Indie - Rajasthan
02/2015
-Čas-10 dní
-Co tam-exotická kultura, dobré jídlo, chrámy, nekonečné cesty vlakem, poušť i obří velkoměsta
-Cena bez letenky-6000 Kč na osobu, 9 dní = doprava na místě, ubytování, jídlo, vstupy, atrakce
-Cena letenky-běžně 13 000 Kč do Dillí, v akci i méně
-Jak se přepravovat-Vlakem, autem s vlastním řidičem, letadlem
-Kde spát-v hotelích/apartmánech
-Nezbytná výbava-Peníze v hotovosti, tajná taštička na doklady a nouzové peníze, víza, cestovní očkování (minimálně žloutenka a břišní tyfus), léky na žaludeční a střevní potíže
-Na co si dát pozor-časté kapesní krádeže, smlouvání o cenu, taxikáři jsou domluveni s majiteli obchodů, kam vozí turisty místo toho aby je dovezli na místo určení, vlaky je lepší rezervovat předem, velké rozdíly v cenách ubytování podobné kvality
To se tak jednou stalo, že Lufthansa měla chybu v kalkulaci letenek a nabízela zpáteční cestu do Jaipuru v Indii za 6000 Kč. Jednou ráno mi Radek poslal zprávu, jestli nechci vidět Taj Mahal, řekla jsem, že klidně. Ze srandy. No a odpoledne už jsme měli letenky.
Plánovat cestování po Indii byl tak trošku masakr, už jen pochopit jak tam co funguje, jak se kam dostat, to nebylo jen tak. Měli jsme 9 dní a využili jsme je do posledního zbytku, bez toho abychom zbytečně spěchali nebo se někde nedobrovolně zdržovali. Z Jaipuru jsme si naplánovali okružní cestu do Agry, Nového Dillí, Jaisalmeru, Jodhpuru a zpátky do Jaipuru. Dokázali jsme si zarezervovat předem hotely, vlaky, dokonce i auto s řidičem a tak jsme v únoru 2015 byli připraveni vyrazit.
Nejprve jsme letěli do Frankfurtu a odtud obřím Airbusem až do Dillí. Samozřejmě, že s našimi letenkami jsme seděli uprostřed na čtyř-sedadle, a to jsme ještě mohli být rádi, že vůbec vedle sebe, ale letěli jsme přes den a tak jsme se mohli pomocí venkovních kamer dívat, kudy zrovna letíme. Nebylo to nijak nepříjemné a vlastně cesta celkem utekla. Letadlo bylo naložené hodně pestrou směsicí lidí, batikované slečny, Indové s šátky a turbany i naškrobení obchodníci v oblecích. Do Dillí jsme přiletěli pozdě v noci a spoj do Jaipuru nám letěl až ráno. Bohužel, abychom mohli mít tyhle letenky, museli jsme absolvovat celou cestu. Nemohli jsme skončit v Dillí, i když tam za pár dní máme stejně namířeno.
Noc na letišti nebylo nic příjemného. Velká část se na noc zamyká, všude chodí vojáci se samopaly a jediné místo, kde se dá čekat je místnost bez záchodů, kde je pár sedaček a stánek s kávou. Nic víc. Káva a absence záchodů se u mě bohužel neslučují, tak jsme si rozložili deky na holou zem a s hlavou na batohu jsme se pokoušeli spát. Zajímavé, že ve zbytku letiště je podivně páchnoucí koberec, jen tady holá dlažba. Venku za oknem byla černá noc, ležatý srpek měsíce a palmy pohupující se ve větru.
Den1.
Ráno nás probudil hluk, z ničeho nic se otevřely přepážky a do velké haly se začaly valit proudy lidí. Chtěli jsme se ještě připojit na internet a potvrdit svojí rezervaci auta, když v tom někdo začal vykřikovat, že letadlo do Jaipuru už je připravené k odletu. Nebylo to naše letadlo, tím jsme si byli jistí. I v takové hektické zemi jako je Indie nemůže přeci letět o dvě hodiny dříve. Z nějakého důvodu se na nás ale vyvolávači zaměřili, a když se podívali na naše rezervace, tak nám řekli, že se máme jít odbavit a do letadla, že jim tam zbylo ještě nějaké volné místo. A tak jsme šli. Cestou jsme se ještě zastavili u veřejného telefonu, abychom zavolali našemu řidiči, co se o nás měl přes den starat, aby pro nás přijel dříve. Přestože nám pán, co automat obsluhoval, odsouhlasil, že bere karty, na konci hovoru nám řekl, že vlastně karty nebere. Místní peníze jsme žádné neměli, ani jsme nemohli mít, protože oficiálně se ani nesmí vyvážet, a na hledání bankomatu nebo směnárny nebyl čas, tak jsme mu nacpali americký dolar, který jsme měli v peněžence pro podobné příležitosti, a on nás s úsměvem propustil. Joo tvrdá měna... Přelet mezi Dillí a Jaipurem trval 20 minut, prostě jen nahoru a dolů. Během té doby jsme stihli dostat sendvič a láhev vody. No... tady by se evropské linky měly inspirovat. Pod sebou jsme viděli vyprahlou pustou zemi, z ní tu a tam trčely miniaturní namačkané panelákové sídliště a kolem nich široko daleko pusto. Zvláštní, možná to tak mají kvůli zdroji vody. Před Jaipurem pak začaly i nějaké menší osady a hlavně cihelny. Byla tu obří pláň posetá čoudícími komíny a mozaikou z vyskládaných cihel.
