top of page

Stvolínky


-kdy-07/2019

-kde-Stvolínky (Liberecký Kraj)

-jak se tam dostat-autobusem, vlakem z České Lípy nebo Lovosic

-co tam-rybníky, kde se nedá koupat, skály, les a zříceniny

Minule jsme kvůli deštivému počasí jeli jen do Zahrádek, tentokrát jsme kvůli vedru doputovali přes Českou lípu vlakem o kousek dál, do Stvolínek. Bylo těsně před soumrakem, takže horko už trochu polevilo, přesto jsme ušli jen pár set metrů k nedalekému Koňskému rybníku. Nebyli jsme jediní, kdo se tu rozhodl přespat, přesto jsme si našli pěkný, rovný a soukromý plácek, za vyhlídkou Smrtka, na kterém jsme si mohli rozložit plachtu a karimatky. Vozíme i plachtu, která nás chrání před vlhkostí i nechtěnými všetečnými živočichy, případně se dá použít jako stříška. Tuto noc nás ovšem neochránila. Vzbudil mě zvuk, za hlavou, šramot, jak se něco snaží dostat do mého batohu. Myš? Batoh byl plný jídla, nebylo by se čemu divit. Bouchla jsem do batohu za sebou, ale šustění neustávalo, ať je to co je to, mě se to evidentně nebojí. Sedla jsem si a hledala vedle sebe brýle, když v tom vidím, jak se něco pohnulo a najednou přede mnou ve tmě na plachtě sedí něco velikého. Nahmatala jsem brýle i baterku a použila je téměř současně. Z mezery mezi našimi spacáky na mě koukala snad půlkilová ropucha. Šťouchla jsem jí baterkou, ať si laskavě pokračuje dál v cestě pravděpodobně do rybníka, ale nic, jen tam seděla, možná oslněná světlem baterky. Žab se rozhodně nebojím, ale brát do ruky obří rupuchu se mi zrovna dvakrát nechtělo, tak jsem jí pošťuchováním pozvolna vypudila až k našim nohám. To už byl vzhůru i Radek a jen prohlásil, že je štěstí, že jsem jí odhalila dřív něž nám skočila třeba do obličeje. To by byl asi pořádný šok.

Rybník byl vůbec plný života, kromě zmíněné noční návštěvy, jsme mohli večer poslouchat křik všeho možného vodního ptactva, později se objevily spousty netopýrů. Kousek od cesty za rybníkem ve křoví běhaly nějaké velké myši, místo ale, aby před námi utekly do děr, jedna z nich vyběhla na cestu a museli jsme naopak uhýbat my (proto jsem si také v noci myslela, že mi jde vysvačit batoh právě myš). Ráno jsme viděli také volavku a labutě s mláďaty na hnízdě. Nějaké potáplice a uřvané kachny a lysky, kterým přezívám frkací kachny. Rybník vypadal čistě, ale byl skoro celý porostlý chaluhami až k hladině, takže plavat by v něm nešlo.

Vydali jsme se tedy kolem rybníka, vzadu dokonce bylo i něco jako malá pláž. Ochutnali jsme ostružiny i vodu z místní studánky a pak po červené zpět přes koleje k Dolanskému Rybníku. Sérii místních zajímavostí zahájilo sousoší Panny a hastrmana mezi Dolanským a Hrázským rybníkem.

O kousek dál je kamenný most u Mlýnského potoka, při chůzi po něm si člověk ani neuvědomí, co má pod nohama a snad je to i dobře, protože se aspoň nebojí, že to s ním spadne. Vody v potoce nebylo mnoho, ale podle fotek z internetu, je spíš skoro výjimka, když pod mostkem něco teče.

Poslední zastávku jsme si dali u zříceniny hradu Vítkovec a hurá k vodě! Milčanský rybník se ale ukázal být celý obestavěný soukromými pozemky, veřejná pláž sice vybírá symbolické vstupné 30 Kč, ale nejdříve jsme se chtěli přesvědčit, jestli to za to stojí, nebo zajdeme k sousednímu Holanskému rybníku, který není oplocený. A dobře jsme udělali, voda byla úplně zelená a smrděla. My zase byli rudí, spaření a nechybělo moc abychom také začali smrdět. Bylo dusno, na odpoledne hlásili bouřky.

