Persie - Írán
09/2017
-Čas-12 dní
-Co tam-Historické památky, orientální atmosféra, opuštěné vysoké hory
-Cena bez letenky-10000 Kč na osobu = auto (sdíleno ve 4), vízum (75 EUR), permit na horu Damavand (50 USD), vnitrostátní letenka z jihu zpět do Teheranu (50 EUR), ubytování, jídlo, taxíky, jízdenky na vlak i na autobus
-Cena letenky-ve akci kolem 6000 Kč i méně s přestupem v Istanbulu
-Jak se přepravovat-Taxi, VIP autobusy, vlaky
-Kde spát-malé hotely
-Nezbytná výbava-peníze na celou cestu v hotovosti, cestovní pojištění výslovně vydané pro Írán, do hor: stan, teplý spacák, velmi teplé oblečení, oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi, ženy šátek na hlavu a triko pod zadek,
-Na co si dát pozor-nefungují Evropské kreditky, nelze s nimi platit ani si vybrat hotovost. Na íránské síti nefungují některé mobilní telefony. Na internetu je jen omezeně informací, nedají se předem, až na vyjímky zarezervovat hotely, jízdenky na vlak a podobně - je lepší se poradit na místě, v hotelu, kolemjdoucích. Informace rychle zastarávají - informace o cenách, dopravě. Je zde velká inflace staví se lepší dopravní infrastruktura, co se dočtete na internetu už dávno neplatí.
Výlet do ne úplně typické země pro dovolenou a ještě s úmyslem dát si pořádně do těla. V Íránu se totiž nachází hora Dámávand, sopka vysoká 5610 metrů (někdy chybně uváděno 5671) na kterou se dá vystoupat i bez použití speciálního horolezeckého vybavení. Jednoduše řečeno - dá se na ní vyjít. S Radkem jsme si s myšlenkou, že bychom to mohli zkusit, pohrávali už více jak rok. Nejdřív mi to přišlo jako totální bláznovství, doposud jsem na nejvyšší hoře byla na Slovensku na Lomnickém štítě a to ještě lanovkou, na Slavkovský štít jsem zase nedošla, protože se zkazilo počasí a začalo mrznout a sněžit a co víc, nejvíc ze všeho totiž nemám ráda chodit do kopce s batohem. Čím dál tím víc mě ale hlodalo přesvědčení, že dokud mě nebolí kolena a mám sílu na něco velkého, měla bych něco velkého udělat. A výstup na pětitisícovku rozhodně je velká věc. Na jaře 2017 jsme se teda rozhodli, že do toho půjdeme. Mezi tím jsem byla na hoře Mauna Kea na Havaji, v 4200 metrech a přesto, že jsme až na vrchol v podstatě vyjeli autem a cítila jsem se tam jako opilá, ukázalo se, že dokážu přežít i výš než na Slovensku. Musela jsem však slíbit, že přípravu nebudu brát na lehkou váhu a budu poctivě trénovat. měsíc před cestou jsem 4x týdně chodila 7 km trasu nahoru a dolů přes Prokopské údolí v Praze a občas vyšla po schodech pěšky do 11. patra. Vzali jsme do party i dva vysportované kamarády - tedy já kamarádku Pavlu a Radek kámoše Kubu, přeci jenom, ve čtyřech se lépe jezdí autem a řeší případné krizové situace nebo zranění. Plánování celého výletu bylo opravdu drsné - na internetu je jen málo informací, nic se nedá zarezervovat předem, ba dokonce ani peníze nejdou z Evropy do Íránu poslat. Výlet jsme si naplánovali na 12 dní, s tím že první polovinu strávíme na Dámávandu a zbytek po městech. Teherán - Isfahán - Shiraz. Plus ještě návštěvu pramenů Badab-e Surt.
