Okolí Litoměřic - Kočka, Hradiště
-kdy-12/2018
-kde-Litoměřice (Ústecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem/autobusem do Litoměřic
-čas-8 hod (25 km)
Poslední výlet roku 2018 jsem absolvovala, stejně jako pár předchozích sama. Přítel odjel na služební cestu, ale já se rozhodla, že rozhodně nebudu sedět doma na zadku a pojedu na pár náročnějších výletů. Výběr byl těžký, chtěla jsem nějakou výzvu, pěkné místo, ale ne zas tak pěkné aby mu to nebylo líto :)
Posledně jsem byla na opačném břehu Labe na Bráně Čech u Lovosic, tak proč ne vydat se na stejné místo, ale na břeh druhý, k Litoměřicím. České dráhy nabízely ještě den předem superakční jízdenku do Litoměřic za necelých 80 Kč, což bylo další velké pro. Vyrážela jsem už kolem sedmé ráno z Pražského Hlavního nádraží a přestupovala v Lovosicích. Cestou tam jsem se nebála, čas na přestup byl sice jen 4 minuty, ale z rychlíku do osobáku, takže by měl čekat. Co ale cestou zpátky? Opět přestup jen 4 minuty a navíc díky superakční jízdence musím jet vlakem, na který jsem si koupila lístek (nebo složitě řešit a doplácet jízdné). Příjemně mě tedy překvapilo, když jsem viděla jak ráno na malém nádraží v Lovosicích bylo plno. Sešly se tu dva rychlíky (do Prahy a do Děčína) a dva osobáky (Do České Lípy a Postoloprt) prostě jedna velká přestupní stanice, všechny vlaky na sebe počkaly, cestující se mezi nimi promíchali a najednou se všechny spoje zase rozjely pryč. Vlak mě dovezl na Litoměřické horní nádraží, takže jsem si ušetřila pár desítek výškových metrů stoupání. Stejně mě neminul výšlap k zavřené rozhledně Mostka.
Od ní pak do Žitenic po poli, kolem skalního útvaru Kočka, neboli Sovice. Přestože předpověď hlásila polojasno, bylo zataženo a mrholilo. Cesta polní cestou byla za trest, protože bahno bylo nekonečné. Kočka je čedičový útvar, údajně skalní suk, připomínající odpočívající kočku, které kdosi namaloval obličej. Taková česká sfinga. Přestože na jednu stranu je to kýč, na druhou stranu je to výrazný monument v okolí, který by bez obličeje tak zajímavý nebyl.
Cestu přes Žitenice jsem si chtěla zkrátit přes zahrádkářskou kolonii, ale když jsem viděla ty tuny bahna, pokorně jsem pokračovala po modré značce oklikou přes ves. jakmile jsem se ocitla na kopci za vsí, kde se musí kus po silnici. Slyšela jsem od lesa střelbu. Že by myslivci? Takhle před Silvestrem? Nebo snad odstřelují někde kámen? Některé rány byly jak od dynamitu nebo bomby. Zvažovala jsem jak dobrý je nápad jít do lesa, ale když už jsem došla až sem, tak jsem taky pokračovala. Vysvětlení přišlo záhy, kde cesta vstupovala do lesa byl ukazatel na střelnici. Rány byly čím dál horší, to by mě zajímalo, čím střílí, to není jen jen nějaká pistolka, ale občas i nějaká bazuka nebo co.
Na půl cesty mezi asfaltkou a střelnicí leží na modré značce bezejmenná jeskyně. Jméno by si ale zasloužila, protože je nečekaně rozsáhlá. Přestože se ukázalo, že většina chodeb uvnitř vlastně vede dokola, chvíli jsem se i lekla abych jen při světle baterky z mobilu nezabloudila. Někdo si tu v pískovcové skále opravdu vyhrál.
Dál po cestě byla ona zmíněná střelnice. bylo vtipné jak všichni co jsem viděla se kolem motat měli vesty, opasky a klobouky - něco mezi vojákem, zálesákem a americkým venkovanem :) hluk byl tak hrozný, že jsem hned mazala pryč, tady v okolí bydlet musí být radost. cesta se vinula po vrstevnici kolem kopce, nakonec jsem jí ale opustila a vydala se po zkratce pěšinkou k Laffitově vyhlídce. Odtud bylo krásně vidět, jak na opačném břehu Labe svítí sluníčko. Zvolila jsem špatně.
Z vyhlídky jsem stoupala stále nahoru a nahoru až na vrchol Křížové hory. Přestože je více jak o sto metrů výš, výhled není tak pěkný a je zarostlý stromy. Ani v přístřešku jsem nevydržela sedět na oběd, protože tu chladně foukalo. Popošla jsem po úzkém hřebínku kopce k lesnické cestě, kde už foukalo méně a tak se dalo sedět. Měla jsem bagetu a horký čaj. Právě včas, protože do toho všeho začalo chumelit. Byla jsem ráda, že aspoň neprší, ale i tak to nebylo moc pohodlné.
Po žluté značce jsem sešla do Obce Mentaurov, abych hned zase začala stoupat na Hradiště na protějším kopci. Když jsem se zastavila vprostřed kopce a na kameni se rozhodla posedět a občerstvit se, z lesa se ozval děsivý dusot. Země duněla, bylo slyšet lámané větvě, zarazila jsem se vystrašená, s vodou na půl cesty k ústům, a čekala, co bude. Být to na Slovensku, tak medvěd. Ale tady se lesem kousek ode mě přehnalo velké stádo daňků. Uff. S čím dál tím větším odstupem jsem je pak viděla ještě po další hodinu výletu.
Na Hradišti byly louky oddělené velkými valy kamení a také krásný výhled do okolí. Ze svého mlhavého břehu jsem se dívala na krajinu zalitou sluncem naproti. Ještě že jsem si aspoň vzala velmi teplé oblečení. Mimořádně pěkné byly hlavně výhledy na hory Českého středohoří. Na Lovoš, hrad Hazmburk, Kletečnou... a taky na nějaké páry z elektrárny, snad z Ústí.
Z hradiště mě cesta zavedla na naučnou stezku Hlinná-Kamýk po které jsem se prošla přes Lysou horu. Sice jsem na poli zabloudila, protože je cesta špatně značená, ale pohled z Lysé Hory byl docela pěkný a sama o sobě byla zajímavým skalním útvarem. A odtud pak už jen po zelené zpět do Litoměřic a na vlak. Situace s rozjezdem vlaků se v Lovosicích naštěstí opakovala, takže svůj vlak jsem stihla a v pohodě dojela domů.