Na letišti jsme se celkem rychle vymotali ven a tam přišel první šok. Aspoň teda pro mě. Kolona taxikářů, navzájem se překřikující a lákající lidi do auta. Spousty jich stálo u silnice a hned se na nás nalepili, vykřikovali ceny, nedali se odehnat, do toho řevu ještě všudypřítomné troubení aut. Blázinec. K tomu pořádné dusno a horko, všichni lidé mi připadali strašidelní a jediné co mě rozveselilo, že mezi holuby tu na střeše hřadovali také dva zelení papoušci. S řidičem jsme se špatně dohodli a tak na nás čekal na úplně jiném místě, nakonec ho ale napadlo se po nás jít podívat a tak jsme se šťastně shledali. Naložil nás a vydali jsme se přes město. První zastávka měla být nějaká směnárna, abychom mu vůbec mohli zaplatit. Jeli jsme rušnou dálnicí, kolem nás auta, cyklisté s několikametrovým nákladem, tuktuky i pěší chodci. Uprostřed rušné křižovatky stály ženy v barevných šatech a šátcích a zametaly dálnici. Další lidé nosili balíky na hlavě. U silnice sedělo pár chlapů ve svetrech, opodál běhaly polonahé děti. O kus dál zase fenka seděla na jedné straně a štěkala na svoje malé štěňata, které se bála přejít za ní. Do toho hromady odpadků, na kterých se pásly krávy. Vzduch byl špinavý a prašný. Všichni se na nás dívali. Řidič nás zavezl místo do směnárny do nějakého zlatnictví. Měli jsme strach, že nám dají nějaký šílený kurz a budou nás chtít okrást. Tak dlouho jsme počítali, kolik máme dostat peněz, až jsme to popletli a řekli si o dost méně. Zlatník nás ale opravil a dal nám férový kurz. Sice se nám k tomu snažil prodat stříbrné náušnice, ale odolali jsme. Měli jsme, zdá se, víc štěstí než rozumu.
První zastávka byla stupňovitá studna Chand Baori. Cestou jsme píchli a já si šla odskočit na záchod do křoví. Byla jsem důrazně varovaná, ať se koukám, kam šlapu, že tam jsou hadi a škorpioni. Super. Byla jsem už z toho všeho trochu vyřízená a koloběh šílených událostí neustával. Polovinu cesty jsem jela s otevřenou pusou, druhou polovinu jsem skoro brečela. Viděli jsme například u silnice školu, která měla jen tři stěny a polovinu střechy. Uvnitř se učily děti.
Na Chand Baori se nás ujal samozvaný průvodce, který nám řekl nějaké zajímavosti o daném místě, několikrát nás vyfotil, všechno nám ukázal a pak samozřejmě chtěl peníze. Mnich, co seděl u vchodu, také chtěl peníze. Přiběhla nějaká žena a namalovala nám tečky na čelo a pak chtěla peníze. Velmi rychle jsme pochopili, jak to tady chodí. Studna ale byla moc zajímavá stavba, rozhodně jsme ničeho nelitovali. Kdysi se sem lidé chodili koupat a pro vodu. Schody vedou tak hluboko proto, že při monzunových deštích se hladina zvedá o několik metrů.
