Tanzanie - Zanzibar
-Čas-12 Dní
-Co tam-šnorchlování na korálových útesech, v zimě za teplem,
-Cena bez letenky-záleží na ubytování a stravování, za slušných podmínek se dá vejít do 1000 Kč na den
-Cena letenky-Z některých jiných evropských letišť kolem v akci kolem 10-12 000, Z Prahy od 16 000 CZK
-Jak se přepravovat-místními autobusy (dala dala) nebo taxi
-Kde spát-hotely všech cenových kategorií
-Nezbytná výbava-dostatek opalovacího krému a ošetření kůže při spálení, pomůcky na šnorchlování, dostatek hotovosti v USD (bankomaty nejsou, nebo nejsou spolehlivé)
Na co si dát pozor: Naučit se odmítat, na Zanzibaru budete pořád čelit dotazům a nabídkám si něco koupit. Mít dostatek peněz, bankomaty se silně nedoporučují, málokde lze platit kartou. Není nutné si všechny dolary směnit, v hotelích i na výletech se platí v USD i když někde je místní měna za lepší kurz. Rychle a brzy se stmívá, po soumraku jsou otevřené bary a restaurace, ale například veřejná doprava již nefunguje a některé uličky nejsou v noci vůbec příjemné (sami jsme ale žádné potíže nezaznamenali). Některé levnější ubytování nemají klimatizaci. Pozor na příliv a odliv! Na některých místech se za odlivu vůbec nedá koupat. Lidé hodně kritizují přítomnost řas, u větších resortů je odklízejí, jinde se na pláži válí nějaké vyplavené řasy, nebo je musíte překonat při vstupu do vody. Množství je různé, někde si člověk ani nevšimne, jindy prostě se prostě musí koupat několik metrů od břehu, ale nikdy jsme neměli nějaký zásadní problém. Přepočítávat si vrácené peníze, někde to ani nemusí být úmysl, jen nezvládnutá matematika. Můžete se setkat s medúzami a dalšími žahavými živočichy v různé koncentraci a to i při plavání u břehu. Pozor na období dešťů.
Zanzibar je jedno z míst, které má většina lidí spojené s drahou exotickou dovolenou. Pravda je, že letenky nejsou úplně za babku, ale na místě platí že jak si člověk ustele, tak si lehne. Luxusní resorty se mísí s bungalovy a pokoji k pronájmu, kde člověk nezaplatí o nic více než v obyčejném českém penzionu. Z letiště jezdí co centra Zanzibar city - neboli Stone Townu autobus. Místní mu říkají dala-dala a v přepočtu stojí ne více jak 5 Kč na jednu osobu. Konkrétně na téhle trase jsme viděli malé autobusy, něco jako dodávky, na jiných trasách ale jezdí dala dala i v podobě zastřešeného posezení na korbě náklaďáku. Cesta do města netrvá déle než 20 minut, ale čím blíže k centru, tím více lidí se veze a brzy značně přesahuje počet sedaček. Ve Stonetownu mají místní na čerstvé turisty doslova čuch, anebo oči, protože ještě nejsou spálení. Pravda je bohužel taková, že na Zanzibaru po vás pořád někdo něco chce, něco prodat nebo poradit a chtít za to peníze. Čím bohatší člověk vypadá, tím jsou místní neodbytnější. I na nás se hned nalepili dva týpci. Ve Stonetownu vám nejčastěji budou nabízet výlety na Prison Island, farmu s kořením a nebo prohlídku města. První dva zmiňované výlety jme absolvovali na konci našeho pobytu a mohu jen doporučit, prohlídku města jsme razantně odmítali, protože dnešní mapy vám ukážou všechny zajímavosti a také se nám zdálo, že průvodci mají za cíl jen místa s placeným vstupem a obchody, kde dostávají za každého dovedeného turistu provizi (podobně to funguje v Indii). My jsme hlavně potřebovali směnárnu, kam jsme se nechali těma dvěma nakonec dovést, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl pátek kolem poledne, tedy muslimský víkend, kdy se po dvanácté skoro všechno zavře včetně většiny restaurací. Směnárna už také zavírala, ale náš doprovod ukecal strážného, aby nás jako poslední zákazníky dne ještě vpustil dovnitř. Za tohle si nějaký ten bakšiš skutečně zasloužili. Směnit peníze se dá na poště, v bance, nebo ve směnárně, kurzy jsou hodně podobné. Na letišti je směnárna také, ale samozřejmě dost nevýhodná. Obecně není vyloženě nutné měnit příliš mnoho místních peněz, protože spousta věcí se dá platit přímo americkými dolary. Na druhou stranu, i když po nás chtěli dolary (a my nechtěli dát, protože jsme na začátku hodně vyměnili) dali nám o něco výhodnější cenu než v dolarech.
