ráno jsme si to všechno prošli ještě jednou za světla, podívali se na soutok Malše a Vltavy a už před desátou jsme stepovali před vyhlídkovou věží (Černá věž). Dvířka už byla otevřená, takže jsme začali stoupat nahoru po úzkém schodišti, výš a výš až jsme se dostali mezi zvony a to doslova. Někde v horním patře už odbíjel nějaký zvon čtyřikrát za sebou, celá - deset hodin. Najednou se spustil nějaký motorek a dva více než tunové zvony před našimi obličeji se daly pomalu do pohybu. Stáli jsme na místě a čekali, co bude - i když jsme to samozřejmě tušili. Zvony se zhouply jednou, dvakrát, pětkrát a najednou bamm! bylo to jako dostat ránu do hlavy, když v tom z druhé strany o něco vyšší tón bimmm! a bamm a bimm a znova. Obrovské zvony se nám kývaly jen metr od obličeje. Chvíli trvalo, než opadl šok a utekli jsme nahoru do věže s pocitem, že nám vibruje celé tělo.
Z Budějovic jezdí do Týna nad Vltavou přímý autobus, jedna z jeho zastávek je například Hluboká nad Vltavou, mně ale zaujala následující zastávka na trase a původně to mělo být pro manžela překvapení. Myslím, že ani při nákupu lístků na autobus do zastávky Březí u Týna, elektrárna, by nic netušil. Jenže jsem to nevydržela a když první termín padl, tak jsem mu všechno vyslepičila. Do Temelína jsme tedy jeli plánovaně a předem objednaní. Přestože nás tu vystupovalo víc, na prohlídku chodili všichni zvlášť a my byli tedy sami dva. Do areálu elektrárny se vůbec nejde, vše se odehrává v návštěvnickém centru v zámku Vysoký Hrádek. Hned na uvítanou se nás paní průvodkyně zeptala, zda jsme si všimli, že jim dva komíny nekouří, je to prý proto, že zrovna dnes odstavili jeden z jaderných reaktorů. Radek se hned opatrně zeptal proč, přeci jenom, díky seriálu Černobyl jsme teď skoro odborníci na jadernou energii (ha ha ha). Odpovědí bylo, že jednou ročně probíhá výměna paliva, takže po zvonech u hlavy další zajímavá náhodička.
Po prohlídce jsme se vydali po silničce podél elektrárny do obce Temelín na vlak. Z téhle strany, kam se asi moc lidí nepodívá, je hezky vidět celá elektrárna, jen ty pampelišky jsou tak nějak...
Z Temelína do Týna nad Vltavou jezdí soukromý dopravce s historickým motoráčkem. Kolem nás se všude po republice honily bouřky ale naší trase se úspěšně vyhýbaly, takže z toho dusna a horka jsme se těšili hlavně na sprchu. Prošli jsme se po městě, podél vody a skončili u drinku v Café art baru na břehu Vltavy.
Ráno jsme vyrazili na cestu. Nejprve k rozhledně Semenec, pak po žluté turistické značce na soutok Lužnice s Vltavou, kde jsme tedy symbolicky zahájili svojí trasu, přestože oficiální cesta vede z Týna přes les a k soutoku nedojde. Chvíli drobně pršelo, ale protože bylo dusno, bylo to celkem osvěžující, v dáli se černaly bouřkové mraky ale nad námi svítilo sluníčko. Šlo se po rovině a cesta rychle ubíhala, přesto jsme před Bechyni dorazili až po jedné odpoledne.
Město jsme obešli po zelené na nádraží, bylo nám jasné, že na zámek i centrum dnes nebude ani čas ani síly. Do města jsme došli po Duhovém mostě, zaujalo nás, že na něm vedou koleje v jednom z jízdních pruhů. Říkali jsme si, zda jsou někdy používané, přeci jenom takový vysoký most působil skoro křehce na to aby po něm jezdil vlak, když v tom se ozvala signalizace přejezdu. Další náhoda? Otočili jsme se a na kopečku v lese už byl připravený vlak, jeden jízdní pruh se zastavil a vlak se pustil na most, protijedoucí řidiči se museli divit, co to jede proti nim.
V altánu lázeňského parku jsme se nachystali na oběd, chleba a tuňákový salát, k tomu jsem v sámošce koupila chlazený Birell. Přiťukli jsme si a těšili se na ledový nápoj, když v tom zahřmělo, zafoukalo a spustil se liják. Altán měl v průměru snad sedm, osm metrů, přesto jsme byli za chvíli skoro promočení, jak pršelo ze všech stran. Během chvíle jsme se klepali zimou - v ruce pořád ty ledové Birelly, které nám byly najednou přítěží. Celé utrpení trvalo maximálně půl hodiny, pak přestal liják a dalo se vylézt do promáčené trávy ven. Namířili jsme si to k červeně značené cestě dolů k řece, ale nemohli jsme překonat potok. Pak jsme si všimli, že ten potok má břehy z betonových dlaždic a je lemovaný lavičkami. Ano, byla to naše cesta a naprosto se nadalo jít ani po ní, ani vedle ní. Zkusili jsme si zkrátit cestu na červenou značku po cyklostezce, ale u hřbitova za městem jsme narazili na zaplavenou silnici a po městě jezdili hasiči a čerpali vodu ze sklepů.
Už byly tři hodiny a nám pořád zbývalo devět kilometrů, pokud bychom cestou museli překonávat bahno a vodu, tak bychom do dalšího ubytování dorazili kdo ví kdy. Za půl hodiny měl jet autobus na křižovatku nad Dobronicemi, kde jsme měli ubytování, takže nebylo moc nad čím váhat. Svezli jsme se a slíbili si, že se tudy projdeme jindy. Seběhli jsme do kempu (Makar), kde jsme měli zarezervovanou chatičku na jednu noc. Když si člověk nenese vlastní povlečení, tak to není vůbec levná záležitost, jenže není moc z čeho vybírat. Spousta kempů ani neubytuje na jednu noc, měli štěstí, že jsme zrovna potřebovali přespat z neděle na pondělí.
V noci ještě trochu poprchávalo, ale ráno už zase bylo hezky, tedy zataženo, ale příjemná teplota a bez deště. Nejprve jsme se vyšplhali zpátky do vesnice a po vršku jsme šli kolem kostela s výhledem do údolí a zase zpátky dolů. Následoval nejhorší úsek celé cesty, z osady liška k Stádleckému řetězovému mostu, kde byla vysoká tráva a bahno. V protisměru jsme potkali docela vyděšené lidi, mokré naskrz do půl těla. My byli taky zmáčení, ale asi už nám trochu utřeli cestičku, protože tak strašně jako oni jsme nevypadali.
Až do Tábora se pak šlo zase hezky, jen Radek uklouzl po blátě a odřel si dlaň. A viděli jsme lednáčky a volavky.
Do Tábora jsme přišli přes Švehlův most a rovnou se šli, umýt, převléci a odpočinout. Prohlédli jsme si město, rybník Jordán, Jordánský vodopád i hradby, ale popravdě únava už si vybírala svou daň takže jsme neměli moc chuť nasávat atmosféru města. Ráno jsme si pak zopakovali výstup na vyhlídkovou věž, s tím rozdílem že tady se nefunkční zvon rovnou podlézal po čtyřech a správce, který nahoře vybíral vstupné byl velmi, velmi nepříjemný. Výhled taky slabší, Budějovice - Tábor tedy 1:0.
Poslední úsek, z Tábora do Plané nad Lužnicí, už byl jen tak nějak na doklusání.
