Krušné hory - Stříbrná
-kdy-03/2018
-kde-Stříbrná (Karlovarský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Kraslic, z Kraslic autobusem
-co tam-podhůří Krušných hor, v zimě sjezdovky i běžkařské trati, málo frekventovaná oblast
Dostali jsme přes známé možnost ubytování na prodloužený víkend v obci Stříbrná v Krušných horách. Jednalo se o konec března a tak jsme byli sami zvědaví jestli to bude spíš na sněhu nebo na blátě, protože předchozí týdny byly docela teplé. Naštěstí hory jsou hory a zatímco v Sokolově chodili lidi venku už v mikině, o kousek dál, v Kraslicích, odkud se do Stříbrné jede, už to bylo na bundu a čepici. Nabalili jsme si mraky dobrot, že si uděláme pohodu u krbu, procházky do lesa, víno a vybrané lahůdky. Ale to už bychom ani nebyli my, kdyby nám to vydrželo déle než první odpoledne.
Tak především pohodičku už zkraje narušil fakt, že nám ujel autobus. Z Kraslic do Stříbrné totiž jezdí okružní linka, a to ale oběma směry, a zrovna jela směrem, který by člověk nečekal. Takže když jsme čekali "o zastávku dál" byla to vlastně "o zastávku dřív" a bus už byl dávno na cestě. Do Stříbrné je to nějakých 6 kilometrů, nic co by se nedalo ujít, jen nás tížilo jídlo v batozích a začalo sněžit. Přesto jsme se vydali na cestu, čekat na další autobus dvě hodiny se nám nechtělo a nakonec jsme to, i když vyčerpanější, než bylo v plánu, zvládli rychle. Za hlavní zajímavost cesty nahoru považuji setkání s ledním medvědem (budu přísahat že pes takhle velký být nemůže).
Kvůli hustému sněžení jsme se opravdu odpoledne dokázali posadit ke krbu a užívat si odpočinku. Hned další den jsme se už vydali do lesa. Malá vycházka nás nakonec docela zmohla, protože v hlubokém, neprošlapaném sněhu se chodí ztěžka. I malý okruh kolem hory Šišák a skalního města s vyhlídkami nám tak zabral celé dopoledne. V nejvyšším bodě výletu Radek vyplašil prase. On sám ho neviděl, ale já, belhající se z posledních sil za ním jsem jenom křičela strachy, protože to byl fakt obrovský kanec. Naštěstí utíkal pryč do lesa. Kanec i Radek, protože ten druhý ho chtěl podle mého popisu "obří prase" taky vidět. Nepodařilo se mu to a tak zbytek cesty dumal jestli by se ve sněhu nedalo prase vystopovat.
Po obědě jsme si udělali ještě jednu vycházku kolem Stříbrného vrchu a opravdu jsme narazili na čerstvé prasečí stopy. Vůbec jich tu v lese bylo plno, srnčí, liščí, kuní? ale hlavně prasečí. Všude a všech velikostí. Přestože to bylo proti mému přesvědčení - z prasat mám v lese opravdu respekt - vydala jsem se taky po stopách do lesa. Přece nebudu čekat na cestě, instinkty lovce Radka hnaly potichu kupředu, moje instinkty strašpytla mě brzdily a nutili se rozhlížet a radši nespěchat a tak jsem to nakonec zase byla já kdo překvapeného autora stop odhalil. Kousek od nás si totiž jedno menší prasátko v poklidu rylo v zemi, když se najednou muselo dát na útěk před nečekanou návštěvou. Zbytek výletu jsme naštěstí už žádné prase nepotkali. Naštěstí, protože jsme narazili i na jedny stopy, které byly skoro větší než dlaň.
Další den jsme se na radu místních vydali na delší výlet na Rotavské varhany. Cestou jsme vyšli na horu Špičák, protože jsme vyráželi poměrně brzo ráno, vypadalo to venku jako v pohádce, mrzlo, ale krásně svítilo sluníčko. Výhled ze špičáku byl sice dost zarostlý stromy, ale už jen cesta zimním lesem byla jako balzám na duši. Podhůřím Krušných hor jsme se po lesních asfaltkách dostali až k Rotavě a zdejšímu kamennému útvaru. Najednou jsme byli o dobrých 400 metrů níž a ze zimy se stalo jaro. A to i přes to že nedaleko leží známá mrazová kotlina Šindelová. Z Rotavy jezdí až do Stříbrné autobus, takže zpátky jsme se už vezli.
Poslední den jsme si nechali na malou procházku po Kraslicích a výlet do Sokolova. Čekali jsme špínu a zmar ale je to v podstatě pěkné, příjemné město. Dali jsme si pořádný oběd, který tedy byl kategorií samou pro sebe - Koule z kuřecího masa, plněná šunkou a nivou, přelitá tatarkou a posypaná nastrouhaným sýrem. Kdyby to viděl Pohlreich museli by celý pořad vypípat, ale bylo to překvapivě dobré. Navíc jsme získali báječný nápad zajít na místní rozhlednu Hard (za areálem nemocnice). Podle servírky i internetu byla zamčená, ale klíče prý půjčují na nedaleké policejní stanici. O dvacet minut později už jsme se dobývali na policajty s žádostí o klíče. Nikdy dříve jsem na policejní stanici nebyla, tak to byl zážitek sám o sobě. Z rozhledny byl pěkný výhled na doly a obří stroje za městem, kam by jinak člověk pořádně nedohlédnul a tak jsme měli zážitek ze Sokolova kompletní.