Přestože jsme přípravou strávili tolik času, když jsme odjížděli bylo před námi stále milion neznámých. Tak předně jsme neměli víza. Víza do Íránu se dají získat buď na íránské ambasádě v Praze, což ale lidi moc nedoporučují, protože je zde dlouhá čekací doba a je potřeba doložit víc dokumentů. Nebo se dají zařídit až přímo na místě po příletu - je k nim potřeba jen pas, 75 euro a potvrzení o cestovním pojištění, kde je výslovně uvedeno, že platí v Íránu (pojišťovna by to měla být na vyžádání schopná vystavit - například AXA). Do Teheránu jsme přiletěli někdy ve 4 ráno, celí ospalí jsme byli nahnáni do fronty k okýnku pro víza, my holky už se zahalenými vlasy, abychom neprovokovaly a vpustili nás do země. V Íránu musí ženy nosit na hlavě šátek, dlouhé rukávy a ideálně triko pod zadek. Místní ženy chodí tak půl na půl v takzvaných čádorech - černé oblečení až na zem které odhaluje jen obličej a druhá půlka se zase naopak proti diktátu bouří a šátek mají jen symbolicky co nejvíc vzadu na hlavě, takže jim v podstatě koukají všechny vlasy. Některé nosí šátek zavázaný "na babku" jiné mají luxusní šály elegantně stočené kolem krku. Některé nosí dlouhé tuniky až ke kolenům, jiné na to kašlou a mají tričko s nápisem těsně pod zadek. Co se turistů týká, jsou Íránci tolerantní, jen to chce opravdu dlouhé rukávy a holky šátek. Vlastně byla celkem sranda, když jsme přistáli, jak se všichni honem zakrývali a to včetně místních a zároveň při odletu hned při vstupu na palubu všechny ženy vesele šátek odhazovaly pryč. Po příletu nám tedy zkontrolovali pojištění, zkasírovali nás a bez jediného problému nám vystavili víza, nebyla potřeba ani fotografie, okopírovali si tu z pasu. Vše ostatní už bylo v pořádku, na nic se neptali, ani jim nevadila americká razítka v pasu (na opačnou stranu už to tak lehko nepůjde).
Bylo asi půl šesté ráno a podle všech dostupných informací z loňska by měl přímo od letiště jezdit autobus na nejbližší metro. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že žádný autobus nejede, protože metro už mezitím vede až přímo na letiště. Bylo ještě zavřeno a všechny nápisy v Perštině, někdo nám poradil, že první metro jede v sedm. Čekali jsme a čekali, až jsme v sedm zjistili, že ve skutečnosti metro jelo v 6:50 a další zase až za čtyřicet minut. A tak jsme zase čekali a čekali. Kuba se mezitím učil arabské číslice abychom si příště aspoň mohli přečíst, kdy co jede - což se ukázalo nejen docela snadné, ale sakra užitečné. Nakonec se nám podařilo dostat až k hotelu, metro v centru bylo pěkně narvané, jak zrovna všichni jeli do práce. Teherán je hlučné a špinavé město, trochu jako nějaké předměstí Dubaje, jen tu o něco víc smrdí benzín a všude jezdí miliony motorek, trochu jako Dillí i když zase ne tolik špinavé a plné výkalů. Náš hotel byl ve čtvrti autodílů. Je to zajímavé, všechny obchody se sdružují do čtvrtí se stejným sortimentem zboží - takže jdete po ulici, kde skoro půl kilometru nepotkáte nic jiného, než obchody s plastovými kelímky, další čtvrť nabízí svatební oznámení - obchody s oznámeními kam až oko dohlédne, jiná ulice je zase ulice světel do aut, asi největší kuriozita byla malá ulička kde byly jen obchody s geodetickými přístroji. Blbý je když jste ve čtvrti kol k motorkám a máte zrovna hlad. Nekonečně dlouho jsme bloudili, než jsme našli aspoň malý obchůdek a rukama nohama se domluvili, že chceme chleba a limonádu.
Naštěstí už jsme se mohli ubytovat - byl to malý hostel - jediné místo které se nám podařilo rezervovat už z domova. Padli jsme a spali a spali. Večer jsme si udělali procházku ke komplexu Golestan Palace, na Tehran Bazaar a k mešitě Imam Khomeini. Při plánování se pan Khomeini ukázal jako velký problém, protože se po něm jmenuje úplně všechno a v každém městě je minimálně jedno náměstí Imáma Khomeiniho, jedna mešita a jedna ulice, případně nádraží a nebo dokonce letiště. Imam Khomeini byl předchozí duchovní vůdce, který z dříve uvolněné země pomohl udělat Islámskou republiku s tvrdými pravidly, které se teď znovu pomalu uvolňují. Spolu se současným vůdcem jsou vyobrazeni úplně všude - na billboardech, na plakátech v metru na vlajkách spuštěných z některých budov. Začali jsme jim podle jejich výrazu v obličeji přezdívat hodný a zlý policajt, nebo hůře - Brumbál a Voldemort - když to slyšela kamarádova Íránská známá, tak se jen chytala za hlavu že jsou jeden horší než druhý.
