Madeira
05/2016
-Čas-8 dní
-Co tam-treky kolem vodních kanálů i po horách, dobré jídlo a pití
-Cena bez letenky-6000 Kč na osobu = auto (sdíleno ve 4), ubytování, jídlo
-Cena letenky-ve akci kolem 4000 Kč, běžně kolem 9000
-Jak se přepravovat-autem
-Kde spát-malé hotely
-Nezbytná výbava-pláštěnka/deštník, dobré boty
-Na co si dát pozor-plánování tras může být v případě že se musíte vrátit k autu složitější, terén je místy náročnější a tak plánovat délku trasy s rozmyslem
O Madeiře se říká, že je to ostrov věčného jara, vzduch je svěží, pořád někde něco kvete, polovina ostrova je slunečná a polovina deštivá. Spíš než ke koupání láká k trekům a vycházkám. Na Madeiru jsme vyrazili s přítelem a jeho rodiči, půjčili jsme si auto a za 7 dní objeli z malého ale hornatého ostrova co se dá.
1.den
Už jen přílet na Madeiru je zajímavý, je tu nebezpečné přistání a také zde často kvůli velkému větru vůbec přistát nejde a tak někteří turisté nakonec místo na Madeiře skončí na Kanárech. Přistávací dráha je malá a postavená na pilířích na pobřeží, protože ve vnitrozemí se nenašla žádná rovná plocha. Nejvíc neuvěřitelné ale je, jak je využitá plocha nad letištěm. Pod ohromnými pilíři se za naší návštěvy stále stavělo ale polovinu prostoru už zaujímal park, různá hřiště, venkovní tělocvičny, kašny. Prostě i za deště si můžete jít zaběhat nebo posedět v parku a nad hlavou vám přistávají letadla
Zpočátku jsme si nebyli jistí vzdálenostmi. Madeira je malý ostrůvek, nějakých 50x20 kilometrů ale extrémně hornatý a členitý. Patří Portugalsku a a tak je tu vyspělá struktura dálnic a tunelů, přesto všude varují, že tady člověk za den neurazí velké vzdálenosti. Snažili jsme se tedy neplánovat žádné šílenosti, už jen let trvá pět hodin, tak jsme si první ubytování zabookovali ve městečku Machico hned u letiště. Ubytovali jsme se a nakoupili v místním supermarketu spoustu dobrot, jako různá choriza, sladkosti nebo víno. Večer jsme vyjeli autem podívat se na západ slunce na vyhlídku k vysílači Pico do Facho hned nad městem. Večer jsme pak načali lahev madeiry - místního sladkého fortifikovaného vína.
2. den
Prospali jsme se, prohlédli si městečko a pak vyrazili prvním tunelem na východ k poloostrovu Sao Laurenco. Po jeho šíji vede trek k vyhlídce a zase zpátky. Cesty po suchu se nazývají Veredy, kolem vodního kanálu zase Levady. Tato naše první Vereda měřila 7 km a byl to dobrý start na rozchození. I když se to nezdá je to samé nahoru a dolů a do toho vítr od moře. Kdyby nebyl vítr, tak by pravděpodobně pršelo takže díky za něj. Madeira je ostrov sopečného původu a známky sopečné aktivity jsou na každém roku, zaschlé proudy lávy, podivné kameny, barevně zbarvené kamení.
Je odtud také vidět na letiště a na to jak je vlastně ostrov malý. Zpět se dá vrátit pouze stejnou cestou, to už jsme potkávali davy turistů, všude je dobré být brzy a nebo naopak pozdě. Madeira je oblíbený turistický cíl a některé stezky jsou během dne doslova přelidněné.
Další ubytování jsme měli ve vesničce Sao Jorge kousek za městem Santana. I samotná cesta autem je na Madeiře zážitek, vjedete do tunelu a vyjedete v úplně jiném světě s jinými výhledy. Cestou jsme často stavěli na odpočívadlech u silnice abychom se pokochali kvetoucím kopcem, výhledy na moře nebo třeba na ruiny starého mostu. Na jednom parkovišti jsme potkali dodávku naloženou cukrovou třtinou. Z té se vyrábí mimo jiné pálenka, která je hlavní složkou míchaného drinku Poncha, který se tu servíruje snad úplně všude (pálenka, čerstvě vymačkaná cironová a pomerančová šťáva a med). Cukrovou třtinu jsme samozřejmě koštli taky a je to prostě hrozně sladký klacek. Kromě Cukrové třtiny se tu člověk setká s různými rostlinami, které doma známe z květináčů nebo nejvyšších poliček květinářství, různé aloe a sukulenty, kaly rostoucí v příkopu u cesty i různé jiné exotické květiny. Naše další ubytování se jmenovalo Casa de Protheas, kde protheas jsou obrovské růžové květy rozeseté všude kolem - na poslední fotografii.
