Lipnice n/S - Národní památník odposlechu
-kdy-06/2019
-kde-Lipnice nad Sázavou (kraj Vysočina)
-jak se tam dostat-autobusem ze Světlé nad Sázavou nebo Humpolce, autem
-co tam-vycházka lesem, koupání v zatopených lomech, hrad Lipnice
"Na počátku bylo slovo.
Vlastně ne.
Na počátku bylo ucho, pro které bylo Ono slovo vyřčeno,
anebo docela jiné, pro které naopak určeno nebylo."
Konečně chvíle volna mezi sestavováním šuplíků do kuchyně a mytím oken. Letos to asi nebude taková výletová pecka jako loni, i když neházím flintu do žita, jak se říká. Léto je ještě celé před námi a kdo ví jak se všechno vyvine. Každopádně už jsme oba měli slušný absťák po nějakém touláním přírodou a spaní pod širákem. V pátek už jsme netrpělivě přešlapovali na nádraží a čekali na vlak do Světlé nad Sázavou. Z Prahy jedou dva příhodné vlaky, jeden spěšný s přestupem v Kolíně a o čtyřicet minut později přímý rychlík. Kvůli obavám z celkem těsného přestupu na autobus ve Světlé jsem se rozhodla vyjet dříve a mít časovou rezervu.
No, zpětně uznávám, že to bylo trochu zbytečné, Náš vlak měl deset minut zpoždění ještě než se rozjel a přesto, že se snažil cestou dohnat čas, přestup v Kolíně jsme měli jen tak tak. Na Kolínském nádraží jsme se zorientovali rychle, vlak který jsme potřebovali stál o jedno nástupiště dál. Dali jsme se do běhu, co nám batohy dovolily, a házeli významné pohledy na průvodčího, který čekal u předních dveří. Neujel nám, takže jsme úspěšně pokračovali v cestě. Když jsme míjeli Čáslav, prohlásil Radek nadšeně, že zahlédl řídící věž letiště kde mají základnu gripeny. Já jeho nadšení nesdílela a jen jsem zběžně vyhlédla z okna a spatřila něco na obloze, ze srandy mu tedy povídám "a co je tamto? Není to gripen?" Sledoval můj pohled a pak nadšeně "No to víš že jo!" O chvíli později kolem vlaku skutečně prolétly postupně dvě stíhačky a šly na přistání na letiště. "Tak," řekla jsem mu, "zapamatuj si tuhle chvíli, protože nic zajímavějšího už po zbytek víkendu neuvidíme".
Zatímco jsme ve Světlé nad Sázavou čekali na autobus, dorazil mezitím i rychlík a pak jsme se vydali směr Dolní Město, U mostu, kde jsme započali prozkoumávání lesa. Lipnice je již historicky považovaná za velké centrum těžby a zpracování kamene, konkrétně žuly. Dnes tu funguje podnik Granit Lipnice. Veškeré sochařské práce v lese jsou dílem sochaře Radomíra Dvořáka a sponzoroval je vnuk spisovatele Jaroslava Haška, který žil právě v nedaleké lipnici. Právě žulová Haškova hlava v nadživotní velikosti zahajuje naší cestu, dílo se překvapivě jmenuje Hlava XXII, kterou nenapsal Hašek ale Heller.
O kousek dál jsou zřejmě ještě aktivní lomy, z budov se ozývá hučení a stromy kolem cesty jsou lemované výstražnými nápisy. Jdeme dál po zelené značce a cesta brzy odbočuje do lesa. Na stromě visí rozbité hodiny, ukazující za 5 minut 12. Autor a umělecký záměr neznámý. Začínají útočit komáři a v lese je to jedno obří mraveniště za druhým, někdy je na cestě doslova černo takže po nich člověk musí šlapat.
První lomy, na které jsme narazily byl lom Hřeben II, III a IV. Dvojka a Trojka byly spíš takové tůňky, líheň komárů. Hřeben III vypadá lépe, ale je z větší části oplocený a patří organizaci Prázdninová škola Lipnice, která zde mimo jiné pořádá outdoorové zážitkové kurzy. Mezi stromy jsme zahlédli různé lanovky a prolézačky nad vodou.
Nedaleko leží i lom Hřeben I ve kterém se nachází první vytesaný reliéf nazvaný Zlatý voči, poblíž kterého jsme také přespali. Z večera tu ovšem byl docela provoz, protože střídající turnus zážitkové školy se totiž šel v noci koupat při svíčkách do jezírka. My se do vody odvážili ráno, a že to stálo přemlouvání! Voda byla skoro ledová, ale možnost pohlédnout do očí zblízka byla hodně lákavá.