Cestou zpět do Jaipuru jsme se zastavili v chrámu Galta. Ten je zasvěcen opicím. Opice tu uctívají a nosí jim dary. Tak jsme jako správní turisti nakoupili pár banánů a jeli krmit opice. Cestou jsme viděli volně žijící pávy, veverky-čipmánky a taky kravičku smutně stojící nad vyschlou mrtvolkou svého telete uprostřed silnice. Je to tu prostě drsné. Po krmení a focení opic jsme se trochu prošli a vydali se na místo našeho ubytování. Konečně. Byli jsme unavení z všech těch zážitků prvního dne i dlouhého letu, a protože noční Jaipur není nijak pěkné místo, tak jsme si koupili u stánku nějakou jednoduchou indickou baštu a šli brzo spát.
Den 2.
Ráno jsme museli vstávat na vlak, který nás měl odvézt do Agry. Rezervace vlaků v Indii je naprosto samostatná kapitola. V Česku existuje několik společností, které vám s tím za poplatek pomohou, nejjednodušší je ale udělat si registraci na jejich stránkách https://www.services.irctc.co.in a vlaky si rezervovat sám. Samozřejmě to jde i na místě u pokladny, ale pro turisty to není tak snadné jako pro místní a tak se může stát, že vám prodají lístek na mnohem pozdější vlak, než jste původně chtěli. Vlaků je v Indii několik kategorií, na sezení bych doporučovala vše kromě nejhorší třídy, my postupně vyzkoušeli všechny. Tentokrát jsme však jeli nejdražší, klimatizovanou, pro místní je to veliký luxus ale pro Čecha nic, co by se nedalo zaplatit. Na noc jsme naopak jeli nejlevnější třídou, která se jmenuje Sleeper class. Když jsem ty vagony viděla poprvé, jak vlak přijížděl, musím přiznat, že jsem s na férovku rozbrečela, dnes už se tomu jen směju a cesta na horních lehátkách byla opravdu fajn. S tím, že ta horní lehátka by měla být napsaná tučně a ještě třikrát podtržená.
Samotná jízda vlakem je už brnkačka, tak především na lístku máte napsané číslo vagonu, které se ve stanici vždy ukazuje na světelné ceduli přímo na místě, kam si máte stoupnout, takže čekáte tam, kde máte a jen naskočíte dovnitř, až vlak zastaví. Jinak by to ani nešlo, indické vlaky mají často deset a více vozů, takže než byste našli ten správný vagon, mohl by vám vlak taky ujet. Vlaky i rozchod kolejí je o dost širší než na co jsme zvyklí u nás. Bohužel jsme nesehnali místa u okna ale paní, co s námi měla sedět, nás k němu hned pustila, když viděla, že jsme turisti. Pak se podávalo jídlo a čaj, každý dostal malou termosku ve tvaru konvičky s výborným čajem a jakési pikantní vegetariánské čevabčiči s kečupem a chlebem. Byli jsme překvapení, že se podává jídlo. Nakonec se ukázalo, že nebylo zadarmo. Vlakem procházel pán a vybíral peníze. Jedna porce přišla asi na 20 českých korun a ještě nám po zaplacení nasypal do ruky jakési obarvené cosi, čemu říkal "sweets" a že se to jí po jídle. Ukázalo se, že je to kmín a další koření obalené v cukrové polevě. Fuj.
Cestou jsme viděli zajímavé věci, například různá pole a lidi co na nich pracovali bez jakékoliv známky moderní techniky, divoká prasata běhající na nádraží mezi vlaky, ale také nechutné věci, například skupinku lidí co vsedě na vedlejší koleji vykonávala svou ranní potřebu a přitom místo televize pozorovali projíždějící vlaky. A samozřejmě hory a hory odpadků.
Agra byla na první pohled opravdu špinavé město. Po spletených drátech nad domy skákaly opice, všude odpadky a smrad, nic nenaznačovalo, že by se tu měl nacházet jeden z novodobých divů světa. Na dnešek jsme znovu objednané auto i s řidičem. Čekal nás už na vlakovém nádraží s cedulí v ruce. A tak jsme zahájili jízdu, nejprve na slavný Taj Mahal. Tady jsou dvě fronty, stejně jako na většině větších památek, jedna pro místní, se vstupenkami za pár korun, která se táhne daleko za bránu, a jedna rychlejší, pro turisty, kteří si samozřejmě musí koupit lístek asi 10x dražší. Samozřejmostí jsou všudypřítomné kontroly, všechny zavazadla se skenují, fronty se dělí na ženy a muže, kde na konci je každý ještě podrobený kontrole ručním rentgenem policistou stejného pohlaví. Lidí byly kolem tisíce, bylo to skoro neuvěřitelné. Nejvtipnější bylo, že spousta z nich v nás snad poprvé viděla bílého člověka, brzy jsme byli jako hlavní celebrity a obzvláště já, jako světlá blondýna. Neustále nás někdo zastavoval a chtěl se s námi fotit. Brzy to bylo až otravné, neumím si představit, že bych byla nějaká slavná zpěvačka.