Hlavním úkolem bylo kromě prvních památek sehnat peníze a benzín. S penězi se to má tak, že v Íránu nefungují platební karty, takže celou hotovost si člověk musí vézt s sebou a doufat že mu to vystačí. I my jsme zažili krušné chvilky, když jsme hned zkraje měli tolik velkých výdajů - například nákup vnitrostátního letu ze Shirazu do Teheránu (přímo na lešti u okénka, jinak to snad ani nejde) za 50 eur na osobu, 75 eur za víza a také nejasnou cenu výstupu na Dámávand, pár dní jsme šetřili a trnuli, jestli vystačíme, abychom si pak ještě na konci pobytu měnili zpět, protože nám spoustu peněz zbylo. Platí se tu měnou Riál, 2000 Riálů bylo v době naší cesty o něco méně než 1 koruna. Už na letišti jsme se stihli ošidit o pár euro, protože je tu taková inflace, že orientační kurz, co jsme si našli na googlu už dávno neplatil. S inflací tu bojují tak, že zavedli ještě jednu měnu - Toman. 1000 Tomanů je 10 000 Riálu a tolik přesně stojí lahev vody. Zkrátka si moc nepomohli, stejně lítají miliony sem a tam a akorát je v tom bordel, protože nikdy není jasné, jestli vám říkají cenu v Tomanech nebo Riálech. Každopádně je tu velice levně.
Pořádně jsme se vyspali a druhý den vyrazili taxíkem do prvního výškového Tábora Dámávandu, městečka Polour, kde ve výšce 2200 metrů stojí první chata, kde je možné nechat si nepotřebné vybavení, dokoupit zásoby, najmout si auto do druhého tábora, zaregistrovat se a hlavně zaplatit 50 USD za permit na výstup. Využili jsme všeho, včetně najmutí auta. Věděli jsme, že i tak si sáhneme na dno a není třeba si hrát na hrdiny. Když to jde autem, tak pojedeme autem. Naskládali nás ještě s bandou Poláků a Francouzů na korbu malé terénní dodávky a pak se s námi kodrcali dobrou hodinu nahoru do druhého kempu Goosfand Sara. Cesta stála milion Riálů za auto, takže když se to rozpočítalo na velkou skupinu bylo to skoro zadarmo. Milion Riálů je o něco méně než 500 Kč.
V kempu Goosfand Sara je opuštěná mešita, hrůzostrašné záchody, několik maringotek ve kterých je možné přespat a spousta koz. Když si nedáte pozor vlezou vám pro jídlo i do batohu. Někteří se rozhodli zůstat v tomhle táboře, my se rozhodli dojít až do třetího a nejvyššího base campu - Bargah. S batohem to byla fuška, přeci jenom jsme nesli stany, spacáky, karimatky, teplé oblečení a jídlo na 4 dny. Do kempu jsme dorazili až těsně před soumrakem a měli toho plný kecky. A udělali jsme chybu - pravidlo zní: nespat na nejvyšším dosaženém místě, jenže už byla skoro tma abychom šli výš a spát níž někde mimo kemp se nám taky nechtělo. Zažili jsme krušnou noc, kluci mrzli ve spacáku, který se ukázal jako nedostatečný, když teplota v noci klesla pod -10, já jsem nemohla usnout, protože jsem se pořád zadýchávala, stačilo se obrátit na druhý bok a člověk jen lapal po dechu námahou. Bargah je ve výšce 4200, to už na sobě člověk cítí, když jsme šli ráno nahoru k chatě na záchod, každých pět kroků jsme museli stavět a rozdýchat to. Spoustu lidí bolela hlava. Všechno bylo nafouknutý - instantní jídlo, sušenky, dokonce i vlhčené ubrousky. Táhla jsem s sebou i flašku Kofoly na oslavu výstupu, radši jsem jí načnula aby neexplodovala.