Po osvěžující koupeli jsme si zabalili a vydali se zpět na zelenou značku a po hlavách nebohých mravenců přeskákali k rybníkům s výhledem na hrad Lipnice a pak vzhůru do kopce k lomu Holý vrch a Marešův lom. Holý vrch nabízí příjemné koupání, ale jen pro plavce, do hluboké vody se leze přímo z dřevěné lávky, žádný pozvolný vstup. Marešův lom je stručně řečeno "nekoupatelný".
Neznačenými cestami jsme se přesunuli k dalšímu lomu, Jedničce. Tady se nalézá historicky první reliéf - Bretschneiderovo ucho, je inspirované středověkým odposlouchávacím zařízením z nedalekého hradu Lipnice a pojmenovaný podle postavy strážníka z Haškova slavného románu o Švejkovi. Kdo se odváží po nevysoké hraně lomu až k uchu, může mu zkusit něco našeptat, no a nebo využít vtipné sedátko.
Jen kousek nad Jedničkou je lom Dvojka a reliéf Ústa pravdy, voda v lomu spíše připomíná rybník, takže na koupání to není, k ústům se ale dá sejít a slézt po řetězu. Dílo je inspirované stejnojmenným reliéfem v Římě, který údajně sloužil k vykonání rozsudku za krádež. Viník do úst strčil ruku a usekl mu jí vzadu schovaný kat. V Lipnických ústech je vsunutá pohyblivá koule s nápisy a z otevřených úst vytéká slabý pramínek vody.
Ještě o něco výš se nachází lom Trojka, ten je nadmíru koupatelný. Nabízí slušný sestup k vodě, místo na ležení, stín ze stromů i slunce na plochých balvanech k opalování. Voda je, nebo alespoň v červnu 2019, byla krásně čistá. Původně jsme se chtěli jen smočit a pokračovat mna oběd do Lipnice, ale takové hezké prostředí jsme si nemohli nechat utéct a tak jsme poobědvali ze zásob a u vody strávili několik hodin.
Když začaly opadávat polední návaly vedra, pokračovali jsme do Lipnice, jako první jsme se zamířili na hrad, což se ukázalo jako velké štěstí protože ve čtvrt na pět jsme se tak stali posledními vpuštěnými zákazníky. Hrad zavírá v pět, ale je tak rozsáhlý, že se zavírá hodinu předem aby měli výletníci čas si ho celý prohlédnout, my jsme ale na průvodce působili dostatečně zdatně, že se shodli, že to za třičtvrtě hodiny zvládneme. No, měli jsme to jen tak tak. Je potřeba vystoupat na dvě věže s výhledem, v jedné z nich je zároveň celkem zajímavá výstava o skautských táborech (nedaleko se konal vůbec první skautský tábor) a o Prázdninové škole Lipnice, kolem které jsme procházeli první den. Následuje spousta komnat, chodeb, ochozů, člověk jen dostane mapku a chodí si sám. Takhle to mám nejraději. A na závěr rozsáhlé sklepení pod hradem. Není divu, že už před zavíračkou nikoho nepouštějí.
Na večeři jsme si došli do místní vyhlášené restaurace U České koruny a pak se vydali přespat pod širákem u jednoho z lomů. V neděli jsme se vydali lesními cestami přes Radostovický kopec k lomu Pětka. Teplota přesahovala 30° a tak jsme se jen plazili. Pětka je určitě nejnavštěvovanější z místních lomů, koupání vypadalo skvěle, ale pohodlných vstupů do vody bylo jen několik a už byly značně obsazené.
Ze zvědavosti jsme se tedy vypravili k lomu Hranice o kus dál, je sice značený jako nudistický, ale bylo nutné se přesvědčit. nakonec se nám tam líbilo nejvíce. Ztížený přístup k vodě po laně kolem skály hodně lidí odradil. Nudisté se vyskytovali jen ze severovýchodní strany lomu, zatímco my byli na jižní straně, takže jsme se vzájemně nijak nepohoršovali. U vody byl naprostý klid a ticho, poobědvali jsme chlebíčky s paštikou a zeleninou a přečkali tak zase nejhorší polední vedra.
Nakonec nás dohonil čas návratu a my se museli vydat na cestu do obce Radostovice na autobus zpět do Světlé nad Sázavou. Cestu jsme si ještě prodloužili výletem k Michalíčkovu lomu. Kvalita vody byla sporná, já myslím, že by koupatelný byl, na hladině plavalo jen jehličí a bordel z okolních stromů, jinak voda vypadala čistě, ale neposkytoval žádné zázemí k ležení či sezení. A hlavně, zmlsaní průzračnou vodou z minulého lomu se nám do toho opravdu nechtělo, tak jsme raději šli na zastávku autobusu o něco dříve. Zbytek dne už byla nuda, na bus, na vlak a vlakem bez klimatizace a možnosti pořádně vyvětrat zpět ku Praze. To snad abychom se už ve vlaku aklimatizovali na vyhřátý byt.