Ve městě jsme se nechtěli dlouho zdržovat, nedá se tam pořádně rozkoukat, pořád na vás někdo křičí a snaží se na vás nalepit a provést vás po městě. Vypravili jsme se tedy na autobusovou zastávku a nastoupili do dala dala do Nungwi. Hodně jsme se pohádali s řidičem a i tak zaplatili trojnásobek běžné ceny. Cesta Stonetown - Nungwi by neměla být dražší než 5 000 Tanzánských Šilinků (TZS) na osobu (v 2019 jednoduché počítání 1000 TZS = 10 Kč). Není ovšem žádná ostuda jet taxíkem, který by z naší zkušenosti mohl vyjít tak na 20 - 30 USD, ale jak už bylo řečeno, neopálený čerstvý člověk, má značně stíženou vyjednávací pozici. Cesta dala dalou do Nungwi trvá skoro dvě hodiny, z toho třičtvrtě této doby sedíte zmáčknutí na sedačce že sotva můžete dýchat a to ještě můžete být rádi, že vůbec sedíte, protože kdo nesedí, tak klečí uprostřed v uličce a nebo se jen drží vzadu za vozem.
V Nungwi nás čekal jen asi půl kilometr pěšky do ubytování (Bagamoyo Spice Villa) ale vedro a obrovská vlhkost nás totálně vyřídila, že jsme mysleli jen na sprchu a klimatizaci. Většinou dáváme přednost ubytování na pláži nebo s výhledem na moře, tady jsme se ale spokojili s bungalovem v tiché zahradě. Byli jsme spokojení, protože tam byl klid a stín, spousta ubytování u moře, na které jsme se původně také koukali, nakonec byla v hrozném stavu.
Nungwi bylo rozhodně nejlepší místo, které jsme na Zanzibaru navštívili. Je tu spousta cenově příznivých restaurací s vynikajícím jídlem (hlavní jídlo kolem 15 000 TZS, cola, pivo 5000 TZS), oblíbili jsme si hlavně různé úpravy tuňáka a plov (pilau rice), já jsem riskla ale třeba i talíř mořských plodů v omáčce a taky jsem byla spokojená, jak byly měkké a dobře připravené. V Nungwi se dá koupat bez ohledu na příliv nebo odliv, protože mořské dno tu má vyšší sklon. Na Zanzibaru dosahuje rozdíl mezi přílivem a odlivem až 4,5 metru, ale v průběhu měsíce se tento rozdíl mění. Na některých jiných místech, hlavně na východě, nemá pobřeží téměř žádný sklon a voda tak při odlivu ustoupí o stovky metrů a koupání není vůbec možné.
Na západ od Nungwi jsme navštívili pláž Kendwa, dá se sem popojet Dala Dalou a vrátit se po pobřeží do Nungwi pěšky. U velké bílé pláže přímo před resorty je tu v moři kousek od břehu schovaný pěkný korálový útes, i když nás tam docela dost požahaly nějaké medúzy. Žahavé potvory nejsou z hladiny vůbec vidět, i s brýlemi jsme často nevěděli, co nám to ubližuje. Po bližším zkoumání jsme našli malé průsvitné medúzy a hlavně takové průsvitné vlákna plné černých teček.