Další den jsme byli všichni nevyspalí, uvařili jsme si k snídani ovesnou kaši a čaj a pak si udělali aklimatizační výstup do 4800 metrů, pocitově to nebyl takový rozdíl, jen cestou zpátky dolů už hlava bolela úplně všechny. Pavly telefon změnu tlaku nepřežil a rozbil se mu displej. Dohodli jsme se že nebudeme riskovat a další noc si zaplatíme ve společné ubytovně na chatě abychom se před výstupem dali trošku do kupy. Včera jsme cestou nahoru potkali dva Čechy, kteří se vraceli s neúspěchem - jeden už nemohl fyzicky, druhý měl nesnesitelnou migrénu. Vyhlídky nebyly zrovna růžové. Koupili jsme si v místním obchůdku velkou lahev Coca Coly, prý pomáhá na výškovou nemoc, a začali do sebe cpát ibalginy aby nám hlava nepraskla. Místní chata má dvě patra, dole je obchůdek, kde mají vodu, limonádu, sušenky, čokolády a vaří i nějakou polévku a čaj. Zároveň je tu prostor se stoly, kde si mohou lidi vařit z vlastních zásob a posedět. Také je tu jedna soukromá noclehárna asi pro šest lidí - kdo může tak se jí vyhýbá obloukem, protože je úplně vymrzlá. Další soukromá místnost je v prvním patře a taky společná noclehárna asi pro 30 lidí. My přijeli v pondělí, a na chatě poprvé spali v úterý - místa jsme si zabrali kolem páté odpoledne a nebyl problém. Íránský víkend je ve čtvrtek a v pátek, takže ve středu odpoledne bylo beznadějně plno - a to už bylo po hlavní sezóně - lidé spali na zemi, na chodbě, všude kde se dalo a další museli do stanu. Ve čtvrtek, když jsme scházeli dolů jsme potkali asi dalších padesát lidí jdoucích nahoru - ti už se tam teda určitě nevešli.
V den výstupu jsme vstávali o půl páté. Asi jako jediní jsme si ještě ráno vařili čaj, ale já za něj byla moc ráda. Před chatou se zdálo, že zima není tak strašná, jakmile jsme ale vyšli ze závětří, opřel se o nás ledový vítr a já nasadila úplně všechny vrstvy - a při tom nechala ve tmě na kamení foťák. Ještě že Radek byl tentokrát aktivní fotograf. Večer jsem ho vykoupila za pytlík oříšků od poctivých nálezců. Pomalu svítalo ale zima byla neskutečná, do obličeje nám z vrcholu foukal těžký sirný vzduch. Světlo se pomalu rozlévalo po okolních horách i po vrcholu Damavandu, ale my byli pořád ve stínu, každá vteřina před tím, než se nás dotkly první sluneční paprsky byla jako hodina, ale jakmile se tak stalo, všechno vypadalo optimističtěji. Šli jsme pomalu, občas dělali krátké pauzy na pití a cucání hroznového cukru, prošli jsme si fázemi, kdy nás třeštila hlava, pak jsme byli jako opilí a pak už jsme prostě jen šli. Bylo mi zle a pálily mě plíce, říkala jsem si že musím dojít aspoň do 5000 metrů, pak na jižní vrchol a pak už bylo jasné, že se nevzdám a půjdu až nahoru. Od jižního vrcholu vede mírněji skloněná zasněžená pláň ze které vedou sirné průduchy. Člověk si musí zakrýt nos a pusu aby to nevdechoval a co hůř, přímo pod vrcholem je hlavní sopouch ze kterého hučí opravdu mohutný sirný čmoud, kdo není dost rychlý, aby čmoudem rychle proběhl - a to v téhle výšce není nikdo, když to na vás foukne jediná záchrana je hadr namočený ve vinném octu, přes který se dá dýchat. Konečně jsme dosáhli vrcholu, takové rozsedliny, kde nefouká - je to jako kolébka, kam vylezete a je vám tam dobře a nechce se vám ven, protože víte co všechno vás venku čeká. Všichni si gratulují, fotí se a někteří - konkrétně my s Radkem brečíme dojetím. Dopíjíme Kofolu a fotíme se Českou vlajkou. Na vrchol jsme došli okolo jedné hodiny, je teplo a příjemně, ale nezdržujeme se dlouho a jdeme zase dolů. Pravidlo zní, že kdo není do dvou nahoře, tak už ani nemá chodit dál. Cesta dolů už je spíš mechanická, jsme hodně unavení, tam kde jsme včera ještě skoro vesele poskakovali po cestičce se plazíme jako slimáci. Kdekomu je špatně - z bolení hlavy, únavy i z nedostatku jídla. Přeci jenom dnes jedeme na bonbóny a čokoládu, víc se nám do sebe nepodařilo dostat.
