Tok
-kdy-05/2020
-kde-Příbram (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem, autobusem do Příbrami, autobusem do Bohutína nebo Obecnice
-co tam-bývalá dopadová plucha Tok a Jordán vojenského cvičiště
Vydali jsme se přespat do Brd. Po náročném pracovním týdnu, jsme ale odmítli vstávat brzo na autobus a tak jsme si přispali, bohatě se nasnídali a teprve kolem jedenácté vyrazili z Pražského Smíchovského nádraží autobusem do Příbrami. Autobus má oproti vlaku výhodu, že zajíždí dál do města a ze zastávky Drkolnov, Podbrdská už je to je kousek do přírody. Prošli jsme lesoparkem Litavka, kolem Vysokopeckého rybníka až k dolu Štefánik. Právě včas když otevírala vyhlídková věž Rudolfka. Trochu adrenalinový výstup, kdy závěr schodiště vede venku z věže na vyčnívající drátěné kontrukci, byl završen výhledem na mírné stoupání Brdských kopců, které nás za chvíli čekalo. Je až k neuvěření, že se v těch lesích skrývá i nejvyšší hora, Tok, vysoká 865m. Zato se nám hezky odhalilo, že ty dvě kupky slámy na poli před rozhlednou mají ve skutečnosti hlavu a dva hrby.
Do lesa jsme se vydali po zelené značce, na kterou jsme to střihli po polní cestě. Jen pozor, všude kolem nás strašily varovné cedule: Poddolováno. Stoupání skutečně bylo velmi mírné, šlo se dobře a rychle. Míjeli jsme davy lidí a cyklistů až k Pilské vodní nádrži, kde se cesty větví a lidé se tak rozjedou a rozprchnou do všech stran. S výhledem na hladinu jsme si dali pozdní oběd a pak navštívili dvě studánky - Nad pilkou a Pilku. Ta druhá je přímo u cesty po žluté a zelené značce a má chutnou vodu a vydatný průtok. Na Brdech je skvělé, že je tu tolik vody. Nesli jsme jen minimum a vždy někde nabrali.
Přespat jsme se rozhodli na mýtince u Carvánky. Je tu i studánka, ale v době naší návštěvy nebylo možné nabrat vodu, protože bylo rozbité vědro, které se do ní muselo spustit - voda byla hluboko. Brzy se začali scházet lidi a netrvalo dlouho a zájem o nocování u chaty mělo asi pět skupinek lidí. Nechali jsme tam batohy a nalehko vyrazili na vycházku k vyhlídce na Houpáku. Vzali jsme to přes vrchol Toku, zajímavější než vrcholová kóta, která je jen malý výstupek na táhlé planině, jsou vřesoviště na východní straně, napravo od cesty. Je to dopadová plocha Tok bývalého vojenského cvičiště. Les je tu vykácený (vypálený?) a krajina s vřesem, borůvčím a tu a tam zakrslým smrčkem připomíná severskou tundru.
Výhledy byly krásné a ještě krásnější z Houpáku. Doufala jsem, že tu zůstaneme na západ slunce, ale museli jsme si ještě udělat večeři a najít spaní, takže jsme se oklikou kolem kopce vrátili k chatě.
Brdy jsou známé místo, kam se chodí na čundr. Bohužel, kromě lidí co se v lese umí chovat lákají i různé skupinky, které se chovat neumí. Nedávno médii proběhla aféra ohledně policejních zátahů, kdy policie hledá dronem oheň a nebo lidi, kteří spí ve stanech. Vzbudilo to vlnu nevole a vzteku. Nicméně cestou v lese jsme viděli ohniště vedle ohniště, nepořádek, poházené obrovské ohořelé klády, které by na malém rozumném ohníčku ani nevzplály. Večer se z lesů ozýval smích a pokřikování nějaké skupinky posilněné alkoholem. Sami jsme pak potkali po lese večer policejní hlídku v autě, která pátrala po nevychovaných nocležnících.
Noc byla studená a temná. O to temnější, když v lesích kolem chodil tetřev a tokal až mi tuhla krev v žilách. Už jsme ho slyšeli v Beskydech, ale to nebylo tak intenzivní jako tady, nevědět, co to je za zvíře, asi bych se zbláznila. Klapal jako když někdo tluče do stromu a funěl nebo křičel, nebo co to bylo, tak, že bych si za těmi zvuky klidně představila třeba medvěda nebo vlkodlaka. Hora Tok zkrátka dostála svému jménu. Ráno jsme se znovu vydali na Houpák, než jsme se sbalili a posnídali, bylo deset hodin a na Houpáku, jednom z nejvíce navštěvovaných míst v oblasti, se to už hemžilo lidmi. Je tu velmi specifická krajina, jak tím, že v kopci stojí několik rozbombardovaných bunkrů, z jejichž střech je krásný výhled, tak tím, že z téhle strany kopec téměř není zalesněný a výhled je tak úplný.
Pod kopcem jsme se dali po modré do prava a lesními cestami došli až nad kamenné schody, jen s malou odbočkouk Mariině prameni abychom si doplnili vodu. Výstup nad Kamenné schody mě s batohem vysílil, o to víc bylo k vzteku, že hned vzápětí a jen o pár stupňů pootočená cesta po červené značce vedla zase strmě dolů přes ty zmíněné kamenné schody.
Pozvolna jsme scházeli z kopce, krátký výstup byl na kopec Klobouček, výhled z něj sice za moc nestál, ale lavičky na jeho vrcholu byly příhodné na oběd. Pokračovali jsme po zelené značce a pak po neznačených cestách, až dokonce pěšinkách od zvěře, abychom se vyhnuli cestě po silnici. Z lesa jsme vylezli až u Oseče, abychom zase po chvíli zapluli do nenápadné cestě mezi ploty směrem na Modrou a žlutou zančku do Podlesí. Z Podlesí do Příbrami jsme prošli už ve spěchu, abychom stihli autobus, který vyjížděl ze zastávky Rozcestí Zdaboř, nedaleko Ševčínského dolu, zpátky do Prahy.
