České Švýcarsko z Dolní Chřibské

-kdy-02/2019

-kde-Dolní Chřibská (Ústecký kraj)

-jak se tam dostat-autem, autobusem z Děčína

-co tam-výlety po Českém Švýcarsku

Na prodloužený víkend jsme si na konci února pronajali chaloupku na okraji Českého Švýcarska v Dolní Chřibské. Původně jsme si představovali romantickou zasněženou krajinu, vycházky ve sněhu a válení se u krbu, příroda ale rozhodla jinak, po sněhu ani památky, sluníčko hřálo a místo válení jsme tak narychlo ve vlaku plánovali výlety delší. Cestu jsme si zpříjemnili v jídelním voze, schválně jsme se do Děčína vypravili vlakem eurocity abychom se mohli cestou nasnídat. Shodou okolností byla zrovna happy hour, takže jsme vynikající snídani s vejci, rozpečenými bagetkami, sýrem, zeleninou, marmeládou a kávou pořídili asi za 150 Kč.

Z Děčína jsme pokračovali autobusem a nakonec jsme se svezli s majitelem z náměstí až k chatě. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že hezky má být jen dnes a další dny se má ochladit a poprchávat. Raději jsme se ani nezdržovali vybalováním a vyrazili rovnou do lesa. Po lesních cestách jsme se vydali k Balzerovu ležení a ke slavné Mariině vyhlídce. Byl čtvrtek, pracovní den, takže jsme si výhledy mohli užít v soukromí, o letních víkendech tu bývají davy lidí. Nemile nás překvapilo, že vyhlídkový altán na vrcholu skály je v dezolátním stavu a zavřený - vždyť kvůli němu a jeho adrenalinovému umístění na špičce pískovce sem lidé míří.

Výhledů jsme si i přes krásné počasí moc neužili, protože byl opar. Po červené značce jsme pokračovali na vyhlídku Vilemínina stěna, odkud se Mariina vyhlídka často fotí. Ještě dále po červené je vyhlídka Rudolfův kámen. Ta je ještě drsnější než Mariina vyhlídka, žebříky, řetězy, lezení po skále, do toho začalo foukat, takže jsme byli nahoře přikrčení aby nás to někam nesfouklo.

K tomu všemu cestou zpět po červené jsme šlápla do listí vedle cesty a ukázalo se že je to hluboká blátivá strouha listím jen zakrytá. S mokrou černou nohou jsme pak musela absolvovat zbytek cesty. Odběhli jsme si po žluté značce na soutěsku Úzké schody. Ta dostála svému názvu a velmi nás překvapilo, že není značená jako jednosměrná, protože, lézt úzké schody dolů, může jen někdo, kdo má pro strach uděláno (pokud jdete od kamene zvaného Cipísek - tak na schody je to stezka doprava, pokud jdete z vrchu, od hory Jedlina, pak doporučuju znovu doprava a schodům se při sestupu vyhnout). Celkem jsme za krátké únorové odpoledne zvládli 15 Km. Pak už je zasloužené odpočívání u krbu.

Druhý den jsme se podle slibů probudili do studeného zamlženého rána. Zatím ale nepršelo, takže jsme na sebe navlékli všechno oblečení a vyrazili autobusem do Kyjova. Kyjovské údolí bylo ztělesnění zimy, lidé sem jezdí hlavně do slavné ledové jeskyně víl a za ledopády. Měli jsme trochu obavy jestli už nebude vše roztáté, ale už první kroky nás vyvedly z omylu. Sníh, led, od řeky se zvedala mrazivá mlha. Prošli jsme se po skalách po Köglerově naučné stezce, i když to bylo chvílemi trošku klouzání po ledu.

Navštívili jeskyni Klenotnice, kde nás přepadl slejvák, ale než jsme stihli vyndat pláštěnky, bylo po všem, takže jsme s napětím mohli vyrazit k jeskyni víl. Teplé počasí posledních dní jistě vykonalo své, ale víly (ledové stalagmity, vzniklé ze stříkajících kapek jeskynního vodopádu) tam stále byly, i když podle dostupných fotek uznávám, že během skutečné zimy jsou větší a je jich více.

Zpět do Chřibské jsme se vraceli lesními cestami, často po sněhu a ledu, chvílemi v dešti, kromě jeskyně víl se tedy cesta až tolik nevydařila. S mokrými botami a prochladlí, jsme měli co dělat abychom se zahřáli.

Zbytek víkendu už jsme strávili jen vycházkami po okolí. Za zmínku stojí hlavně akvadukt na západě obce, zřícenina Chřibského hrádku nebo historický střelecký terč na východě.