Večer pár lidí zvracelo, a přes noc nějaký vtipálek hned vedle mojí postele na moje ponožky, no, měla jsem je na sobě tři dny tak ať si je teď vyhodí sám. Uvařili jsme si dobré hostince a spoustu čaje a nalili do sebe litry Coly. Ráno jsme měli celkem fofr, zabalit věci, včetně stanů, které teď stály dvě noci opuštěné v kempu a pak svižným tempem dolů do druhého kempu abychom chytli zase nějaké to společné auto do Polouru. V Polouru jsme si dopřáli sprchu, přebalili batohy a objednali si Taxi do města Semnan odkud jsme chtěli vlakem do města Damghan a k pramenům Badab-e Surt. Cesta to byla dlouhá ale zajímavá. Velkým problémem se ukázalo chození na záchod, snad pokaždé když jsme šli na záchod, tak jsme místo toho vlezli do mešity - tady jsou mešity i u benzínky, když to na někoho přijde a ještě jsou označené známým piktogramem panáčka a panenky. Záchody jsou většinou víc schované - a turecké. To bylo vždycky radosti někde na nádraží, když tam měli kabinku pro hendikepované, kde byla normální mísa.
V Semnanu jsme měli potíže s nákupem lístku na vlak - prý už byl vyprodaný, seběhl se kolem nás hlouček místních a asi hodinu se dohadovali co budeme dělat až mezitím všechny vlaky ujely. Pak se nás ujali dva očividně sjetí kluci, objednali nám taxíka a sami nás doprovodili na motorce a pomohli nám sehnat hotel. Nebýt jich tak asi spíme někde na lavičce. Lidi jsou tu hrozně hodní, člověk se na chvíli zastaví a už někdo přiběhne jestli nepotřebujeme pomoc. V Semnanu, kam turisté nejezdí, jsme byli jako místní atrakce. Lidi si nás občas fotili, sem tam někdo přišel a potřásl si s námi rukou a řekl že nás vítá v Íránu, sem tam zastavilo auto a někdo osobně vyběhl aby se zeptal jestli nám nemůže nějak pomoci. Zajímavé je, že když dojde na podání rukou, podávají si jen muži mezi sebou, nebo ženy mezi sebou. Na některých mužích i bylo vidět že nechtějí s ženami ani bavit, většinou ze strachu aby je někdo neobvinil z nepřijatelného chování, ale měli jsme i jednoho taxikáře, kterému když jsem řekla kam má jet, nechal si to vždycky ještě potvrdit od někoho z kluků. Moje slovo zkrátka neplatilo.
Další den nás čekal Badab-e Surt, z hotelu jsme si objednali taxi na celý den - jo to je ta výhoda cestování ve čtyřech, protože jiná doprava tady moc nefunguje a vydali se na dvě hodiny jízdy vzdálené prameny. Tenhle taxikář byl jiný než ostatní - kromě ježdění také pracoval na směny v továrně a taky se asi musel otáčet aby si něco vydělal. O pramenech v životě neslyšel a pak byl velmi překvapený jak je tam krásně, šel na tůru s námi, všechno si fotil a nadšeně přiznal, že tak hezký den už dlouho nezažil. My díky němu zjistili, že prameny jsou pitné, takže jsme ochutnali i trochu té minerálky. Badab-e Surt jsou terasy podobné tureckým Pamukkale, jen trochu menší a oranžové místo bílých. Je vidět, že k ochraně přírody se tady zatím moc nepřistupuje, žádné vstupné se neplatí, zóna kam se už nemá chodit je jen decentně vyznačená položenými kameny, takže každý do pramenů leze aby si tam udělal selfie a ještě se všude kolem prohánějí motorkáři. Struktura pramenů je velmi křehká, když přestane téct voda, terasy zaniknou - taková zkáza už údajně postihla i Pamukkale, kde se část jezírek napouští uměle.