Dál vede cesta kolem slavné restaurace na pilířích přímo v moři a podél útesů, které jsou natolik vymleté příbojem, že je pod nimi možné až do odpoledne ležet a odpočívat v tolik vzácném stínu. Cestou na nás pokřikoval vodní taxikář, že je příliv a máme jet s ním, že pěšky neprojdeme. Jen jsme mávli rukou a znalí podobných triků jsme pokračovali dál. Jenže pak jsme strávili asi další dvě hodiny koupáním a odpočíváním pod jedním z útesů a až když nás stoupající voda začala lechtat na nohou, vydali jsme se dál na cestu. Bohužel se ukázalo, že taxikář tak úplně nelhal, zatímco jsme lenošili, pláž zmizela a my absolvovali většinu cesty pěkně po africku, s batohy na hlavě (a do půl těla ve vodě).
Další místo k navštívení je okolí majáku na severovýchodě Nungwi. Je tu želví rezervace a ještě o kousek dál hotel, kde se ale dá za poplatek (10 000 TZS) plavat s želvami. S velkou pravděpodobností se na vás už cestou na pláži nalepí nějaký místňák, který vás ochotně k želváriím doprovodí. Pravděpodobně se vám cestou bude pokoušet něco prodat a za "přivedeného" turistu dostane od hotelu peníze.
V Nungwi je spostu možností jet na výlet na lodi. My jsme absolvovali výlet s kombinací plavání s delfíny, šnorchlování u ostrova Mnemba a piknik. Jako první jsme dojeli k pár dalším lodím, které docela drsně naháněly skupinu delfínů. Vždy počkali až se delfíni vynoří k nadechnutí, pak tam rychle dojeli a křičeli ať všichni naskáčou do vody. Delfínům se to ale nelíbilo, takže se téměř okamžitě začali jeden po druhém potápět a plavali pryč. Takže zase šup šup do lodi a čekat, kde se vynoří. Párkrát jsme si to vyzkoušeli, ale neměli jsme z toho vůbec dobrý pocit. Naštěstí to nikdo nevydrží dlouho, protože už jen pohyb na volném moři je vzhledem k vlnám dost vyčerpávající, natožpak skákání a lezení do lodi.
Následoval ostrov Mnemba, ten je soukromý a vstup je přísně zakázán, přesto si místní našli kličku a vozí turisty na písčinu nedaleko břehu, která je oddělená od ostrova vodou a objevuje se jen za odlivu. Pak následovalo šnorchlování. Rybky zde přikrmují, takže jich tu je víc než dost ale protože už začínal příliv, útesy byly docela hluboko pod námi. Přesto pokud chce člověk alespoň trochu šnorchlovat, je to zajímavé, protože při pobřeží Nungwi tolik korálů není. Korunu všemu nasadil jeden z našich průvodců, který se potopil pro hvězdici a pak si s ní pod vodou kopal jako s hakisákem.
Na závěr nás dovezli na pláž na pobřeží a dostali jsme ovoce. Z výletu jsme byli dost rozpačití. Vidět delfíny bylo skvělé ale už ne způsob jakým je naháněli, moře u Mnemby mělo neskutečnou tyrkysovou barvu, vypadalo to tam jako v ráji, jen kdyby tam nebylo deset dalších lodí, křik lidí a všudypřítomný zápach nafty z motorů. Nelitovali jsme, ale že by to byla taková pecka, se rozhodně říct nedá.
Nedaleko našeho ubytování se nacházelo jakési veliké náměstí, kde bylo pár obchodů a také nenápadná pekárna Chefs Baking shop. Na první pohled bistro, kam by se člověk trošku bál, ale naservírovali nám pravděpodobně nejlepší cheeseburger v Tanzánii. S mozzarelou, cibulkou, ovoněný místním kořením v domácí čerstvě upečené bulce a k tomu avokádový salát. K tomu místní limonáda Stoney Tangawizi (tangawizi = zázvor) a byli jsme v sedmém nebi.
