Plavba po Vltavě
-kdy-08/2017
-kde-Slapy (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-autobusem ze Smíchova
-čas-4,5 hod
Lodi po Vltavě na Slapy a zpátky už jsem plula jako malá. Tenkrát jsem půl cesty tam probrečela, protože jsem, se bála zdymadel. Dnes jsou pro mě naopak nejzajímavější částí cesty. Jízdenka se dá koupit buď přes internet na stránkách Pražské Proplavební společnosti, nebo přímo na lodi. Výjimkou je cesta ze Slap do Prahy, která se dá koupit pouze na místě a zrovna tuhle variantu jsme vybrali jako narozeninový dárek pro Radkovu mamku. A dárek měl úspěch :)
Potřeba je říct že parník nejezdí pokaždé, někdy jede parník Vltava, někdy motorová loď. Tentokrát to bylo tak, že parník jezdil vždy v neděli. Také je potřeba upozornit, že loď bývá plná a tak je potřeba být v přístavu s dostatečným předstihem aby měl člověk šanci například sedět venku., nejde ani tak o to, že by se člověk bez lístku nevešel, spíš že místa venku jsou omezená a v podpalubí to, podle mě, není ono.
První úsek se pluje nejkrásnější přírodou. Kolem stezky Svatojánské proudy, slavné vyhlídky Máj a všech skalisek kolem Vltavy. Zajímavý je místní zvyk zdravit projíždějící loď, všichni už vědí a znají kapitána, každá druhá chatka má na terase zvon, kdo nezvoní, tak křičí, mává, troubí a nebo v jednom případě dokonce vystřeluje světlici. Kapitán troubí na odpověď.
Konec přírodní scenerie se pozná vplutím do první plavební komory - Štěchovice. Je zároveň největší ze tří, které loď za svou plavbu musí překonat. Když je hladina na maximu, tak je výškový rozdíl až dvacet metrů, za běžného provozu o pár metrů méně. I tak je ale pohled opravdu impozantní. Hlavně na přídi lodi, kdy koukáte na vrata, co se mezi Vámi vynořují a nemůžete uvěřit tomu, kam až sahají. Najednou na nás zavolal chlapík co obsluhoval bidla a lana na přídi, že budeme mít za chvíli problém. A taky že jo, ve zdi komory byla miniaturní dírka která ale kvůli vysokému tlaku vody za ní stříkal proud vody na bok lodi a s tím jak jsme klesali se postupně proud vody zvedal směrem k naší lavičce. Nakonec nám prskal jen na nohy a pak už jsme přestali klesat. Měli jsme škodolibou radost, že až se rozjedeme ven, schytají to postupně všichni, co sedí za námi, ale loď se rychle vzdálila stěně komory a tak z toho nakonec nebylo nic.
Ze Štěchovic už se pluje obydlenou krajinou. První přichází na řadu ostrov Svatého Kiliána, s ruinami starého kláštera, za ním soutok Vltavy se Sázavou. Po dešti bývá jasně vidět jak má každá řeka úplně jinou barvu. Pokračuje se do Vraného nad Vltavou, k dalšímu zdymadlu. Cestou je tu jeden nebo dva mosty, které jsou tak nízko, že loď musí sklopit komín i kapitánskou budku a i kapitán si musí přidřepnout aby se pod most vůbec vešel. Zdymadlo ve Vraném je zajímavé tím, stejně jako to poslední v Modřanech, že se vrata za zádí lodi nezavírají ale vyjedou z vody. Stačí aby vyjely jen třeba na půl metru, sotva nejsou vidět, ale jak voda klesá, celé se odhalí.
Následuje soutok s Berounkou. Toho jsme si nějakým záhadným způsobem vůbec nevšimli, až po nějaké době jsme si říkali, to už přeci musí někde být, no a už bylo pozdě. Poslední zdymadlo v Modřanech už je vysoké jen pár metrů a odtud už vyhlídková jízda s pohledem na postupně se odhalující Pražské panorama. Lodi kotví na Rašínově nábřeží, tady jsme potkali i větší sestru Vltavy, parník Vyšehrad.
Ke shrnutí cesty, nejdříve se zdá že čtyři a půl hodiny je dlouhá doba, ale cesta je zajímavá a uteče. Nejlepší je první a poslední úsek. Základem je teplé oblečení a to bez ohledu jaké je počasí - na přídi studeně fouká. A o místa na přídi je velký boj :)