Večer jsme chtěli sehnat lístky na vlak do Teheránu, před hotelem jsme narazili na mladou rodinu, naložili nás do auta dovezli na nádraží, koupili nám lístky až do teheránu ale také na noční vlak do Isfahánu - my jim to samozřejmě proplatili a ještě si s námi vyměnili kontakty a chtěli se stát našimi přáteli a dali nám spoustu rad co navštívit a ochutnat. také nám vysvětlili pár věcí, které nám vrtaly hlavou - tak zaprvé - Írán má úplně jiný kalendář a zrovna jim začínal nový měsíc - ten měsíc se vzpomíná na tragickou smrt jednoho středověkého hrdiny - všude jsou černé vlajky, chodí se slavnostní pochody, lidé se polévají růžovou vodou a symbolicky se bijí do hrudi nebo mlátí do zad řetězem, spontánně truchlí nebo brečí. První noc nám to přišlo zajímavé, ale po pár dnech nočního bubnování už jsme strkali hlavy pod polštář a doufali že co nejdříve skončí. Večer jsme si zašli na kávu a jídlo. Káva byla tak silná, že by probudila k životu i mrtvého a ne všichni se jí vůbec odvážili dopít, ještě že já mám plechový žaludek :) k jídlu jsme hráli bingo - náhodně ukazovali na různé položky v menu. Hned naše první volba vzbudila rozrušení, kuchař, který neuměl ani slovo anglicky se nejdřív začal bušit do hrudi a pak nám přinesl z lednice ukázat ovčí srdce. Začali jsme gestikulovat jakože to fakt ne a nakonec odevzdaně nechali přípravu jídla na něm. dostali jsme pečené skopové s bramborami rajčaty, houbami a cizrnou ze kterého se rozmačká takové kaše nebo polévka a zajídá se chlebem, nebo se do směsi ten chleba rovnou naláme. Bylo to překvapivě dobré a jmenuje se to Dizi.
Co se tedy v Íránu jí? Na snídani místní jedí různé kaše, turistům se většinou podává chleba s máslem, mazacím sýrem a marmeládou s tím, že místní chleba je placatý, velký a vypadá jako bublinková folie. Hrdý Čech už se na konci výletu téměř modlí ke kmínové šumavě tak jak jí známe. V restauracích jsou na oběd a večeři dostupné hlavně různé úpravy skopového masa, případně kuřecí. Většinou to zahrnuje maso napíchnuté na železných špejlích, hodně rýže, dvě opečená rajčata až do černa a zeleninový salát složený z pro nás velmi nezvyklých bylinek, z nichž jednu bych tipovala na fenykl. Pak jsou tu rychlá občerstvení, to jsou různé falafely v bagetě, beraní maso v bagetě, beraní maso v chlebu, spousta pikantní zeleniny a taky kebab, tak jak ho známe ze stánků u nás.
Cesta vlakem byla skvělá, dostali jsme i svačinku, včetně zatím marně sháněné lahve vody Damavand, vlak byl nový, čístý, rychlý. Noční vlak měl sice trochu starší vagony, ale spalo se v kupé po 4, k dispozici byly polštáře, deky, povlečení. Cesta krásně utekla a brzy ráno už nás vítal Isfahan - všude poušť a z ní tu a tam trčely ostré kopce. Na nádraží jsme potkali hodného pána, který nám poradil kterým autobusem a kam jet. na autobusovém nádraží jsme si koupili lístky na noční autobus na další den do Shirazu a pak se vydali do Hotelu. Ještě nás nepustili na pokoj, takže jsme si tam jen nechali batohy a vyrazili do města. Mimochodem v Isfahanu také vzniká metro, je možné, že za rok, za dva už bude cestování ještě o něco jednodušší. Isfahán bylo příjemné město plné stromů - přestože celé bylo v poušti, mělo příjemné klima, byly tu chodníky a větší klid. S rušným Teheránem se nedal srovnat, ale také tu bylo i více turistů, už jsme nebyli takoví exoti. Navštívili jsme Naqsh-e Jahan Square - Obrovské náměstí spojující všechny prvky na kterých stojí stát. Vzdělání, náboženství, obchod a vládu. Na jednom konci je mešita, představující náboženství, na druhém Bazaar, představující obchod, z další strany je Medresa, náboženská škola a konečně palác Ali Qapu, kde bylo sídlo světské moci. Spoustu zajímavých informací jsme se dozvěděli od chlapíka co se na nás nalepil a vykládal a vykládal, až nás jakoby náhodou zavedl do obchodu s koberci. Nechápu co si všichni myslí. Co bychom sakra měli dělat s kobercem? Když viděl, že z nás nic nekápne, hned se přilepil na další skupinku turistů.
Večer jsme si udělali procházku kolem Isfahanských mostů. Zajímavé bylo, že vedly pouze přes suché koryto, někdo nám vysvětloval, že vodu z řeky odklonili do jiného města aby mělo vodu, ale i samotná struktura mostů napovídala, že i když nějaká voda občas je, nebývá jí hodně. Ještě krásnější než při západu slunce byly mosty v noci, když byly krásně osvětlené.
