top of page

České středohoří, tentokrát nad mlhou


-kdy-12/2019

-kde-Velké Březno, Liběšice (Ústecký Kraj)

-jak se tam dostat-vlakem, autobusem do Velkého Března

-čas-7 hod (22 km)

Asi jsem nepoučitelná. A nebo možná tvrdohlavá. Nepřestanu to zkoušet a nepřestanu. Přestože mě České středohoří už mnohokrát vypeklo, kdy jsem celý den chodila v mlze, dešti a blátě, zatímco někde na obzoru svítilo sluníčko, znovu jsem se pokusila o zajímavé výhledy, zase o trochu jinou trasou. Rychlík Vltava před sedmou ráno z Prahy je už můj starý známý, jen tentokrát jsem se svezla až do Ústí nad Labem, kde jsem přesedla na hezky navazující autobus do Velkého Března. Počasí, dle očekávání, odhalovalo jen mlhu. Ve Velkém Březně jsou dva zámky a slavný pivovar. Na fotografiích níže se dolní zámek schovává za pivovarem, horní vypadá obydlený, ale má přístupnou zahradu.

Zelená značka do kopců vede nekonečným stoupáním blátivou cestou. Tentokrát jsem byla lépe připravená a nasadila si návleky. Navíc jsem si k Vánocům pořídila nové zimní nepromokavé boty, takže bahno mi bylo zcela ukradené, snad jen neuklouznout a nevyválet si v něm celá záda. Ráno bylo osm stupňů, takže při stoupání jsem se pořádně zapotila v teplých botách, ale postupně teplota klesla asi na tři stupně a to už bylo na mé vybavení akorát. Udělala jsem si odbočku na vrch Magnetovec a útvaru Skalní hřib. Mlha se lesem přelévala sem a tam, ale čím výš, tím více tepla a sluníčka. Z Magnetovce se mi chvílemi otevíral výhled na dlouho vysněné moře mlhy podemnou. Jen škoda, že je zcela zalesněný, výhled by byl hezčí, kdyby byl do všech stran.

Po Magnetovci mě čekal Sokolí hřeben a Kamenná hora a opět výstup skrz mlhu přímo ke sluníčku. Na protějším ostrově v moři mlhy se jako maják tyčila rozhledna Buková hora a mě začaly hryzat myšlenky, jestli se neodchýlit z původně plánované trasy napříč horami do Úštěku a nevydat se na Bukovou horu. Dokonce jsem na rozcestí Pláň na pár kroků odbočila, ale nakonec jsem se rozhodla držet se plánu.

Přes obce Bláhov, Hlupice a Zadní Nezly jsem pokračovala k hoře Sedlo. Nebyla to moc hezká cesta, občas po silnici, občas bahnitou cestou mezi poli. Jedinou zajímavostí byl památný Buk u Bláhova, který už ale přišel o polovinu svého majestátu. Navíc cesty vedly v nízké nadmořské výšce, takže pod mraky. Začínala jsem litovat svého rozhodnutí, ale už bylo pozdě se obracet. Takže vzhůru na Sedlo!

Hora Sedlo má 726 metrů a je třetí nejvyšší horou Českého Středohoří (Po Milešovce a Pařezu) takže to rozhodně není jen tak nějaký pohodový výšlap, ale výstup na horu. Po Zelené značce od Malého sedla vede strmá blátivá cesta na hřeben. Už jsem byla trochu unavená, takže mi výstup dal dost zabrat, obzvláště psychicky, protože když už si člověk myslel, že je na vrcholu, objevil se další kopec, a pak další a další. Někde v půli se válel u cesty dřevěný kříž, jako by ho tu odhodil nějaký poutník nebo ukřižovaný, že dál už na to kašle. Jenže nahoru to bylo stejně hrozné jako dolů a já se na to nevykašlala a vynesla svůj batoh až nahoru.

Na hřebeni Sedla jsou velmi zajímavé sklaní útvary. Úzká cestička vedla okolo špičatých skalisek i skrz ně a spolu s mlhou si tak člověk mohl připadat jako někde v Čínských Žlutých horách. Odměnou za výstup jsou dvě vyhlídky - na Říp a na západní část Českého středohoří.

Počasí se umoudřilo, mlha zase uznala, kde je její místo a odhalila vrcholky například Milešovky a Lovoše. Na západ slunce sem přišlo docela dost lidí a mohlo to být krásné, ale já jsem neměla baterku, takže jsem se raději s časovou rezervou vydala po zelené a žluté do Liběšic.

Tahle cesta je velmi strmá ale tak alespoň rychleji utíká. Bez baterky bych se tu za šera asi ale někde přerazila o kořen. Alespoň jsem se dostala včas zpoza stromů a mohla si tak na polích u Liběšic vychutnat krásně zbarvený západ slunce.

Štítky:

© Vytvořeno 2015. Iva Ch. Po svych.

bottom of page