Taiwan - Taipei
02/2016
-Čas-3 Dny
-Co tam-chrámy, parky, jídlo, zoo s pandami, Taipei 101, při delším pobytu možnost výletů do okolní přírody
-Cena bez letenky-1500 Kč
-Cena letenky-stopover na cestě z Austrálie domů
-Jak se přepravovat-metrem, autobusy
-Kde spát-široká možnost ubytování
-Nezbytná výbava-nic extra
-Na co si dát pozor-místní moc nemluví anglicky, jinak je Taipei moderní město, místní jsou ochotní poradit, jedinný problém může být občas jazyková bariéra
1. Den
Do Taipei jsme se podívali cestou z jižní polokoule, protože jsme tu stejně museli přestupovat, nechali jsme si 3 dny na aklimatizaci z léta do zimy. A že nám zima byla pořádná! Přivítalo nás chladno a deštivo, bylo kolem čtvrté hodiny ranní a my byli tak ospalí a rozklepaní, že jsme ani nestihli pocítit kulturní šok. Z letiště jezdí do centra pravidelný noční autobus, který nás vyhodil v podstatě před hotelem (Holo Hostel, 100, Tchaj-wan, Taipei City, Zhongzheng District, Zhongxiao West Road, 50). Tam nám dovolili si nechat věci na recepci, takže jsme shodili bágly a s malým batůžkem se vydali do města. Naším prvním cílem bylo sehnat snídani. Nerozkoukaní, unavení a ospalí jsme se zmohli jen na to najít nejbližší McDonalds. Dál na řadě byla zoo, protože by byl hřích být v tomto kraji a nevidět pandy. Rozklíčovali jsme co znamená jaká stanice metra a jakou linkou se vydat a z Taipei Main Station jsme neomylně zamířili k Zoo, kde jsme stepovali už půlhodiny před otvírací dobou a byli jsme tak nakonec první návštěvníci toho dne.
Hned jak jsme se rozkoukali, kde co je, jsme se vydali k pandám, což se ukázalo jako skvělá volba. Spolu s otvírací dobou je totiž vypouštějí do výběhu, kde jim poschovávají různé pamlsky. Neohrabané pandy se snaží na ně dosáhnout, lezou po kmenech, natahují se po zavěšeném ovoci a padají a kutálí se a znovu se snaží. O hodinu později, když jsme se tudy vraceli už jen letargicky seděly a okusovaly poslední lístky bambusu, než se zase uloží ke spánku.
Kromě Pand jsme se šli podívat na koaly, šimpanze, tučňáka císařského, bílé nosorožce nebo tukana, tedy zvířata, která v Praze nemáme, přičemž posledně jmenovaný nám dal nejvíc práce. Nemohli jsme ho nikde najít a žádný ze zaměstnanců nám nedokázal, dokonce ani říci, jestli vůbec tukana mají. Ono celé chování lidí bylo z našeho pohledu dost zvláštní. Nikdo si nenašel chvilku aby si zvířata pořádně prohlédl. Kolem pand prakticky jen proudil zástup lidí, kteří si nacvakali pár fotek a běželi dál. Stejně tak všude jinde, často si ani nepřečetli, o jaké jde zvíře, jen si jej, nebo se sním, vyfotili a pokračovali v cestě. Korunu tomu nasadila cedule s nápisem All about chimpanzees, vše o šimpanzích, na které v podstatě bylo jen napsáno do jaké čeledi patří, obrázky jejich jídla a že pochází s Afriky.
Bylo nám dost zima a začínali jsme mít hlad, zastavili jsme tedy v jednom bistru a objednali si nudle. Místní se nám zcela otevřeně posmívali, když jsme si po dlouhé době v paměti oživovali jak vlastně jíst hůlkami a naše první pokusy byly hodně neohrabané. Po jídle jsme se ještě prošli a nakonec i unavení svezli zpátky k bráně turistickým vláčkem. Pak jsme zamířili zpět do hostelu. Metro v Taipei jezdí samo, bez řidiče, nejlepší pro turistu je tedy sedět úplně v předu a koukat se ven. Zároveň jsou stanice metra opatřené skleněnými stěnami, které mají vlastní posuvné dveře a vlak zastavuje vždy přesně tak, aby to bylo dveře na dveře. Lidé stojí poctivě ve frontě u obou okrajů dveří a do metra se zároveň nastupuje a prostředkem dveří vystupuje.