Na trhu se dá koupit různé ovoce, papájy, mučenky, čerimoja (kostkaté dole) a pak spouta dalších, které buď nemají jméno, nebo vám je z lenosti představí jako "fík"(červené a žluté dole). Za zkoušku určitě stojí také místní banány, které Madeira vyváží do světa, olivy a nebo slané naložené boby, tremoso, které se loupou z tuhé slupky a přikusují k pivu. Jedno takové pěkné tržiště je na náměstí ve vesničce Santana, dá se tu zaparkovat a projít se po okolí, kde jsou k vidění domečky původních obyvatel.
3. den
Protože se počasí zdálo být příznivé a ani na naší severní, deštivější polovině ostrova se evidentně k nějakému slejváku neschylovalo, vydali jsme se třetí den do hor. Ze Santany se dá vyjet autem až na hřeben na parkoviště Achada do Teixeira. Člověk si tak ušetří mnoho výškových kilometrů, které vedou stejně jen lesem. Z parkoviště jsme se všichni vydali na dvanáctikilometrovou trasu po hřebeni mimo jiné k nejvyšší hoře Madeiry, Pico Ruivo 1862 m (R se čte jako něco mezi R a CH). Přímo pod horou je chata s občerstvením, kde je možné si koupit kávu, polévku nebo nebo nějakou malou svačinku či pití. Na vrcholu bylo krásně, byli jsme jako na ostrově v moři mraků. Mraky se přelévaly z jednoho údolí do druhého, někde bylo slunečno, jiné údolí bylo úplně temné.
Po sestupu z vrcholu jsme chtěli udělat okruh k dalšímu výchozímu bodu turistických tras, Casa do Areeio a zpátky. Cesta vede po skále a ve vytesaných chodbách nahoru a dolů, občas jsou zde krátké tunely. Některé vedou na druhou stranu údolí, jako zkratka na turistickou cestu vedoucí po druhé straně hory. V našem západním údolí bylo krásně ale stačilo vejít do krátkého tunelu a bylo cítit jak se znatelně ochlazuje a skrz tunel se valí mlha. Východní úbočí hory bylo pod mrakem. Okruh jsme nakonec nedokončili. I přes varování, že cesta je neprůchozí jsme nakukovali za roh, jestli by se přeci jen nedalo. A nedalo. Celá stezka byla utržená a zbývala jen holá skála, takže jsme se museli vrátit stejnou cestou.
4.den
Počasí nám stále přálo a tak jsme se tentokrát vydali podél nedaleké levády, Levada do Rei, královské levády. Není tolik známá mezi turisty, možná ani zas tolik zajímavá ale právě proto tu byl klid. Jediná osoba, kterou jsme potkali, byl správce levády s mačetou, který tu kosil a čistil kanál aby nezarůstal trávou. Levády mají desítky až stovky kilometrů a vinou se podél hor odkud svádějí vodu, která zde naprší nebo se vysráží z mraků. Hlavním úkolem levád je svádět vodu z deštivé severní strany ostrova na suchou jižní část. Začínají jako kanálky široké deset, dvacet centimetrů, postupně se do nich vlévají další a další a jejich šíře se zvyšuje. Často přímo do nich padají vodopády. Levády se vinou se kolem hor, občas vedou průchozím tunelem, občas jsou spouštěny kanálem z prudkého kopce tak šikovně, že ani kapička nestříkne vedle. Až nakonec dosahují i několikametrové šíře a vlévají se do moře jako řeky. Příjemnou vycházku jsme zakončili výhledem na vodopád a stejnou cestou se zase vrátili zpátky. Procházka kolem levády je příjemná, v horku chladí už jen pohled na tekoucí studenou vodu, není tu žádné velké klesání nebo stoupání, nevýhodou je, že pokud máte auto, je téměř nemožné udělat nějaký okruh a často se musí jít stejnou cestou tam i zpět.