Další den jsme si udělali výlet na takzvanou Pigeon Tower, holubí věž, která se ukázala největším překvapením Isfahánu. Nečekali jsme nic a bylo to docela zajímavé - věž splácaná snad jen z nepálené hlíny a slámy, s desetitisíci buněk na hnízdění holubů kteří do věží vlétali otvory ve stropě. A jaký byl účel? Celý rok byl vchod do věže zapečetěný, jednou za rok se dveře vybouraly a lidé posbírali holubí trus, který používali jako hnojivo na melounových plantážích. Ještě jsme navštívili další mešitu Jameh Mosque a na trhu nakoupili dobroty, které chceme přivézt domů, u velkého náměstí jsme našli zajímavý obchod, ve kterém se prodával šafrán. Byly tu pytle a krabice a dózy - neuvěřitelné množství drahého koření. Prodavač nám ukázal další rozměr Íránu, šafrán se tu dává do všeho, od cukru přes pistácie až po čaj. Dostali jsme ochutnat čaj z vylouhovaného šafránu, je to zvláštní mít ho tolik že si z něj člověk prostě připraví čaj. Snažili jsme se najít také nějaké místo, kde bychom mohli kouřit vodní dýmku, ale prý je po celém Íránu její kouření v restauracích i některých parcích už zakázané. Smůla.
Noční přesun do Shirazu byl náročný, skončili jsme v pět ráno na autobusovém nádraží a navíc nám nevyšlo ubytování, hned se na nás nalepil podivný taxikář že nám všechno zařídí - nejdřív jsme ho odmítali a báli se co zas bude chtít, ale pak jsme kývli aspoň na to aby nás odvezl do hotelu který nám nabízel. Nebudu lhát, byla to špinavá díra, ale hned nás ubytovali a stál jen pár korun a byl přímo v centru u všech významných památek. Souhlasili jsme tedy, že si taxikáře najmeme na celé dopoledne a on nás odveze na Persepolis a Necropolis neboli Nasq al Rustam. Taxikář byl skutečně podivín, půl cesty zpíval v perštině a básnil jaký je Shiraz krásné město a co bychom všechno měli navštívit, znovu nám vyprávěl o historii a co se v posledních dnech odehrává za oslavy, koupil nám typickou Shirazkou snídani - lepkavou kaši z luštěnin a nejprve nás dovezl na ruiny Persepolis. Byli jsme první návštěvníci toho dne. Dobrou hodinu jsme si užívali procházky po ruinách úplně sami, než se začali sjíždět další turisté. Bylo to docela zajímavé, jako procházet učebnicí dějepisu, doslova na dosah tu bylo třeba klínové písmo, velké sochy Perské říše, zbytky paláce krále Xerxese (toho zlého potetovanáho z filmu 300, Bitva u Thermophyl, pokud se na historii nechatáte)
Necropole vypadá lépe na fotkách než ve skutečnosti, po Persepolis jsme si jí prošli, prohlédli, ale neuchvátila nás, prostě jen jsou tyhle dvě památky kousek od sebe a bylo by škoda tam nejít. Co je ale zajímavé, že v okolí Necropole se pěstuje rýže - netuším kde na to berou vodu, ale údajně je to nějaká speciální a strašně drahá rýže. Historických památek je na východ od Shirazu více, lákaly nás ještě nějaké, ale nakonec už bychom to nestihli, protože se ukázalo, že jsou 70 kilometrů daleko. Raději jsme už skoro tradičně jeli do hotelu se trochu dospat. Večer jsme si prošli pár mešit, další bazar - všechno už začalo vypadat podobně a cítili jsme se unavení z nekonečného se prodírání davy lidí, dali jsme si večeři a doufali, že to nekonečné bubnování co nejdříve ustane, protože smuteční průvod se zdá se udělal základnu pod našimi okny.
Ráno jsme zase byli svěží a plní energie, navštívili jsme Růžovou mešitu, kterou nám doporučoval včerejší taxikář. Několikrát nám kladl na srdce, že tam musíme ráno mezi 8 a 10. Kvůli světlu. Nechápali jsme proč ale dodrželi jsme to - nakonec jsme ho tam i potkali, přivydělává si tam jako průvodce a tak mu mohli osobně poděkovat, že nám přichystal takové krásné překvapení. Měšita má směrem na východ veliká okna s barevnými sklíčky a každé ráno tak slunce rozehraje místnost všemi barvami. Bylo to určitě nejkrásnější místo v celém Shirazu.