Než jsme se dostali na pokoj, byly už dvě hodiny odpoledne. Spali jsme asi ve 21. patře velmi vysoké budovy, která byla uvnitř dutá. Vnitřní část tvořily ochozy, ze kterých se vcházelo do jednotlivých bytů. Normálně se tu i bydlelo. Náš pokoj byla taková úzká nudle s vlastní koupelnou a záchodem po jedné straně a nedokonale zaskleným balkonem, na kterém se nacházela jakási kuchyňka a který se dal plastovými zašupovacími dveřmi oddělit od zbytku pokoje. Přesto z něj táhl chlad a na recepci jsme si museli půjčit malé topení do zásuvky. Na ubytování na dvě noci to bylo úplně akorát, skromné, ale čisté a s parádním výhledem na chrám na střeše protější budovy a v dáli na mrakodrap Taipei 101, nejvyšší budovu světa do roku 2010, toho času 6. nejvyšší budova světa a teď 2019 je již na 10 místě. Unavení z nočního letu jsme padli do postelí a dali si šlofíka. Probudili jsme se až večer a vyrazili do města, nakoupili nějaké dobroty a pak se stavili v suterénu naší budovy, kde byl veliký foodcourt. Nespočet restaurací tu nabízelo různé dobroty i podivnosti, vystavené v plastovém provedení ve vitrínách, což bylo jediné štěstí, díky kterému jsme byli schopni si ukázáním objednat. Anglicky nikdo nemluvil. Zajímavé je, že tu používají takové zvláštní přístroje, které si člověk po objednání odnese ke stolu a až je jídlo hotovo, začnou blikat a vibrovat, takže ví, kdy je jeho objednávka připravená k vyzvednutí.
2. Den
Druhý den jsme se cítili svěží a fit a tak se brzy vydali na společnou snídani. V rýžovaru byla připravená rýže a v miskách nekonečně surovin od syrové zeleniny, vařené zeleniny, nakládané zeleniny až po rozčtvrcené vejce. V hlavě se mi rojily první obavy z nezvykle tmavé barvy toho vejce, ze zajímavosti jsem si ale jedno hodila na talířek. Snídaně se jedla tak, že se ingredience smíchaly s rýží a vytvořila se tak řídká rýžová kaše, nebo se k ní prostě jen přikusovaly. Protože zdaleka ne všechno mi chutnalo, zvolila jsem raději přikusování a hned jako jedno z prvních jsem ochutnala vejce. Nejenom že bylo opravdu šíleně hnusné, ono mělo i skořápku. Prošlo jakýmsi procesem, o kterém raději nechci nic vědět, kdy skořápka byla tvrdá ale poživatelná. Už bych sousto vyplivla, ale radost z toho že si přítel bezmyšlenkovitě naložil ty vejce hned dvě, mě donutila s velkým sebezapřením ukousnuté sousto rozžvýkat a spolknout a tvářit se jakoby nic. Jeho reakce, když si také poprvé kousnul byla k nezaplacení :) a nebudu vám lhát dojedla jsem se po evropsku toustem s marmeládou, který byl také k dispozici. Při odchodu jsme si dali panáka místní pálenky abychom to všechno ve zdraví přežili a vydali se do města.
Nejprve jsme se vydali k vojenskému památníku National Revolutionary Martyrs' Shrine, což je něco mezi památníkem a chrámem. Shrine znamená "svatyně". Protože jsme měli na prohlídku města jen krátký čas, památky jsme si vybrali doslova náhodně, tak, abychom viděli od každého něco a ne deset stejných chrámů, které by nám v budoucnu stejně splývaly dohromady. Cestou zpátky k metru jsme zabloudili k hotelu Taipei Grand Hotel, zajímavé obří stavbě, kde nám darovali mapu města a zdarma nás svezli zpět do centra. Navštívili jsme jeden Konfuciánský chrám a chrám Dadaocheng Cisheng a protože bylo slušné počasí odhodlali jsme se také na Taipei 101.
Přestože fronta na výtah nebyla dlouhá, než jsme se dostali na řadu a vyjeli nahoru, trochu ze zatáhlo. Výtah nahoru jede rychlostí až 1000 metrů za minutu, vyjet do zpřístupněného patra v 91 podlaží tak trvá necelou půl minutu. Během chvilky jsme tedy byli ve výšce 390 metrů. Bylo zataženo a kolem budovy občas proplouvaly mraky, chvíli tedy bylo vidět krásně, chvíli zase nic. Na venkovní terase bylo slyšet strašidelné hučení, jak kolem vrcholku hvízdal vítr. Uvnitř budovy je obrovská, stovky tun těžká ocelová koule, která je zavěšená na lanech a ke zbytku budovy upevněná pohyblivými písty. Slouží jako stabilizátor, bez kterého by se kvůli okolním podmínkám budova neustále kývala sem a tam o sedm metrů. Ven se jde o patro níž, kde musí každý povinně projít prodejní výstavou dekorací vyrobených z korálů a drahých kamenů, většina z nich řádově v milionech korun. Na konci se pak už vytvořila slušná fronta na cestu dolů a protože tu byl jen jeden výtah, jezdící kyvadlově nahoru a dolů, docela jsme si počkali. Navíc jsme si museli hlídat aby nás někdo nepředběhl, protože místní, jak jsou ve skupině, nás často úplně ignorovali a cpali se dopředu.
