Porta Bohemica
-kdy-12/2018
-kde-Lovosice (Ústecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Dolních Zálezel/Litochovic nad Labenm/Malých Žernosek
-čas-7 hod (21 km)
Brána čech - Porta Bohemica, poznáte jí už po sluchu :) tenhle výlet má možná zvuk folkového koncertu, nenechte se ale zmást, tady jde o pořádný metal! Brána čech je kaňon za Lovosicemi, kde Vltava protéká soutěskou lemovanou po obou stranách železničním koridorem. Co pár minut tudy profrčí vlaky různých barev, délek a účelů. A když máte to štěstí, můžete vidět soupravu s kontejnery kde se ani bystré oko vagónů nedopočítá, protože půlka z nich už dávno zmizela za ohybem řeky.
To ale dost předbíháme, moje cesta začíná asi o půl osmé ráno v Dolních Zálezlech. Původně jsem doufala, že bych mohla cestou fotit východ slunce nad českým středohořím, ale zatažená obloha a tři sta metrů převýšení hned od zastávky vlaku mi tenhle plán hned zkraje vymluví. Už je celkem světlo jen nikde ani živáčka a při stoupání do kopce slyším jen nespokojené bučení krav někde zdola a společnost mi dělá překvapené stádo daňku na mýtince po cestě. Utečou přede mnou ale vidím je, jak mě sledují ze křoví o kus výš. Cesta byla lemovaná balvany, které vypadaly jako dračí vejce.
Další kus cesty se jde po asfaltce, žádný provoz, takže pohoda a nade mnou se rýsuje sněhová čára. Skutečně, vrchol kopce je zasypán popraškem sněhu, ale tak zas lepší čekat cestu ve sněhu než v bahně. Vystoupala jsem až na žlutou značku kde je Vyhlídka Skalky. Pode mnou se otevřelo velmi fotogenické údolí se zákrutem Vltavy. Přestože mrzne, sedla jsem si na chvíli na lavičku a vychutnala si výhled s trochou čaje z termosky a kouskem čokolády. Počasí není ideální, ale stále se utěšuji tím, že mohlo být hůř a pořád je aspoň něco vidět, přesto mě chlad brzy vyžene znovu na cestu a tak jsem sešla do obce Moravany. Začíná sněžit. Než se stihnu rozmrzet z nepřízně počasí, všimnu si, že vločky, které mi padají na ruku mají krásné krystalické tvary.
Jednou z výhod, které má cestování sám je, že člověk si může dělat co chce a nemusí se zodpovídat spoluvýletníkům a nebo dělat kompromisy. Může si tak zcela bezostyšně dřepnout doprostřed pole a dvacet minut fotit sněhové vločky na batohu :)
Z Moravan jsem se vydala po naučné stezce na Moravanský vodopád a pak se vrátila zpět na zelenou značku a vydala se na vyhlídku Mlynářův kříž. Jaké však bylo moje překvapení, když jsme zjistila, že už jsem tu byla a to docela nedávno. Aspoň jsem znovu chvíli poseděla a posvačila. Na zimní výlety, ale nejen na ně, se mi osvědčilo nosit s sebou sedátko. Je to malá skládací podložka z pěnové hmoty, něco jako mini karimatka, na kterou se člověk může kdekoliv posadit - nevadí mokro, bláto ani zima. Skládá se jako harmonika tak, že spodní špinavá část se nedotýká batohu ani čisté části.
Od Mlynářova kříže jsem to vzala přes obec Dubičky k rozhledně Radejčín. Doerellovu vyhlídku po cestě jsem úmyslně minula, protože mi bylo jasné, že na té jsem také nedávno byla. Zato rozhledna byla novinka, výhled popravdě nic moc, asi vznikla ještě před postavením dálnice, nebo nevím. Každopádně dál mě cesta vedla po žluté do Dobkoviček a konečně do Litochovic nad Labem kde začíná naučná stezka Brána Čech. Před Dobkovičkami se mi vyskytl zajímavý výhled na horu Kletečnou, zcela hnědou, v pozadí s horou Milešovkou, zcela zmrzlou. O chvíli později jsem zase potkala les, do kterého sněžilo jen z jedné strany a všechny stromy tak byly opatřené shodnými bílými pruhy, no a nakonec na chvíli vysvitlo slunce a zároveň sněžily ty krásné krystalické vločky, takže cesta lesním průchodem mezi stromy byla jako plná třpytek.
Poslední úsek sestupu zpět k Vltavě jsem si chtěla zkrátit a vyhnout se asfaltu a využila neznačené cesty pod dálničním mostem. Trochu bahna ale šlo to. Pak jsem se dostala mezi dvě louky. Na jedné se pásli daňci, na druhé mufloni. Zatímco daňci utekli hned, mufloní beran si mě z kopce sledoval ještě dlouho, než stádu zavelel k ústupu. Co ale bylo důležité - dál by za normálních okolností bylo další stádo a to stádo krav. Stezka mě totiž zavedla rovnou na pastviny a ke kravínu a nebylo kudy ven. Musela jsem tedy přes louku dolů na silnici, kde jsem vylezla unavená a boty obalené bahnem, a to ještě bahno je ta lepší varianta! Jeden by řekl že se poučím a příště budu poctivě sledovat značku, ale hned vzápětí jsem to udělala znovu, protože jsem se z kopce skutálela zrovna v místě, kde vedla cesta k vysílači na protějším kopci, pod kterým vede NS Brána Čech. Nepřišla jsem tak o tolik nastoupaných metrů a tentokrát to i vyšlo, že jsem se z louky pod vysílačem rovnou napojila na stezku.
Je to stezka vskutku kamzičí, mezi nízkými stromky, kolem vyhlídek na řeku a s již zmíněným téměř neustálým rachotem projíždějících vlaků. Později se brána Čech mění na bránu Moravy, když se u moderní zvoničky člověk vynoří z lesíka přímo mezi vinice. Odtud už pak jen dolů z kopce na vlak. Závěr výletu mi výjimečně místo vlaku odtroubil obří parník, Elbe Princess, mířící asi do Německa.