Na severu jsme zůstali 4 noci a pak se v místním infocentru domluvili na cestě na samý jih ostrova. Dá se jet i dala dalou, což by vyšlo na pár desetikorun, ale je otázka, jak dlouho by se jelo. Musí se totiž dvakrát přestupovat (později se ukázalo, že přestupy jsou úplně v pohodě) raději jsme tedy zvolili taxi. Z infocentra jsme dostali celkem fér cenu 40 USD, s místními taxikáři jsme se i po dlouhém smlouvání nedostali níž než na 50 USD. Brali jsme dražší cenu i jako poplatek za pohodlí a doslova vyhlídkovou jízdu vnitrozemím ostrova. To je překvapivě kopcovité, všude džungle, banánovníky, baobaby, palmy, chatrče, ale také rozsáhlá rýžová a třtinová pole.
Na jihu jsme byli ubytovaní v takovém hipsterském hotelu (Mamaroot) v Kizimkazi Mkunguni, všude rozvěšené houpací sítě, křesílka, květiny, dekorace z mušlí, světelné řetězy nad postelí, cukřenka v žárovce a každý večer táborák. Údajně zde i výborně vaří, ale s jedním jídlem za 10 a více USD by se nám pobyt tady několikanásobně prodražil, takže jsme chodili na jídlo jinam. Což je vlastně druhý problém, možností stravování tu moc není. Naštěstí jsme měli s sebou ze severu ty výborné cheeseburgery, další den jsme se odvážili do místního bistra, kde prodávají jen rybu a hranolky. Všude špína, mouchy, jídlo se připravuje na ohni za obchodem, ale děsivě vypadající zubatá ryba byla opravdu chutná a i přes obavy nám nebylo nijak špatně. Za ochutnání stojí také dobroty, které prodávají na talířích u pokladny stánku s potravinami.
Kizimkazi už je v podstatě konec světa. Jeden stánek s rybami, jedna restaurace, dva obchody a předražená kavárna s heslem "podpořte místní", to je vlastně taková omluvná fráze těch, kteří vám nabízejí něco za padesátinásobek ceny, kterou by to mělo na místním trhu. Procházeli jsme se po okolí, ale ani jsme nenarazili na nějakou pozoruhodnost kromě baobabu na pláži. Hlavním tahákem se tedy stal korálový útes vzdálený asi 300 m od břehu. Už první noc jsme si všimli, že se rybářské lodě v přístavu povážlivě naklánějí a nic se pod nimi neleskne. Vyrazili jsme na pláž, která se mezitím stala pustinou a na zadním okraji byla ohraničená vystupujícím útesem. Později jsme se od obsluhy v hotelu dozvěděli, že se dá za útesem šnorchlovat.
Ráno bylo stejně málo vody jako večer. Pokud se člověk odvážil projít minovým polem z mořských ježků, a nízkých korálových "zahrádek" se sasankami, ocitl se na útesu, z jedné strany lemovaném písečnou kosou, po které se dalo procházet a z druhé strany volným mořem. Hned za útesem se nacházely nádherné korálové útesy a podmořský život. Kam se hrabe Mnemba! Občas se tu vyskytovaly medúzy nebo místa, kde člověka pořád něco štípalo, ale dalo se to vydržet a ta podívaná za to rozhodně stála. Kombinovali jsme tedy šnorchlování za odlivu s plaváním za přílivu ale třetí den jsme se rozhodli přesunout dál.
Jeli jsme dala dalou s přestupem v městečku Kitogani, což bylo až neuvěřitelně jednoduché. O to horší bylo najít náš hotel (White Sands) v Paje. Ve stejném městě je totiž i luxusní resort White Sand, který shodou okolností leží asi 2 kilometry opačným směrem. Byli jsme z tocho chození sem a tam vyřízení, zato jsme se nakonec mohli těšit z nejkrásnějšího pokoje, protože jsme tu byli ubytovaní úplně sami.
V Paje se naplno ukázal problém s odlivem a přílivem. Jeho čas se každý den asi o hodinu mění, každopádně za ty 4 dny, které jsme tu strávili se dalo plavat jen brzy ráno a odpoledne. Každý večer navíc začalo silně foukat a moře u pobřeží tak patřilo spíš kiterům než plavcům. Na Zanzibaru je hlavní turistická sezóna od listopadu do února, naopak v dubnu je největší období dešťů. Březen stojí někde mezi tím, lidí už nejezdí tolik ale zase je větší riziko, že vám dovolená proprší. Navíc je extrémně horko a vlhko. My jsme nakonec měli štěstí, ale každý sen se začalo víc a víc zatahovat, mraky byly tmavší a dusno větší. Ke konci jsme si už říkali, že by nám ani nevadil nějaký slejvák, jen aby se dalo dýchat.
