Park Narodowy Gor Stolowych
-kdy-03/2018
-kde-Police nad Metují - Karlow - Kudowa Zdroj - Náchod
-jak se tam dostat-vlakem Police nad Metují
-co tam-možnost jednodenních výletů autem po zajímavostech, nebo přechod z Čech do Polska a zpátky do Čech po vrcholcích stolových hor
Zatímco poslední výlet měl být za užíváním si zimy a pohody u krbu, přechod stolových hor měla být Velikonoční turistická výzva. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tyhle dva víkendy jsou hned po sobě. Bylo nám jasné, že tady je něco špatně. Stříbrná v Krušných horách totiž ležela zhruba ve stejné nadmořské výšce jako vrcholky stolových hor. Ale bylo ujednáno, ubytování bylo koupeno a teď už jen šlo o to se co nejlépe připravit.
Vyráželi jsme v pátek brzy ráno vlakem do Police nad Metují a odtud autobusem pár kilometrů do Machovské Lhoty. Spoje na sebe pěkně navazují takže jsme ještě před polednem mířili po modré značce vzhůru do lesa. V nejvyšším bodě cesty jsme překročili státní hranici s Polskem a před námi se otevřela sluncem vyhřátá louka, kde jsme poobědvali a pak sešli dolů na polskou stranu do obce Pasterka. Všechno vypadalo dobře a po žluté jsme začali stoupat na horu Szczeliniec Wielki (nebo česky Velká Hejšovina), prvním varováním před problémy nám byly cedule, že výstup nahoru je jen na vlastní nebezpečí. Brzy se ukázalo proč - po kamenité cestě tekl potok z odtávající vody z okolního sněhu, který nedávné mrazy proměnily v ledopád.
Riskla jsem cestu bez zimních bot, ve kterých se nedá pohodlně chodit na delší vzdálenosti ale trekové boty jsou tvrdé a po ledu šíleně klouzaly. Paradoxně jsem se tak nahoru drápala hlavně po mokrých kořenech, které sice klouzaly ale pořád méně, než led na cestě. Podobně zmrzlý byl pak i celý povrch nahoře na Hejšovině.
První ubytování jsme měli v turistické chatě přímo na vrcholu hory, stálo za to si připlatit, protože ty výhledy a možnost se kochat západem slunce s vědomím, že až zapadne, nemusíme se škrábat po ledu dolů, ale jen zajdeme do vyhřátého pokoje, bylo skvělé.
Odpoledne jsme měli spoustu času a tak jsme si prošli celé skalní bludiště na vrcholu téhle stolové hory. Bludiště to bylo skutečné, protože se nám opravdu povedlo dvakrát zabloudit. V létě tu bývá tolik lidí, že je průchod skalním městem jednosměrný a platí se vstupné 7 Zlotých, na pomezí jara a zimy to bylo zdarma a ještě jsme potkali jen pár lidí. A to jsme šli i v protisměru. Led byl všudypřítomný, byly jím pokryté některé okolní skály i cesty. Dokonce jsme pomáhali jednomu páru, který slezl po cestě na vyhlídku a po ledovatém povrchu se už nemohl dostat zpět nahoru.
Povečeřeli jsme bigoš - něco mezi buřtgulášem a zelňačkou, ochutnali místní pivo a naposledy se pokochali výhledem na okolní stolové hory. Zatímco nám na zábradlí mrzly prsty, zdola byl slyšet zpěv a štěbetání ptáků, kteří už ve vzduchu cítili jaro a v dáli se krásně rýsovala zasněžená Snežka.
Chata byla skvěle vybavená, jen kdybychom byli stejně skvěle vybavení i my. Byla tu kuchyňka s rychlovarnou konvicí a hrnky i misky. Mít tak čaj, nebo instantní jídlo, mohli jsme si užít ještě víc.
Zatímco včera bylo slunečno a teplo, ráno bylo zataženo a mezi horami dole se válela mlha. Měla jsem velké obavy o cestu dolů, ale tentokrát jsme scházeli jinudy, po schodech do obce Karlow, kde už led nebyl. Bylo teprve před jedenáctou dopoledne a už jsme byli u cíle, našeho dalšího penzionu přímo v Karlowě. Nechali jsme si tam batohy a vyrazili na odpolední tůru na další stolovou horu. Přes zříceninu Fort Karola jsme se po modré značce vydali na vrch Narožník a po hřebeni stolové hory dál až na vyhlídku Skály Puchacza.