Následovala cesta po severním pobřeží, tunelů ubývalo a my jsme se kochali výhledy v hlubokých údolích na okolní zelené hory a nebo z vysokých útesů na moře. Společnost nám dělaly ještěrky, je jich tu prý vice než lidských obyvatel, stačí se koukat pod nohy, když vám někde na odpočívadle upadne kousek svačiny. Nejkrásnější vyhlídku jsme potkali na cestě do městečka Seixal. Mezi dvěma tunely je tam takové odpočívadlo, nelze ho minout a za krásného počasí je to opravdu bomba.
Do Seixalu jsme si udělali jen takovou malou zajížďku, naše cesta pokračovala do Sao Vicente a dál přes hory do malé osady zvané Pousada dos Vinhaticos. V Sao Vincente je možná prohlídka lávových jeskyní. Přestože se jedná o provařenou turistickou památku, prohlídka byla docela zajímavá. V jeskyních dříve byla tekutá láva, jakmile sopka přestala chrlit, láva odtekla skrytými tunely pryč do moře a jeskyně tak zůstaly odkryté a průchozí. Ze stropů místo krápníků visí kapky rozpuštěného kamene, cesta vede přes potoky ztuhlé lávy.
Zdolat vysoké hory je možné dvěma způsoby, dálnicí skrz nový tunel, nebo po staré cestě klikatící se nahoru a dolů. Protože naše další ubytování leželo v horách, vydali jsme se po té staré cestě. Je to sice delší, ale zase je toho více k vidění. Například veřejné tábořiště Chao dos Louros. Čistý a udržovaný kemp mezi bobkovými stromy. Jsou tu veřejné grily, ohniště, posezení i kohoutky s vodou. Momentálně tam nikdo nebyl ale veliké parkoviště naznačovalo, že je to oblíbené místo na pikniky a výlety. O kousek výše je průsmyk Boca da Encumeada, výchozí bod k několika horským levádám, kde se člověk názorně dozví, jak to s tou vodou vlastně všechno začíná a kam jsme měli v plánu jet další den. Ubytovali jsme se, dali si ponču a víno a užívali si slunečné výhledy na okolní kopce.
5.den
V nížinách, dá li se tak nazvat 600 metrů nad mořem, bylo i ráno krásně sluníčko, zatímco v průsmyku o 400 metrů výš už byl mrak. Mraky se tu hýbou rychle, ale není to tak, že by najednou přišel a zase odešel. Prostě se v jednom místě tvoří, doslova přetékají jako řeka po skalách aby zase někde zmizely nebo odpluly nad moře. Nemá tedy cenu čekat až to přejde, protože i když se hýbou kolem vás, jsou vlastně pořád na stejném místě. V mraku bylo vlhko a zima. Nejprve jsme se prošli z průsmyku Boca da Encumeada kolem levady do Norte. Ta už je veliká a široká, jde se kolem ní po betonovém chodníku. Rozhodně lehká vycházková trasa. Na co jsme se ale těšili byl první tunel, jeden z největších na ostrově, ale i tak jsme byli zatraceně rádi, že jsme nepotkali nikoho v protisměru. Tunel obočuje asi po kilometru cesty doprava na druhou stranu hor. Tady už jsme zase byli mimo vlhký mrak, ale ten byl přímo nad námi, takže tu bylo takové příšeří jako v džungli. Bylo zajímavé sledovat jak se levady tvoří. Z kapiček, ani ne tak deště, jako spíš sražené vody z mraku, stékají po mechu čůrky vody a spojují se ve větší a větší pramínky. Některé teču v malých korýtkách do korýtek větších, ostatní padají jako vodopády do údolí, kde si je zase šikovně propracované systémy zachytí a vedou do nížin.
Po návratu k autu už jsme jen sjížděli a sjížděli až dolů k moři do vesničky Madalena do Mar, kde jsme měli další ubytování na dva dny. Byl to malý byteček s balkonem, všude visely kříže s Ježíšem a nábytku tu bylo až moc. Nakoupili jsme si další koš dobrot a rozhodli se zbytek dne strávit odpočinkem. prošli jsme se po pláži a večer jsme grilovali na místním střešním grilu.