První den v Paje jsme se po zkušenostech z Kizimkazi vypravili pěšky k útesu, až na to, že tady byl útes vzdálený 2 kilometry. Trvalo nám stovky metrů, než jsme došli k vodě, pak jsme se po kotníky a po dalších stech metrech po kolena brodili odtékající vodou a vyhýbali se korálům a ježkům, dokonce jsme potkali i jedovatého mořského hada, což bez možnosti útěku na pevnou zem nebylo nic příjemného.
Odliv odhalil políčka mořských řas, které tu místní pěstují, na dně jsou zapíchané kolíky a v řádcích mezi nimi navázané provázky s řasami. Jakmile ustoupí voda naběhnou ženy a začnou políčka obdělávat. Za přílivu je pak celá oblast dva až tři metry pod vodou. Konečně jsme po útrapách došli až na útes, plavat se ale za ním nedalo, protože tu byl příliš silný příboj a mořské proudy. Chtěli jsme se alespoň po vzoru několika místních potopit do některé z tůněk na útese, jenže pak jsme se pořádně podívali, co tam dělají. S podomácku vyrobeným kopím lovili ryby, ale jaké ryby! Vedle tůňky byl připravený kyblík, plný propíchnutých tropických rybek všech možných barev a velikostí, celé obsazení filmu Hledá se Nemo. Bylo jasné, že pod vodou už nic k vidění nezbylo.
Do hotelu jsme se vrátili zklamaní a neskutečně spálení, tedy minimálně já, protože několikahodinový pochod na přímém slunci odhalil všechnu nedbalost při mazání opalovacího krému na místech jako jsou lýtka nebo boky. Plavání jsme si pak užívali jen ráno a odpoledne jezdili po výletech. Byli jsme v Kuza Cave ve vedlejším městě Jambiani, kde se dá za 10 USD vstupného plavat v zatopené sladkovodní jeskyni, výborně tu vaří a údajně sem večer chodí opice. Čekali jsme až do soumraku, ale žádné nakonec nepřišly. Se soumrakem je to tu velmi ošemetné, svítá o půl sedmé ráno a stmívá se o půl sedmé večer, celý rok. A když se stmívá, slunce zapadá kolmo za obzor, je to tedy asi 3 minuty červánky, 3 minuty šero a pak rovnou černočerná tma. A jak je tma, je pozdě, nejezdí autobusy, zavřou obchody, restaurace naštěstí ne. Zpět do Paje jsme tak jeli za 2000 Šilinků taxíkem.
Další den jsme jeli do Jozani. Jozani forest je les, kde můžete obdivovat místní flóru a endemický druh opic, které žijí jen na Zanzibaru - guerézy. Problém je, že každý, koho jsme potkali a kdo se do lesa vypravil byl hodně zklamaný. Za vstupné 12 USD + jak stálo na tabuli "vysoce doporučené dýško" člověka místní zřízenec provede po lese. Kvalita průvodců se liší, kolegové z hotelu, kteří nám jednu noc dělali společnost, říkali, že se nedozvěděli nic a průvodce se celou cestu jen "škrábal v rozkroku". Na opačné straně silnice než Jozani je pobřežní záliv s Mangrovovým porostem. Vypravili jsme se tedy tam, hned zkraje jsme potkali opice. Nebyly to ovšem guerézy ale kočkodani, což jsme zjistili až doma, ale radost nám to nezkazilo.
Kousek dál jsme v křoví zahlédli zvířátko jménem dik dik, něco jako miniaturního srnečka, a nakonec jsme si v klidu prošli mangovový les. Mangrovy nejsou nijak označené, že by se tam nesmělo, nebo že by to patřilo pod Jozani. Cesta je volně přístupná a vede mimo jiné i k dalšímu želvímu akváriu a cestou je nespočet cestiček do džungle, kde je možné si udělat krátkou procházku lesem. Později jsme se dozvěděli, že součástí placené prohlídky je i cesta autem na mangrovy a v lese i na této straně silnice, takže je otázkou na každého, jak si to přebere a kde se platí a kde už ne.