Protože se většinou šlo opravdu na samotné hraně skal, vyhlídek jsme si užili až až, i když všechny pořád na jednu stranu. Zpátky jsme se vraceli po žluté naučné geo stezce, přes Biale skaly. Dorazili jsme ještě za pěkného počasí do penzionu a začal slejvák. Měli jsme neuvěřitelnou kliku, kterou jsme se rozhodli oslavit večer dobrou večeří. Tak dlouho jsme vybírali až jsme přebrali a byli rádi že nám v jednom kempu dali vůbec něco najíst. A stejně jsme při tom pobíhání venku zmokli.
Tentokrát jsme měli ze špatného počasí obavy oba, protože třetí den nás čekal nejdelší úsek celého výletu a to ještě s batohy na zádech. Věcí jsme s sebou měli minimum. Náhradní oblečení, svačinu, pití, chodecké hole, ale i tak se to pronese. Čekalo nás 16 kilometrů náročným terénem až do obce Slone u Kudowy Zdroje. A to jsme ještě nevěděli jakým terénem! Naštěstí, přestože bylo zataženo a zima, tak nepršelo a tak se zpočátku šlo docela dobře. Po neznačené lesní cestě jsme se vydali nahoru k Bledným Skalám. Asi v polovině cesty, kde je uměle vytvořený vodopád, jsme něco uslyšeli chrastit v křoví a za chvíli z něj pryč od nás nahoru do lesa vyšel jelen s laní. Jelen sice ještě neměl parohy ale i tak vypadal majestátně. Respekt si zjednal i tím, že neutíkal, jen pomalu šel a každých deset metrů se zastavil a mručel na nás. Neměla jsem strach, líbilo se mi, že ustoupil, ale dal nám jasně najevo, kdo je tady pánem lesa. Kousek za jelenem začalo i pro nás stoupání nahoru po schodech a opět ledovatka. Nahoru nám to trvalo nekonečně dlouho, hlavně mě, protože tady už klouzaly i mokré kořeny. Pravděpodobně byla taková zima, že taky zmrzly. Když jsme se vynořili na vrcholu hory, u východu z bludiště ve skalách, stromy kolem pokrývala zmrzlá jinovatka. Bylo jen mrazivé ticho a klid. Zahřátí z výstupu jsme na sebe navlékli všechno zbylé oblečení aby nám nahoře nebyla zima a vydali se, jak už je naším zvykem, v protisměru do bludiště.
Nečekali jsme, že by se někdo na průchod ledovou slují odvážil, a skutečně až na poslední chodník jsme šli úplně sami. No šli... klouzali se, vzpírali se o skály a v jednom případě i jeli po zadku. Led byl všude. Na dřevěných chodnících, kde se držel jako boule uprostřed, takže se nám nohy rozjížděly do stran, byly jím, někdy úplně, obalené okolní skály, takže ani na ně se nedalo spoléhat a do toho všeho byly všude kolem tůňky a rybníčky z roztáté vody. Radek prohlásil, že si připadá jak v soutěži Takešiho Hrad. Za každým rohem číhala další překážka. Bledné Skály jsou něco, co jsem ještě nezažila, na rozdíl třeba od Adršpachu jsou skály nižší, jen pár metrů vysoké, ale protkané skutečným bludištěm úzkých chodeb, průlezů, malých náměstíček, tůní a paloučků. V sezóně se tu také platí vstupné 7 Zlotých a průchod úzkými chodbičkami je povolen jen jednosměrně. Zajímalo nás jestli mají u vstupu nějaký zkušební otvor, kterým, když se někdo neprotáhne, tak ho na trať nepustí. Neměli a z toho soudíme, že Poláci nejsou tlustí.
