Kolem Proseče
-kdy-10/2019
-kde-Proseč (Pardubický kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Skutče, autobusem do Proseče, Budislavi nebo Litomyšli
-co tam-Ferrata pro pěší, Pivnická rokle, Skalní města
Na konci října jsme si letos udělali prodloužený víkend s ubytováním v Proseči. Zabalili jsme se na lehko a naplánovali si náročnější výlety. V sobotu ráno jsme se vydali vlakem do Pardubic, kde jsme přestupovali na spoj do Předhradí. Sranda byla, že náš spoj byl značený spolu s rychlíkem do Liberce na první koleji, s dodatkem, že vagony do Poličky jsou řazené na konci vlaku. Čekali jsme na perónu až přijede. Nahrnuli se do zadního vagonu spolu s davem lidí a pro jistotu se zeptali skupinky na vedlejší sedačce, jestli je tohle vlak do Poličky. Vyděšeně vykřikli a utekli do předu. A tak jsme pokračovali dál a dál, ptali se jestli někdo ví, kam tenhle vagon jede a lidé utíkali a utíkali se slovy "ježiš, ale já jedu do Liberce". Spolu s námi zmateně bloudilo vagonem více lidí, až si někdo z nich všiml průvodčího venku před vlakem. Vyběhli jsme, že se ho zeptáme, ale naše otázky byly zodpovězené i beze slov. Aniž by jsme cokoliv pocítili, byl k našemu vlaku zezadu připojen malý motoráček. Narvaný k prasknutí. Rychlík nás dovezl jen za zatáčku, kde se vlaky rozpojily a každý se vydal opačným směrem.
O půl hodiny později jsme vystoupili ve stanici Předhradí a vydali se ku hradu. Abychom se vyhnuli asfaltce, cestu jsme si chtěli zkrátit polní cestou, výsledkem byly jen zabahněné boty a bodláky po celém batohu. V Podhradí na autobusové zastávce jsme tak museli udělat první pauzu na opucování. Hrad Rychmburk je přestaven na domov pro seniory, takže jsme jen nakoukli na nádvoří a úplně náhodou našli zkratku dolů z kopce. Vpravo za branou jsou schovaná dvířka do hradního příkopu pod mostem, nejde se až do zahrady ale doprava po terase kolem hradu a u hradeb jsou další dvířka vedoucí na pěšinu ven. Jen pozor, přístupná jen od dubna do října.
Napojili jsme se na červenou značku a pak už se šlo samo, tedy myslím, bez bloudění. Mrkli jsme na vyhlídku na hrad a došli až k ferratě pro pěší - Šilinkův důl. Kdyby to nenazývali ferrata, mohlo to být zajímavější, ty 4 žebříky ve skále a dva řetězy na přidržování trumfne kdejaká trasa v Českém ráji. Údolí řeky Krounky bylo také moc pěkné, všude barevné listí, meandry řeky, do toho hezké počasí, ale bohužel jsem na něj slyšela takové chvalozpěvy, že jim realita nesahala ani po kotníky. Často se šlo ve svahu nad řekou, nahoru a dolů, občas přímo po břehu.
Míjeli jsme několik dětských táborů, jeden se zajímavými kulisami připomínající mix středověku a divokého západu. V České Rybné jsme se rozhodli, že si výlet prodloužíme až do Otradova a zpátky, aby nám nic zajímavého neuniklo. A neuniklo by. Snad jen, že za Českou Rybnou mají filmové ateliéry Barrandov své rekreační středisko, kde se natáčelo několik filmů - z nichž nejslavnější je Pějme píseň dohola.
Z České Rybné jsme se vydali do kopce do Proseče po cyklostezce. Většinou vedla po poli a cyklistům jsme nepřekáželi, tam vlastně ani žádná cesta nebyla. Ubytovaní jsme byli v Hotelu Zvonička na náměstí, odhodili jsme tam batohy a ještě při západu slunce si stihli projít kousek naučné stezky s tématem sluneční soustavy kolem městečka. Zdá se že jsme stále v dobré formě.
V noci se změnil čas, takže jsme využili posunu a vstávali už o půl osmé. Hotel nenabízí snídaně, takže jsme si ve večerce koupili závin a ledovou kávu a vyrazili na cestu. Dnes nás čekal další pořádný výlet. Zarazilo mě, že je Proseč leží na kopci a všude je to dolů, z mapy jsem si to nevím proč představovala opačně. Šli jsme pořád dolů a dolů, s přestávkou na výstup ke skalnímu útvaru Kolumbovo vejce a Kazatelnu. Za Kazatelnou červená klesá k potoku s malými vodopády a skálou Kupadla.
Potom jsme pokračovali dál, místy pořádným bahnem k Betlémské jeskyni. Udělali jsme si odbočku do Nových Hradů, chtěli jsme po cyklostezce, ale protože opět vedla polem a žádná ani naznačená pěšina tam nebyla, tak jsme zabloudili a šli oklikou. Nebyl to úplně šťastný nápad, zámek v Nových hradech byl sice pěkný, ale i vstup na nádvoří a do zahrad byl zpoplatněný a na nějakou velkou prohlídku jsme neměli čas. Alespoň jsme si tu dali oběd.
