Kryštofovo údolí a Ještěd
-kdy-10/2017
-kde-Kryštofovo Údolí - Liberec (Liberecký Kraj)
-jak se tam dostat-vlakem, autobusem z Liberce, vlakem z České Lípy
-čas-5h (9km) cesta na Ještěd, 4h (9km) cesta z Ještědu
K narozeninám jsem od Radka dostala tajný výlet - překvapení. To je něco pro mě! Úkol byl se zabalit na víkend, do přírody ale slušné oblečení i do rtestaurace. Do ruky jsem dostala obálku s nápovědou "Orloj". Haha tak to nebylo tak těžké, jede se do Olomouce, už dlouho se tam chci znovu podívat. Druhá nápověda cestou z bytu je "15. poledník" - to mi bohužel nic neříká, vím, že jsme nějaký poledník viděli zaznamenaný v Jindřichově hradci ale jaký to byl, to už si tedy nepamatuju. Nemám ale pochyb o tom kam se jede a už si plánuju co si koupíme za snídani do vlaku.
Jenže chyba, místo na Pražské Hlavní nádraží pokračujeme metrem dál až do Holešovic. Moje neochvějné přesvědčení začíná mít vážné trhliny, ale nenechám se rozhodit - třeba tam nejedeme rovnou. Možná je to taková cesta kolem ČR za 25 hodin (inspirovaná naší cestou kolem světa). Kromě Olomouce to bude i třeba ten Jindřichův Hradec a kdo ví co ještě. Nastupujeme do autobusu, Radek koupil místenky, takže netuším kam jedeme, ale tohle nástupiště moc dobře znám a jezdí se tu na Sever směrem na Dubou, Českou Lípu a Nový Bor. Brzy správně odhadnu, že se bude vystupovat v Lípě, je to velký dopravní uzel, takže odtud vlakem do Olomouce? Nedává to moc smysl, ale proč ne. Projdeme si Lípu, koupíme si v pekárně čerstvé housky na později a kávu ke snídani. Dáváme si moje vyhlášené housky s vejcem. Snídaně šampionů. Stíháme se ještě podívat na náměstí a ke hradu a pak zpátky na nádraží a nastupujeme do vlaku směr Liberec. Praská mi hlava přemýšlením, jestli je v Liberci nějaký orloj. Možná že je, musí to být Liberec, co jiného. Když jedeme po dvou vysokých viaduktech, Radek se začne rychle balit a ve stanici Kryštofovo Údolí mě tahá z vlaku ven. No dobrý, už jsem o něm rozhodně slyšela, vypadá to tu moc dobře. Tajemně. V lesích se válí mlhy, barevné listí na stromech a z komínů chaloupek už se kouří.
Scházíme do údolí a jdeme se ubytovat. Cestou jsem si všimla rozcestníku místních zajímavostí mezi kterými je ORLOJ. Aha! Tohle bych tedy nikdy neuhodla! Orloj vyrobil jeden místní zručný občan a je docela propracovaný - každou celou hodinu se otevřou dvířka nahoře, ve kterých chodí zástup apoštolů, kteří se dokonce chodí vyklánět z okna. Na obrázku dole pak selka pumpuje vodu, která teče do džberu, kravička pohupuje hlavou a podobně. V celé vesničce se jakoby zastaví čas, auta stojí uprostřed cesty, kde zrovna zastavily a lidé se dívají na orloj.
Když jsme se ubytovali, vyšlápli jsme si ještě po okolí, podívat se na místní viadukty. K prvnímu z nich se dá vystoupat přímo z vesnice. Druhý, větší je kus cesty lesem po nezpevněné cestě - dá se projít na louku nad mostem, odkud je na něj pěkný výhled a dá se přes louku sejít k nádraží - ušetří se tím pěkný kus cesty. Poté jsme pokračovali po zelené zpátky do Kryštofova údolí
Druhý den jsem dostala další nápovědu, ani mi nedošlo, že ještě nebylo nic s rovnoběžkou. Třetí nápověda zněla "rotační hyperboloid" a bylo to jasné. Ne že bych byla natolik vzdělaná abych věděla sama od sebe co je to rotační hyperboloid, ale už jsem to zaručeně někde slyšela a to ve vztahu ke stavbě na kterou jsme měli výhled z oken. Další nápovědu "JEŠTĚ Další népovědu?" jsem tak už ani nepotřebovala. Příští noc tedy možná bude vysoko nad oblaky.
Nejprve bylo ošklivo, poprchávalo, všude bláto. Na Ještěd jsme šli nejprve po žluté značce na Srní sedlo, pak po zelené značce nahoru. Mraky a mlhou občas prosvítalo slunce, připadali jsme si, jako bychom kráčeli přímo do světla a to nás, podle velikosti značek asi proměnilo na trpaslíky. Těsně pod vrcholem se opět zatáhlo a mlha byla čím dál temnější. Nevypadalo to hezky. Nahoře fičelo a mrzlo.
Poté, co jsme se ubytovali a posmutnělí si sedli do restaurace ke kávě, se na nás usmálo štestí. Mraky se začaly zvedat a mizet a odhalovaly výhled daleko do kraje. Jak jsme procházeli kolem dokola, viděli jsme cíle minulých (a budoucích výletů). Bezděz, Ralsko, Trosky, nebo třeba rozhlednu Černá studnice. Zajímavé bylo, když při západu slunce vrhal Ještěd obrovský stín na lesy nad Libercem.
Po večeři jsme si vzali na pokoj víno a koukali z okna. Člověk si připadá pod tenkým plechovým pláštěm a protáhlými okny jako v nějaké kosmické lodi. Dokonce i vítr fučící okolo stěn vydává takové divné, nepřirozené zvuky. Ještěd je celou noc osvětlený, takže je potřeba na noc zatáhnout žaluzie aby se pokoj zatemnil. Zajímavé bylo pozorovat rej živočichů okolo zdí hotelu. Světlo lamp přilákalo můry, některé tak velké jako netopýry a pak taky netopýry co lovily ty můry a nakonec i sovu lovící ty netopýry. Měli jsme před okny scénu jako kresleného filmu - sovu letící přímo na zeď, která se zastavila uprostřed letu přímo před ní, něco chňapla a za chvíli byla zase pryč
Další den jsme měli jediný úkol - sejít do Liberce. Nikam jsme nespěchali a ráno se dlouho povalovali v posteli a čekali, jak to bude s počasím. Zatímco večer se na nás usmálo štestí, ráno už jsme zase neviděli nic než mrak. Dolů jsme to vzali po červené značce, směrem od Liberce dál, kolem mohyly letců a vyhlídky červený kámen. Na vyhlídce opět nebylo ani trochu vidět do daleka, ale z mlhy před námi se vynořil krkavec na skále a v ponurém počasí začal krkat. Bylo to trošku strašidelné. O kousek níže pod vyhlídkou pramení řeka Ploučnice, k té mám opravdu blízký vztah, protože jsem k ní jezdila jako dítě na tábory. U pramene už jsem byla dříve.
Po žluté značce jsme se dostali na Pláně pod Ještědem a kousek nad nimi byl konečně i ten slibovaný 15. poledník - žlutě vyznačený žlábek v cestě. Cestou jsme se ještě zašli kouknout na Frantinu studánku a Machovu skálu. A pak už jen po modré značce dolů do Horního Hanychova na tramvaj.