Putování skalami nemělo konce, cesta je přísně ohraničená chodníčky a plůtky, ale nebýt jich tak se tu člověk může doslova ztratit. Většina ledových překážek se dala překonat tak, že se člověk rameny vklínil do skály nad sebou a nohy, přestože se rozjížděly do všech stran, dokázal posunovat vpřed. někdy zase bylo potřeba jít skoro v chuck-norrisově roznožce, kdy se člověk botami zapíral o hrany skal - to v místech, kde byly dál od sebe a rameny se nemohl zaklínit. Jindy zase klouzavé "náměstíčko" vyžadovalo opatrnou chůzi po asi 5 centimetrovém okraji chodníčku, kde z každé strany nebyl souvislý led a zapírat se o chodecké hole. Nejtěžší zkouška pak přišla v případě prudce se svažujícího průchodu mezi dvěma skalami, dost daleko od sebe a kde hned dole chodník prudce uhýbal doleva před vydatnou kaluží vody. Radek šel ve dřepu, kdy se o hole, zaseknuté do skály na obou stranách opíral jako o hrazdu. Tam už jsem to definitivně vzdala a sešup prostě sjela po zadku, takže jsem mohla korigovat směr. Zvládli jsme to a jak se říká suchou nohou a úplně sami a navíc takový adrenalin, to by se prostě v létě stát nemohlo.
U vchodu do skal ze začínali scházet lidi, ale jediný, kdo si nakonec troufnul jít dál, byli dva další Češi, ostatní to postupně vzdávali. Nechali jsme je pokoušet štěstí a začali scházet dlouhou cestou do Kudowy Zdroje. S překvapením jsme zjistili, že Kudowa Zdroj jsou vlastně lázně, dosud jsem je znala jen jako místo, kam jezdí autobusy důchodců na levné nákupy. Ochutnali jsme místní pramen, prošli se, zcela nevhodně oblečení, po kolonádě a vyrazili hledat nějaký obchod, což bylo o Velikonoční neděli ve čtyři odpoledne téměř nadlidský výkon. Úspěch jsme slavili až v úplně posledním obchodě z celého města a pak se vydali na poslední úsek do Slone, kde už se nám nohy motaly jedna přes druhou.
Ubytování v Kudowě Zdroji přes Velikonoce bylo beznadějně vyprodané dlouho dopředu, takže jsme museli vzít za vděk pochybným penzionem ve Slone. Byl plný podivných hostů (kteří si momentálně ohřívali řízky v toustovači) ale zato okolí se večer ukázalo krásné. Už zase bylo hezky a za zlatého světla zapadajícího slunce jsme vydali na procházku přes hranice do české Malé Čermné a zpátky.
Poslední den jsme překročili hranice domů a vydali se do Náchoda, přes pevnost Dobrošov, kterou jsem si připravila jako malé překvapení pro přítele. Hned za hranicemi se nacházejí Lázně Běloves, kde ale poslední lázeňskou památku, pramen Ida, už od mojí poslední návštěvy definitivně zavřeli a vývod pramenu vykopali pryč.
Kousek za pramenem začíná naučná stezka "Po Opevnění Běloves" která končí na kopci v Dobrošově. Cestou je několik menších bunkrů a pěkné vyhlídky do kraje, jako odměna za poměrně strmý výstup. Na konci cesty jsou dva veliké "bunkry" zvané pěchotní sruby Zelený a Můstek, propojené chodbami v podzemí. Prohlídky se konají několikrát denně a určitě stojí za to. Stavby měly ambiciózní plány, ale nebyly nikdy dokončené, přesto tady člověk nachodí několik kilometrů a sejde dolů a nahoru nespočetně schodů. A koho nebaví tolik historie a zbraně, může ho zajímat že bunkry jsou jedním z největších zimovišť netopýrů v okolí a visí tak někdy doslova všude kolem - ze stropu, z osvětlení, různé tvary a velikosti. Někteří spali zamotaní do blanitých křídel, jiní, velcí zase úplně odkrytí, že byly vidět jejich pomačkané uši i čumáček.
Pevnost se bude brzy na několik let zavírat, kvůli rozsáhlé rekonstrukci.
Po pevnosti jsme nechali nalákat na oběd do nedaleké Jiráskovy chaty a rozhodně jsme nelitovali a pochutnali si jako už dlouho ne. S plnými žaludky jsme si ještě nechali odemknout rozhlednu nad chatou a vysupěli nahoru. Stolové hory na polské straně skrývaly kopce, na české straně jsme se ale mohli pokochat aspoň vyhlídkou na horu Ostaš, kterou jsme už měli tu čest navštívit dříve. Pak už nás začínal tlačit čas a tak jsme spěchali dolů do Náchoda na vlak. Dobrá je cesta po červené značce, kde má člověk kousek nad pivovarem možnost pozorovat daňky v oboře a když se u nich zapomene je to pak vlastně jen přes řeku na vlak.