6. Den
V Madaleně do Mar jsou to samé banány, plantáže všude kde je aspoň trochu rovina. Prošli jsme si je skrz na skrz a viděli banány ve všech stádiích vývoje. Od opylení včelou až po velké trsy schované v pytlích, sklízené a převážené do zpracovny, která byla shodou okolností hned vedle našeho ubytování. Vyjeli jsme se autem podívat na náhorní plošinu Paul de Serra a cestou zpět se kochali výhledy na oceán.
Po pozdním obědě jsme přemýšleli, co dál, až nás napadlo se vydat na nejslavnější levádu celého ostrova, Levada das 25 Fontes. Je hrozně moc provařená, stejně jako tůry kolem nejvyšší hory Pico Ruivo, ale stojí o něco méně námahy a láká tak mraky turistů. Ale! Vzhledem k tomu, že jsme vycházeli až asi ve 4 hodiny odpoledne, hejna turistů se už slétávala zpět k autům a odjížděla, takže jsme celou cestu šli úplně sami. Nepotkali jsme jediného člověka. A za to jsem zatraceně ráda, protože na některých místech byla stezka tak úzká, že si nedovedu ani v nejmenším představit se někomu vyhýbat, nebo stát v zácpě, zatímco někdo vpředu fotí. Na trasu se vychází z velkého parkoviště u hlavní silnice, asfaltka vede i dolů, do osady Rabacal, ale jen pro autobus. Ocitli jsme se v mraku, místy v jakémsi jemném mrholení. Pro sestup dolů jsme zvolili cestu podél Levády do Alecrim, kde nejzajímavější byl hned zkraje úsek se zahnutým levádovým "vodopádem" který byl tak propočítaný, že ani kapička vody nevystříkla vedle.
Od levády jsme se odpojili na suchou cestu po Vereda da Lagoa do Vento. Naivně jsme si mysleli, že zhruba dvacetimetrový neznačený úsek na další, spodní cestu vezmeme zkratkou. Ukázalo se že oněch dvacet metrů je kolmá stěna s vodopádem a tak jsme museli šlapat pěšky až do Rabacalu. V Rabacalu bylo nesmírně šero a nesmírně hladoví ptáci, stačilo si dát drobečky do ruky a přiletěli baštit. No a z Rabacalu už to nebylo tak daleko na slavných 25 pramenů.
Musím uznat že je tahle stezka slavná z dobrého důvodu, leváda, kerá se vine podle stezky se postupně zvedá z úrovně země až do úrovně pasu. Cestou se do ní vlévají jiné, kolmé stružky vody, je lemovaná stromovými tunely nebo třeba vyhlídkami na okolní kopce. Na konci je za odměnu pěkný vodopád, který se rozděluje snad i na víc než těch 25 jednotlivých pramenů.
7. Den
Další den byl ve znamení návratu do Funchalu po jižním pobřeží. Ráno jsme se ve městě Calheta vykoupali v moři. Bylo neskutečně studené a ani počasí nebylo úplně na koupání, ale kdo by odolal možnosti zaplavat si v Atlantském oceánu? Později jsme vykoupali také naše auto a k tomu můžu jen dodat, že když jedete pod vodopád, neměli byste zapomenout zavřít všechna okénka v autě. Vodopád přímo na silnici se nachází na staré cestě mezi Madalena do Mar a Ponta a Ponta do Sol.
Další zastávka byla u druhého nejvyššího útesu v Evropě, Cabo Girao. Na jeho vrcholu se nachází vyhlídka a dolů naopak vede lanovka, kterou využívají hlavně místní, kteří mají pod útesem na břehu moře zahrádky. Lanovka jezdí jen na požádání, nahoře zaplatíte, dole pak zamáváte do kamery a seshora vám ji pošlou.
Další slavná lanovka je přímo ve Funchalu na kopec Monte, odkud se můžete svézt dolů po asfaltu na dřevěných saních. Tuhle tradici jsme si ale už nechali ujít. Prošli jsme se po ulicích městečka a pak si na balkóně hotelu dlouho do noci povídali, popíjeli, hodovali a hodnotili výlet.
Poslední, osmý, den už pak byl jen ve znamení odjezdu na letiště, vrácení auta a odletu