Čtvrtý den v Paje jsme se vydali na poslední přesun, do Stone Townu (hotel Apco Stonetown Zanzibar) Tam jsme měli naplánovaný výlet na farmu s kořením a Prison Island, oba výlety nás vyšly celkem na 40 USD, obojí trvá asi dvě hodiny, takže se dají v klidu zvládnout za jeden den.
Na farmě s kořením nám ukázali vše, co se na ostrově pěstuje: kardamon, kurkumu, pepř, zázvor, chininový strom, skořici, ylang ylang, maniok, mangovník, avokádovník, ananas, červené banány, červené pomelo, hřebíček, muškátový oříšek nebo třeba vanilku. Všechno jsme mohli ochutnat, přivonět si, dostali jsme vzorky (kromě vzácné vanilky). Všechno krásné narušil jen šplh na palmu pro kokos za doprovodu příšerného zpěvu v honbě za co největším dýškem a korunování královnou a králem koření. Koření na farmě ke koupi bylo velmi drahé, už dříve jsme si pár pytlíčků koupili v Paje (asi nejzajímavější je muškátový oříšek ve slupce).
Co se rostlin týká, snad každý tu má na zahradě papájovník, určitě se to vyplatí, protože v místním podnebí neustále zrají další a další papájy s tím jak rostlina roste vzhůru. Největší papájovníky, co jsme viděli, měly až 6-7 metrů. Banánovníky jsou všudypřítomné a vypadají že rostou jako plevel, kokosové palmy jsou také úplně všude, zajímavé, že ve dvou variantách, vysoké s klasickými zelenými kokosy a nižší s oranžovými kokosy.
Co se živočichů týká, v podstatě jedinými ptáky, které jsme potkali, byly vrány a vrabci. V kizimkazi jsme viděli hnízda snovačů, ale byla prázdná. Často se kolem ubytování motali gekoni, městy se potulovaly krávy a kozy, sem tam nějaká kočka nebo pes žebrající o jídlo, jo a v jedné restauraci obří pavouk. To u vody a ve vodě to bylo zajímavější, na pláži krabi různých tvarů a velikostí vedli svůj neustálý boj s přílivem a hned jak opadla voda, začali pracovat a vynášet písek ze svých děr. Ti největší se ani nebáli a odvážně proti nám šermovali klepety. Pod vodou ryby všech tvarů a barev, hvězdice všech tvarů, barev i počtů nohou, ježci, sasanky, dokonce i obří živé mušle. Nejkrásnější šnorchlování jsme nakonec zažili u Prison islandu. Na něm je rezervace suchozemských obřích želv, které můžete za 4 USD na osobu krmit a hladit. Pod vyhlídkou u restaurace je krásný vysoký korálový útes.
Ve Stonetownu už jsme jen nechávali doznít všechny zážitky. O stravování jsme neměli nouzi, na každém rohu se něco prodává - brambory v těstíčku, obalená vejce, grilované špízy, grilovaný banán na slano (s chilli omáčkou, která by probudila mrtvého), samosy, pečené placky, káva a výborný džus vylisovaný z cukrové třtiny s přídavkem zázvoru a citronové šťávy.
Staré město je bludiště uliček v jejichž centru je Jaws Corner, náměstíčko, kde se scházejí místní aby pili kávu a hráli domino. Ve městě je také stará pevnost, dům kde žil Freddie Mercury, nebo například obří fíkus známý jako The Big Tree, pod kterým se také sedí a pije káva nebo džusy. Mnoho domů má masivní ebenové dveře pobité hřeby, které kdysi sloužili jako ochrana proti slonům.
Na městských plážích se dá koupat v moři, nejsou nijak extra špinavé, ale kvalita vody se s jinými částmi ostrova nedá srovnávat. Zpět na letiště jsme se dostali dala dalou bez problémů a při odletu, stejně jako při příletu jsme se mohli pokochat výhledem na Kilimanjaro (tam po pravé ruce, zpátky po levé ruce).
