Rokle pod Troskami
-kdy-08/2019
-kde-Borek, Krčkovice (Liberecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem, autem do Borku pod Troskami či okolí
-čas-6 hod (14 km)
Pro tentokrát jsem se nechala inspirovat cizími stránkami, slečny, která se věnuje Geocachingu a navštěvuje zajímavá místa ČR, kam nevede turistická značka (https://www.ctyrhranne-zapisky.cz/). Vydali jsme se s manželem na toulky Českým Rájem skrz zajímavé rokle. Nakonec jsme málem neodjeli, protože po včerejší nehodě se spadlou marmeládou a tenkým střepem zaraženým do prstu jsem jela prvním ranním autobusem na pohotovost, kde mi museli přestřihnout čerstvý snubní prstýnek a vyplachovat mi ránu v prstu injekcemi s dezinfekcí. Co přesně se mi stalo, jsem se nedozvěděla, ale protože se bolest, barva i velikost mojí ruky lepšila k normálu, po návratu domů jsem se neohrabaně s ofáčovanou rukou převlékla do výletního, nasnídala se a vyrazila na cestu. Po osmé jsme vyráželi z Prahy spěšným vlakem Český Ráj do Borku pod Troskami a po jedenácté jsme nastupovali na už známou trasu kolem rybníků v Podtroseckém údolí. Po žluté značce jsme šli až k rozcestí Věžické údolí a odbočili na červenou značku. Rokle samotná není nijak značená, ale najít vchod není zas takový problém. Stačí jít po červené asi třista metrů, v místech kde se značka začíná stáčet doleva a kde začíná oplocená obora je mezi skály poměrně hodně vyšlapaná pěšina. I na leteckém snímku je vchod do rokle dobře vidět. Cesta je slepá, po svahu na konci by se sice dalo vyšlapat do nedaleké vesnice, ale co by tam kdo dělal? Lepší je se vrátit ve vlastních stopách a zpátky po červené.
Náhodou jsme odbočili také na jednu z dalších vyšlapaných cestiček po levé straně, když jsme se vraceli a nestačili jsme se divit. Na malém vršku nad cestou je doslova bludiště skalek s různými malými jeskyněmi, skrýšemi a průchody. Sem a tam se tu válely míčky, jak se tu asi vyřádil nějaký dětský tábor, ale jediná živá bytost kromě nás tu byl malý zajíc, kličkující mezi stromky. Dole na turistických cestách se motali cyklisté a chodci a tady nahoře byl krásný klid.
Vrátili jsme se na žlutou a pokračovali k Věžickému rybníku. Tam vede další rokle, zhruba z prostřed rybníka nahoru do kopce k takzvanému pohádkovému domku. I tady jsou pěkné, vysoké skály, s různými průchody a kamenným schodištěm nahoru.
Kolem pohádkového domku jsme jeli už několikrát ale nikdy tu nebyli pěšky. Docela šok byl, kolik zvuků tahle zajímavost vydává. Na oběd jsme si zašli do Krčkovic, o kousek výš nad pohádkovým domem, do Hostince nad Čertoryjí, sice jsme si museli chvíli počkat, protože zrovna vydávali obědy nějaké velké skupině, ale pořád lepší než jít do nedaleké restaurace Polepšovna, kde na nás byli velmi nepříjemní. Ukázalo se, že velká skupina v restauraci je soustředění chovatelů bíglů, to nám přišlo hodně legrační a když pak vyrážel početný dav na poobědovou vycházku, doprovázen asi dvoj- nebo trojnásobně početnějším davem bíglů, museli jsme se smát. Jak se asi musí cítit člověk, který je někde náhodně potká?
Po jídle jsme se pokusili zdolat poslední rokli, která začíná na zelené značce v místech, kde se překračuje potok a vede nalevo od obce Děčín. Bohužel jsme to brzy vzdali, protože cesta byla hodně zarostlá a přehrazená padlými kmeny. I tak jsme tu ale viděli zajímavé koryto potoka - takové vymleté skalní mísy, jen škoda, že je sucho.
Návrat na vlak byl kvapný, protože jsme zjistili, že i zpátky stíháme vlak Český Ráj, což by znamenalo jet bez přestupů až do Prahy, ale jen tak tak. Vypadali jsme jako dva závodníci v rychlochůzi, jen občas jsme se občerstvili z některého z mnoha pramenů po cestě. Předem prozradím, že jsme čas dohnali a vlak stihli. No a jak tak spěcháme na ten vlak, tak najednou proti nám bígl, bígl, bígl, bígl...