Celý areál okolo slavné hrobky byl úžasný. Taková oáza zeleně ve vyprahlém okolí, do toho bazény a fontány a spousta, spousta květin a všichni lidé byli pestrobarevně oblečení. Samotná hrobka je zajímavější zvenčí než zevnitř, už jen proto, že uvnitř stojí několik vojáků s píšťalkami a popohánějí dav, aby rotoval rychleji a mohli vstoupit další lidé.
Z Agry jsme jeli naším najatým autem do města Mathura. To je pro většinu lidí známé kvůli velkému chrámu boha Krishny, jezdí sem meditovat a zpívat a cvičit a kdo ví co ještě lidé z celého světa. Řidič nás teda zavezl rovnou k němu, i když jsme mu asi desetkrát vysvětlovali, že chceme vidět něco jiného. Našim cílem bylo místo zvané Vishram Ghát, chrám na břehu řeky Jamuny, druhé nejposvátnější v Indii, kam lidé chodí dávat dary a koupat se v ní. Podobně jako do Gangy. S řidičem nebyla řeč, ale našli jsme nějakého člověka s rikšou, který slíbil, že nás tam za rozumnou cenu doveze. Byl to zvláštní pocit nechat se vézt někým, kdo za vás šlape na kole, ale když jsme viděli čtvrti, kudy jsme projížděli, byli jsme opravdu rádi, že nemusíme pěšky. Dokonce jsme se museli prodírat davem kolem svatebního průvodu. Chlápek nás dovezl na správné místo, ovšem samozřejmě přesně tam, kde ke chrámu nevede cesta pěšky, ale musí se najmout loď, která vás tam doveze. Nejdřív jsme pěkně nadávali, ale nakonec se nám podařilo usmlouvat loď na méně než polovinu nabízené ceny a tak jsme vypluli. Nakonec to bylo krásnější než jít tam pěšky. V chrámu hned přispěchali místní a zorganizovali s námi nějaký rituál. Samozřejmě si za to všichni nechali dobře zaplatit. Ach jo. To je zatím asi to nejtěžší, pořád být ve střehu kvůli penězům. Všichni si myslí, že jsme bílí bohatí Evropané, nikdo nechápal, že jsme sotva dokončili školu a o nějakém bohatství fakt nemůže být řeč.
Poslední část cesty toho dne vedla do Dillí. Už zdálky byl cítit zápach tisíců, možná statisíců ohníčků na ulicích a skromných domech v chudinských čtvrtích. Je to skoro dusivý smog. Nesmrdí tu tolik odpadky, kravská lejna a podobné věci, ale spíše kouř a zplodiny. Dillí má skoro 10 milionů obyvatel, je to, jako byste se neustále pohybovali na Karlově mostě na vrcholu turistické sezony. Bydleli jsme ve starém Dillí, abychom si užili trochu kultury. Večer jsme zašli do nejbližší restaurace na výborné jídlo skládající se z rýže a čtyř druhů omáček se zeleninou. V jedné jsem našla velký tmavý hrachový lusk. Snědla jsem ho najednou. Bohužel to byla chilli paprička. Zbytek večera je rozmazaný v slzách.
Den 3.
Ráno jsme zahájili výletem na další stupňovitou studnu Agrasen-ki-Baoli, byla zrovna v rekonstrukci a žádná voda v ní nebyla. Navíc mě tam posral holub. Dobrou náladu jsem si ale zvládla udržet, už jsem si začala zvykat na místní životní tempo i prostředí. Dále jsme jeli tuktukem na Jantar Mantar, to je univerzální název pro astronomické observatoře po celé zemi, jednu jsme později navštívili i v Jaipuru. Cesta taxíky a tuktuky byla náročná. Obvykle se dala usmlouvat i rozumná cena a taxikáři na vše chápavě přikyvovali, z nějakého důvodu ale nikdy netrefili hned napoprvé na správné místo a čirou náhodou jsme projížděli kolem světoznámého obchodu s koberci, kde zrovna mají velký výprodej, nebo kolem nejlepšího indického zlatnictví a podobně. Naučili jsme se tu hru hrát s nimi. Dostanou peníze za benzín, když nás do takového obchodu zavezou, my tam 5 minut okukujeme věci a jede se dál. Někdy jsme se i narovinu domluvili s taxikářem, že vlastně nic koupit nechceme, ale když nám sleví, tak se do takového obchodu půjdeme podívat a za deset minut pojedeme dál.