Výtahem jsme sjeli úplně dolů do nejnižšího patra kde opět byla restaurace. Objednali jsme si takové speciální jídlo, rýži se zeleninou a masem, které jsme dostali na rozžhavené plotýnce a sami si jej na stole připravili.
Cestou na pokoj jsme se stavili v parku Daan Forest park, kde jsme se na chvíli posadili a pozorovali veverky jak lezou po bambusu, zvláštní ptáky a opuštěné psy. Když jsme si odpočinuli, vydali jsme se ještě k památníku Chiang Kai-shek Memorial Hall, který leží ve stejném areálu jako národní divadlo a národní koncertní síň. Takže tři památky jednou ranou.
Zase už nám ale byla zima a začínalo poprchávat, proto jsme se tu moc nezdrželi a vrátili se na pokoj, abychom večer zase mohli vyrazit do víru města, tentokrát na noční trh ve čtrvti Shilin. Takových trhů je tu více, o den později jsme navštívili Ximen night market, na kterém je živo i ve dne a je vyhlášenou turistickou čtvrtí. V Shilinu se mezi domy proplétala síť uliček z obou stran obestavěných stánky s jídlem a různým zbožím. Hned u prvního stánku jsme si koupili Maracujový džus do kelímku a vydali se na cestu. Hlavní, co nás překvapilo, byla absence poživatelného jídla. Smrad který se v uličkách držel byl k nevydržení, přejmenovala jsem to na smažené výkaly. Ve skutečnosti to byly krabi, sépie a jiné smažené mořské potvory. Ostatní jídlo již tak aromatické nebylo, zato mělo jiné nevýhody, jako například že to byly kuřecí pařáty nebo vnitřnosti. Skončili jsme u stánku kde prodávali jakési asijské burgery, gua bao, kde byl náš hlad konečně zažehnán. Na obranu taipeiského jídla musím říct, že v restauraci jsme dostali vždy vynikající a že hned o pár stánků dál měli lahodné sladkosti. Také jsme si koupili domů jasmínové čaje. Další čaje a dobroty jsme si koupili později v podchodech od metra, ty mají obvykle několik kilometrů a táhnou se jako podzemní ulice, dokonce jako celé čtvrti pod městem a jsou plné dalších restaurací a obchodů.
3. Den
Poslední den jsme si opět nechali zavazadla v hostelu a vyrazili do města. Navštívili jsme ještě jeden chrám, myslím že to byl Lungshan Temple, ale zrovna probíhaly modlitby a cítili jsme se tam tak nějak nepatřičně, takže jsme ani nešli dovnitř a zamířili na již zmíněný trh Ximen, ve čtvrti Ximendng. tam jsme si na oběd dali masové taštičky, ty nám nandali na ulici z hrnce rovnou do igelitového sáčku a prodavač ukázal na řadu omáček, kterými si je můžeme polít. Přítel hned sáhl po chilli a i přes protesty prodávajícího nám jí tam nakapal. Příští hodinu jsme strávili v bolestech a slzách. Bylo nám líto to vyhodit, takže s největším sebezapřením jsme pekelný pokrm dojedli až na dno sáčku. Také jsme ochutnali originál Bubble tea, který nemá s tím co se prodává u nás mnoho společného, ale je to originál, protože čaj připravený s "tapiokovými bublinkami" údajně vznikl právě tady na Thaiwanu.
Zbytek odpoledne jsme strávili procházkami podzemním bludištěm ulic u metra a pak už jen poposedávali únavou. Pozdě večer jsme si na nádraží koupili lístek na rychlovlak na letiště. Umí jet až rychlostí 300 Km/h i když zevnitř se to nezdá, jak lehce a hladce jede. Na letišti jsme tedy byli za chvilku a s mezipřistáním v Bangkoku a přestupem v Bruselu jsme se vrátili domů, do Prahy. Zvláštní bylo, že když jsme seděli v Belgii na lavičkách, cítila jsem se doma. Stejně zvláštní pocit už jsem jednou měla a to když jsem se vrátila z Islandu do Bratislavy. Půl roku předtím jsem byla s kamarádkou v Tatrách a byla to velká věc, pojištění, vyměnit Eura, všechny přípravy a najednou jsem stála v Bratislavě před letištěm a psala rodičům, že už "Jsem doma". No a po Návratu z téhle dva a půl měsíční cesty na druhý konec zeměkoule "Jsem doma" byla už Belgii.
