Hodonín a okolí + soutok Dyje a Moravy
-kdy-04/2019
-kde-Hodonín, Břeclav (Jihomoravský kraj)
-jak se tam dostat-autem, vlakem do Břeclavi
-co tam-víno, ženy, zpěv a ropné vrty
S tátou a bráchou jsem vyrazila na jarní festival otevřených sklepů, který se tentokrát konal na Hodonínsku. Měl jet i přítel, ale při stěhování si skřípnul záda a tak popocházení od sklípku ke sklípku nepřicházelo v úvahu. Zatímco zbytek rodiny už na podobné akci byl, pro mě to byla novinka. Akce se konala v pěti vesnicích najednou mezi kterými jezdil zhruba po dvaceti minutách pro účastníky akce autobus. Vstupenka stála sice 1000 Kč na osobu, ale obsahovala zdarma nejen všechny degustace v sobotu a neděli, ale také kupon na nákup lahví, nebo právě výše zmíněný autobus. Hned v první vesnici dokonce místo autobusu jezdil koňský povoz.
Za víkend jsme tedy navštívili obce Mikulčice, Moravskou Novou Ves, Prušánky, Hrušky a Moravský Žižkov, přičemž v poslední jmenované jsme si pochutnali nejvíce. Zajímavostí je, že v některých vsích nemají klasické sklípky, ale takzvané búdy - takové chaloupky, kde teprve uvnitř domku se otevírá vstup do sklepa. Jako poslední jsme si udělali chvíli čas i na krátkou procházku po Hodoníně
Už při přípravě na cestu mě na mapách zaujaly zakreslené "kolečka s tečkou" všude po okolí zmíněných vesnic. Dozvěděla jsem se, že jde o zásobníky zemního plynu a na některé z nich jsme narazili přímo v obcích. Ještě víc mě ale zaujaly těžební věže jako z Texasu (i když asi tak desetkrát menší) v dáli na poli. Protože jsme si víkend prodloužili až k prvnímu květnovému svátku, v pondělí jsem se rozhodla, že chci vidět tyhle "kladiva" - ve skutečnosti se jim říká kozlíky - v akci a proto jsem se vydala do Muzea naftového dobývání a geologie v Hodoníně. Přestože podle otevíracích hodin mělo být v pondělí otevřeno už od devíti, budova vypadala pustě, zkusila jsem zvonek na dveřích a vyzvedli si mě dva pánové v bílých pláštích (a kdo by se taky divil, když se v pondělí za otvíračky v ropném muzeu objeví dobrovolně žena). Průvodci mi řekli, že se zatím můžu přidat ke skupině školáků na exkurzi, ti na mě nechápavě koukali, že je tu opravdu někdo dobrovolně.
Naštěstí jsem se od nich brzy odpojila a vyslechla si jen to co mě zajímalo - pohyblivé kozlíky jsou u obce Dambořice. Většinou se totiž nehýbou, protože plyn i ropa vytékají z vrtu samovolně, až na konci jeho životnosti se zbytkům pomáhá ven čerpadlem. Vrty jsou prý hluboké až 6 kilometrů a mohou být různě zahnuté ("když nás nepustí na pozemek, tak se podkopeme"). Následně jsem skončila s rukama pomazanýma ropou abych se prý mohla v laboratoři přesvědčit doslova na vlastní kůži, že ropa svítí pod UV lampou a tak se zjišťuje její přítomnost ve vyříznutém válci horniny ve zkušebním vrtu. Do Dambořic jsme nakonec nedojeli, snad někdy příště, ale aktivní vrt (i když bez akčních čerpadel) jsme potkali na cestě k soutoku Moravy a Dyje.
V Břeclavi na nádraží jsme si půjčili od Českých drah kola a vydali se k zámečku Pohansko a pak dál oborou Soutok až na její samý jižní cíp. Počasí neslibovalo žádné zázraky, bylo zataženo, chladno, ale naštěstí nepršelo. Od nádraží v Břeclavi je to jen kousek na cyklostezku do obory Soutok. První jsme dojeli k zámečku Pohansko, tam by se ještě v klidu dalo dojít pěšky, zbytek cesty k soutoku Moravy a Dyje ale probíhal po nekonečných rovných asfaltkách, které by člověk bez kola překonával jen těžko.
Soutok Moravy a Dyje tvoří zároveň přírodní hranici mezi třemi státy, Českem, Slovenskem a rakouskem. Současný hraniční kámen leží na Slovenském břehu, jeden historický z dob Marie Terezie ale leží na našem území na cestě po dřevěných chodníčcích k soutoku. Oborou se jelo krásně, po rovině, cesta rychle ubíhala. Viděli jsme spoustu ptáků, zmateného srnečka ale taky již zmíněný ropný vrt.
Pokračovali jsme po východní straně obory na sever. Dle zpráv z domova ve zbytku republiky byl celodenní slejvák, jen v tom našem cípu nic. Možná i proto jsme za celou cestu nepotkali ani živáčka (pokud nepočítám několik čápů, dravce, divokou husu s mláďaty a další srnky).
Cyklotrasa dále vedla do Lanžhotu, chvíli kolem dálnice, což nebylo úplně příjemné, navíc Lanžhot leží na kopečku, takže jsme museli trochu šlápnout do pedálů. Chvíli dokonce mírně poprchávalo, nic co by člověka promočilo, ale kapky nám foukaly přímo do obličeje. Nakonec nás cesta zavedla znovu na Pohansko a zpátky na nádraží. Celkem nějakých 45 Km což je pro mě jako necyklistu životní rekord.
Na poslední den jsme se přesunuli do Valtic. Večer ještě zbyl čas na procházku mezi nasvícenými domy a zámkem, který je ale v současné době v rekonstrukci.
Další den se dostalo pršení i k nám, proto jsme vyrazili do Mikulova ve kterém se už čtyři roky bez úspěchu můj táta snaží navštívit vinařskou expozici s obřím sudem. Po čtyři roky se pokaždé udála nějaká neočekávaná událost, kvůli které to nevyšlo, až teď pátý rok jsme se do podzemí konečně podívali. nechybělo ale málo a zase jsme odešli s prázdnou, protože když přišla paní do pokladny, už zdálky volala, že má posledních 9 volných míst. Ale my byli na začátku fronty, takže dobrý.
Během čekání na prohlídku jsme si za mírného deště prošli areál zámku. Na protějším kopci se zachmuřeně tyčil Svatý kopeček. Táta prohlásil, že dnes ho na svatý kopeček nikdo nedostane. O hodinu později jsme na něj salámovou metodou šlapali všichni - ještě kousek půjdeme, ještě za tuhle zatáčku a pak už by byla škoda se vracet.
Nahoru jsme šlapali tentokrát nejprve okolo po zelené značce k vyhlídce na Lom Janičův vrch a po modré značce přes všechny památky na Svatém kopečku zpátky do Mikulova
