Bábovka a Kotel
-kdy-01/2019
-kde-Holoubkov-Rokycany(Plzeňský Kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Holoubkova
-čas-8 hod (25 km)
Tentokrát mě putování zavedlo dál na jih, k Rokycanům. Nejdřív jsem se nechala vypéct přestupem, kdy mi při objednání lístku na vlak byl automaticky nabídnutý přestup v Kařezu. Nijak zvláštť jsem nad tím nepřemýšlela, ale když jsem vystoupila z rychlíku na zmrzlé nástupiště, kde byla jen stříška a v okolí jen autobusové nádraží a dálnice, nebyl dvacetiminutový přestup zrovna příjemný. Navíc jsem si mohla ve vlaku ověřit, že české dráhy nabízejí, stejně jako v tom vtipu, pouze "zima-přetopeno" přestože jsem jela v moderním kupé, kde se teplota štelovala na digitálním displeji, ne pověstnou páčkou, i tak jsem po hodině do Kařezu nenašla jinou "kombinaci" než zima-přetopeno. Dalším vlakek jsem se svezla jen pár stanic do Holoubkova, odkud jsem po červené přešla vrch Trhoň a dále po neznačených stezkách až k hoře Bábovka.
Na jejím úctyhodném vrcholu v 609m je mohyla a socha bábovky pod poklopem, kterou tu nainstalovali místní turisté v rámci pravedelné akce "S bábovkou na Bábovku". Nic sladkého jsem sice neměla, přesto jsem se naobědvala a dala si horký čaj z termosky. Cestou jsem potkala dva další odvážlivce, co si v polo sněhu, poloblátě razili cestu lesem, nejvtipnější je, když se mě takhle někdo zeptá odkud kam jdu, protože většinou nevím. V hlavě mám mapu, vím po jaké značce ale jak se co jmenuje si často nevzpomenu. Také mi dělal problém název Rokycany a tak jsem většinu výletu šla do "Rakovníka", ještě že těmhle dvěma jsem to neřekla.
Z Bábovky jsem po zelené sešla na silnici u Dobřívu a pak po žluté na vrchol Žďár. Byla to zajímavá cesta po vrcholu kopce, z jedné srany ostrý sráz, z druhé naopak kolmá stěna končící kamenným mořem. Vše napůl zasněžené, krásné výhledy. Později při sestupu se po pravé straně objevily další vrcholky skal a výhledy na Rokycany.
O kus dál jsem přestoupila na naučnou stezku a směřovala k zelené značce do Kamenného újezdu. Cestou jsem si potřebovala odskočit, tak jsem odbočila mimo značku na cestičku a hlouběji do lesa. No a zrovna ve chvíli kdy jsem si stáhla kalhoty, se z lesa ozval dusot a praskání větviček. Po zkušenosti s minulým "strašidelným" lesním setkáním, kdy mě takhle vyděsili daňci, jsem se nenechala nijak rozrušit a čekala co se kolem v nízkých stromcích prožene. No a nebyli to daňci, byli to kanci. V nevýhodné pozici, jsem se jen tiše přikrčila za kmen stromu a doufala, že si mě nevšimnou. Všechno dobře dopadlo a stádo si to zamířilo někam nahoru do lesa. No a já pokračovala už o poznání opatrněji přes Kamenný Újezd po modré nahoru na rozhlednu Kotel. Parkoviště pod rozhlednou bylo plné, ale většina návštěvníků se už vracela k autu, takže nahoře jsem byla skoro sama. Z rozhledny bylo vidět až na Krušné hory, Šumava se lehce skrývala za mraky, zato Brdy byly vidět krásně, i vrchol Třemšína, kde jsme nedávno byli na výletě.
Sestup dolů do Rokycan už byl bez větších problémů, dokonce jsem měla i chvíli na to si projít město. Konečně, posledních pár výletů bylo ve znamení jen tak tak dojít na vlak, takže se mi konečně splnil sen, se taky podívat do nějakého nového města.