Holanský rybník se tedy před námi vynořil jako největší a poslední naděje se svlažit. No a co myslíte? Holanský rybník byl zelený také, jenže úplně jinak. Byl už očividně hodně dlouho vypuštěný, takže celý jeho povrch byl zarostlý rákosem. Tak a to byl konec. Teď už jsme mohli jen svlažit hrdla a naplnit žaludky v nedaleké restauraci a zpět do lesů za Hostíkovicemi jsme se museli vypravit nevykoupaní.

Za obcí Hostíkovice jsme zahnuli doleva na neznačenou lesní cestu a brzy jsme objevili velkou zajímavost. Po pravé straně asi 200 metrů za obcí se nám odhalila skalní brána. Byla uměle vytesaná a vůbec nám nedávala smysl, za ní byl jen písek, kamení, jako by to tu někdo zasypal, přitom na okrajích skal se daly tušit vytesané jeskyně. A pak mi to došlo. Není pochyb, že tady byla jedna velká jeskyně se spoustou menších a provalil se jí strop. Kdysi tu klidně mohl sídlit Alibaba se svými 40 loupežníky a všichni by se v pohodě vyspali. Radek začal sýčkovat, že je možné, že to někoho zavalilo a teď šlapeme po hrobě dávné katastrofy. Co tu bylo, nebo kdy se mohla jeskyně provalit nevíme, vzrostlé rovné stromy uvnitř ale nasvědčují tomu, že ke zřícení došlo minimálně před pár desítkami let.

Tímto končí veškerá sranda a zajímavosti. Nemohli jsme najít žádné pěkné místo na přespání a touha najít aspoň potůček, ve kterém bychom si mohli opláchnout obličej nás hnala přes osadu Babylon až ke Skleněným vodopádům. Voda samozřejmě žádná a ještě že tak, protože se později ukázalo, že pramen, který vodopády napájí, teče skrz pastvinu s kravami. I pramen napájející Kvítkovský vodopád byl suchý a tak po poledním vzoru jsme zašli alespoň do Kvítkova na Kofolu a opláchli si na záchodech alespoň obličej a ruce. Spali jsme na louce a skoro se modlili ke svaté Barboře, která na nás shlížela z vrcholu kopce aby nepřišla bouřka. Barbora se ale jen koukala do dáli a neustále nás děsila, protože jsme se pokaždé lekli "že tam někdo stojí", kolem se stahovaly mraky a bylo vidět že za Českou Lípou už prší. Měli jsme štěstí a k nám nic nepřišlo, před spaním se dokonce mraky rozpustily a my se mohli kochat čistou hvězdnou oblohou, nerušenou svitem měsíce i veřejného osvětlení.

Ráno jsme se pokoušeli projít roklí u Kvítkovského vodopádu, ale byla zarostlá a neprostupná, lesní cestou jsme se tedy vypravili na kamenné schody, pod kterými už rokle s trochou tělocviku průchozí byla i když mě teda nijak nezaujala. Hlavně kvůli nadměrnému výskytu klošů. Některé jsme si z vlasů a pod trička vyndávali ještě po hodině. Pekelské kamenné schody jsou v o poznání lepším stavu ale museli jsme si je kvůli vyhlídce Hanlův kámen a Robečský hrádek vyběhnout nahoru i dolu. Ze zmíněné zříceniny Robečského hrádku nic znatelného nezbylo, snad jen dvě vtipné židličky ke kochání se Pekelským údolím a skalami na protějším břehu. Dál nás modrá značka vedla k České Lípě a došlo i na to vytoužené koupaní v pískovně. Varovné cedulky sice popisovaly vodu jako "nevyhovující", přítomnost wakeboardistů (jezdců na vodním "snowboardu" tažených vlekem) a sprcha mezi dětskými vodními atrakcemi nás dostatečně uklidnila abychom si zaplavali. Ono taky po tom co jsme viděli a zažili, byla tahle pískovna v našich očích jako křišťálová studánka.

Štítky:

bottom of page