A pak už zase šup šup zpátky na červenou značku a pokračovat do Dolan, kde jsme se po žluté značce dostali až na neznačenou pěšinu skrz Pivnickou rokli. Více než symbolické zakončení letošního putování po různých roklích, protože z nich všech byla tou nejzajímavější. Na délku má něco přes kilometr a většinu cesty, stejně jako Vrbodol, není nijak zvlášť zajímavá, to pravé dobrodružství začíná až v místech, kde se rokle rozvětvuje. Je lepší jít nejprve doprava, protože tato část je slepá, levá je průchozí s připojením zpět na žlutou, která rokli obchází vrchem. Předně je potřeba říci, že to není cesta pro každého, místy je úzká, místy je mokrá, místy je potřeba lézt v lepším případě po žebřících, v horším po skále nebo kmenech.
Je to neuvěřitelné bludiště, byť jde cesta jen jedním směrem. Vpravo se dá dojít až do míst, kde jsou skály zhruba stejně vysoké jako vy. K tomu je ale potřeba překonat náměstíčko s jeskyní a vytesanou dračí hlavou, vylézt po kmeni o metr výš, jít klikatou chodbou, zeleným mechovým vymletým korytem a přes další kameny a kořeny. Pěšina končí slepě, i když kdyby byl člověk na konci sil, může si to střihnout do kopce do lesa na nejbližší cestu.
My se vrátili zpět na rozcestí k dračí hlavě a vydali se do levé chodby. Ta začíná žebříkem skrz úzkou strmou průrvu a pokračuje korytem. I když na jiných místech bylo sucho, tady se držela voda z různých pramenů. Po stěnách tekly malé vodopádky, dokonce jsme tu potkali i mloka skvrnitého.
Místy se naše překonávání překážek měnilo na kung-fu trénink. Nohy rozkromčmo zapřené o protější skály, mezi nohama potok a krok sem, skok tam. Nebo třeba lezení průrvou nahoru zapření o kmen stromu. Na konec jsme se dostali celkem vyčerpaní po strmé stezce ven na žlutou značku. Seděli jsme na louce a svačili a nabírali síly na cestu zpět do Proseče. Vraceli jsme se kolem pískovcových skalních obydlí ve Zderazi, poseděli na místní zajímovasti - turistickým přístřeškem, kde je místo lavičky houpačka a kolem záchranné stanice Pasíčka se zahradou plnou čápů a rybníčky plnými žab.
Posun času způsobil, že dnes už jsme si na večerní vycházku nevyrazili. V pět byla tma. A my tak unavení, že asi v poprvé v naší výletové historii jsme si na hotelu lehli do postele k televizi. Poslední den jsme zase zabalili batohy a vydali se do městečka Budislav přes skalní město Toulcovy maštale. Začali jsme sestupem k Dudychově jeskyni. Ta je ve tvaru úzké a příkré skalní štěrbiny s vytesanými schody, co je nad schody jsme se neodvážili zjistit. S další skupinou turistů jsme chvíli postávali pod vchodem a navzájem po sobě pokukovali, jestli se někdo odváží. No ono nahoru by to šlo, ale dolů...
Nedaleko po červené značce se pak nachází Mojžíšův pramen, velmi zajímavá studánka, kdy kromě hlavního vývodu z trubky tu vyvěrají malé pramínky po celém obvodu vytesané jeskyně. Pod studánkou chodili lidé, ale nikomu se nahoru nechtělo, škoda, neví o co přišli.
Oklikou jsme došli až k Toulcovým maštalím. Překvapilo nás jak jsou malé. Ze skalních měst už jsme trochu rozmlsaní, Polské Bledné skály, Ostaš, Teplické skály... Zkrátka Maštale nás zklamaly. Prolezli jsme je skrz naskrz a byli jsme moc rádi, že jsme to stihli ještě dřív než dorazily velké davy výletníků.
Pokračovali jsme po červené dál, odběhli se mrknout na Městské maštale. V místě, kde jsou na mapě značené, jsme nic zajímavého nenalezli, pěkná je ale skalní chodba za skalním deštníkem a nebo skála Hrad. Pokračovali jsme po klikatící se červené značce až do Budislavi. Naposledy jsme si užili lesa při posezení u Panského stolu - pro čtyři pány.
V Budislavi jsme při čekání na autobus poseděli na pěkné vyhlídce Velké Hradisko a naše putování zakončili v Litomyšli. Dokonce jsme tam byli tak brzo, že jsme si mohli projít centrum i zámeckou zahradu ještě za světla. V Kostele Nalezení svatého Kříže jsme si zaplatili vstup na vyhlídku, na ochoz mezi věžemi, odkud byl pěkný pohled na město i na zámek. Poobědvali jsme levně a stylově přímo ve Smetanově domě a na spolujízdu s Bla Bla car jsme se vrátili navečer do Prahy. Uchození, unavení, ale spokojení.