Pokračovali jsme dál, shodou náhod byly zrovna dnes všechny památky (kromě růžové Mešity zadarmo) takže jsme navštívili Citadelu - hradbami obehnanou zahradu uprostřed města a nedaleké historické lázně Vakil Bath.
Pak už byl čas jet na letiště. Co bylo nejvtipnější - několik taxikářů co jsme odchytli nevěděli co je to Airport. Když člověk jen prochází po ulici, je to samé Taxi, Taxi! Ale když je člověk potřebuje, tak nic. Mimochodem i v Shirazu se staví metro a některé stanice směrem na letiště už byly těsně před otevřením, naleštěné a připravené. Jednoho Taxikáře jsme pak navedli na letiště rukama nohama - dlaní jsme naznačovali let nahoru a běhali s roztaženýma rukama - pochopil :) Tenhle taxikář byl pro změnu učitel a přestože slovo airport v jeho slovníku zatím nebylo, dokázal nám poradit na jaký terminál potřebujeme.
Poslední den jsme tedy strávili na cestě, nejprve zpět do Teheránu a pozdě v noci domů. Mezičas jsme vyplnili návštěvou symbolu Teheránu, Azadi Tower, a hledáním konečně nějaké kavárny nebo čajovny, kde bychom si mohli dát čaj a vodní dýmku. Zachránila nás Kubova kamrádka - taková kavárna je mimo město a tedy mimo zákony. Vež Azadi Tower stojí uprostřed několikaproudého kruhového objezdu kousek od letiště, asi tři zastávky metrem - problém pro turistu je, že takový několikaproudý kruhový objezd se prostě nedá přejít - autobusy, taxíky, motorky, prostě šílenost. Nakonec se nás ujal policajt. Zastavil celou dopravu a převedl nás jako děti do školky. Když to viděl jeho nadřízený, šel ho nejdřív zpražit co to dělá, ale náš policajt jen zasalutoval a ukázal na nás, nadřízený spokojeně pokýval a ukázal rukou, že má pokračovat a tak jsme se bezpečně dostali až do parku k věži.
U věže jsme si dali posledních pár fotek a pak se vydali na strastiplnou cestu za vodní dýmkou. Několikrát jsme museli přestupovat z metra na metro - a do toho posledního jsme se ani nevešli, jak bylo přecpané. Vystupovali jsme myslím na stanici Chitgar, už cestou se s námi dal do řeči nějaký místní a protože vystupoval na stejné stanici, nabídl se, že nás do restaurace odveze. Ukázalo se že nás tam ve skutečnosti odveze jeho žena, která na něj čekala na parkovišti a že oba nevědí, kde restaurace, která se měla jmenovat Dorehamir, je. Chvíli nás vozili sem a tam, nemohli to najít a pak začali trvat na tom, že máme jet k nim, že oni doma vodní dýmku mají a můžeme si u nich popovídat. Už jsme ale byli příliš unavení, takže jsme odmítli a chvíli na to jsme skutečně kavárnu a restauraci našli. Samozřejmě tu nikdo neuměl anglicky, takže jsme se rukama nohama a ukazováním na stoly ostatních hostů dorozuměli. cože to vlastně chceme a zbytek večera jsme odpočívali u čaje, polévky a silného tabáku.
Při návratu na letiště jsme byli trochu nervózní, protože se nám nepodařilo zjistit do kdy jezdí metro. Někdo říkal, že jen do osmi, někdo do děvíti, jiný říkal, že až do půlnoci a další zase, že jezdí jen dopoledne. Bohužel a s překvapením, ten poslední měl pravdu. Metro nás dovezlo na poslední přestupní stanici před letištěm, tedy na kraj města a tam už nic dál nejelo. Prý tu ale má jezdit na letiště autobus. Bylo tu s námi několik dalších cizinců a vznikal pěkný zmatek. Všude taxikáři, naháněči a nikdo nevěděl kam nebo jestli vůbec autobus na letiště přijede. Ukázalo se, že autobus je vlastně takový velký taxík. Až se naplní, rozůčtuje se cena. Takže i na letiště jsme se úspěšně dostali.