Jantar Mantar nebyl až tak velkolepý, ale bylo to příjemné místo na oddych, takový park se starověkými stavbami na výpočet drah slunce a měsíce, času i drah hvězd. Na trávě posedávali studenti a my se k nim připojili na malou sváču - nějakého pouličního jídla z luštěnin. Na oběd jsme si pro změnu zašli do místního mekáče. Zajímalo nás, co mají v McDonalds v zemi, kde se nejí hovězí. Byly to burgery z ryb, cizrnových placek a kuřete. Dali jsme si Chicken Masala Burger. Byl divný.
Po obědě jsme jeli nakupovat suvenýry. Já chtěla rozhodně nějaký šátek a hlavně spoustu čajů. Nakupovali jsme ve státním obchodě, protože to je jediné místo kde mají pevné ceny a člověk tak ví, za co kupuje. Smlouvání mě moc nebaví a radši zaplatím o pár korun navíc, ale bude to v klidu. Po nákupech nám stále zbývala spousta času, takže jsme se vypravili za tajemným "Železným sloupem z Dillí", ten tu stojí údajně už několik stovek let a stále nerezaví, nikdo nechápe, jak mohli lidé dříve ukout takové železo, které nezvládneme ani dnes, nebo čím ho ošetřili. Bohužel se ukázalo, že sloup stojí v nějakém komplexu historických památek, kde je vstup celkem drahý i na indické poměry. Váhali jsme. A pak se rozhodli se tam vypravit. Bylo to dobré rozhodnutí, protože byly tu nádherné stavby, včetně obřího minaretu Qutub Minar, podle kterého se celý komplex jmenoval. Potkali jsme tu mladého Inda, který se s námi hned dal do řeči, vyprávěl, jak studuje a zrovna si shání novou práci. Probrali jsme všechno možné a šel s námi i na metro. Cestování metrem bylo docela v pohodě, občas se člověk musel tlačit, aby se dostal ven, protože jako ve většině jiných zemí je zvykem z metra vystupovat a nastupovat současně. Než jsme se rozkoukali, on koupil lístky i pro nás, s úsměvem se rozloučil a zmizel. Večer jsme měli sraz s Radkovým bývalým kolegou, dali jsme si na večeři knedlíčky plněné masem a zeleninou, takzvané "momos" a pak navštívili nějaký místní bar a ochutnali indické pivo.
Den 4.
Druhý den mi bylo zle. Bolelo mě břicho a měla jsem průjem. Nasadila jsem endiaron a banánovou dietu a zase jsme se vydali do města. Jeli jsme se podívat na chrám Lotus Temple, neboli Bahai House of Worship. Bahaisté věří, že všechna náboženství jsou si rovna a proto postavili chrám, do kterého může svobodně přijít kdokoliv a modlit se zde podle své vlastní víry. Cestou náš řidič tuktuku naboural motorkáře. Nic velkého, v místních kolonách se ani nedá jet moc rychle. Pohádali se, pak motorkář přišel, dal našemu řidiči pořádnou ránu pěstí a jelo se dál. Také jsme jeli kolem stavby nějaké nové velké budovy, zajímavé bylo, že většina pracujících byly ženy v barevných šatech. Na hlavách nosily velké mísy s namíchaným betonem a lily ho do základů. O kus dál zase nějaký pán na ulici roztloukal velké kostky černého uhlí, další vedle zase navlékal květiny na niť jako věnce.
Od Lotus Temple jsme pokračovali do dalšího chrámu, který se jmenuje Swaminarayan Akshardham, supermoderní a supernový Hinduistický chrám. Z nějakého důvodu jsou tu velmi přísná bezpečnostní opatření, nesmí se tam nosit žádné věci, obuv, dokonce nám prohlíželi brýle a hodinky, jestli tam není skrytá kamera. Chrám ale doslova nemá duši. Je to jen velká stavba, nic víc. Nic není udělané poctivě, všechny řezby, všechny ozdoby na fasádě, vše je udělané strojově. Chrám byl dostavený v roce 2005, nedýchá z něj ani posvátnost ani historie, možná také proto, že je nám, Evropanům, příliš kulturně vzdálený. Den jsme zakončili procházkou k bráně India Gate a šli brzo spát. Bylo zvláštní spát v našem sterilním univerzálním hotelovém pokoji, s naprosto zbytečnou velkou televizí a klimatizací, zatímco pod námi v uličce se ukládaly celé rodiny k spánku na provizorní postele z prken nebo rovnou na nataženou deku na ulici.
Den 5.
Ráno jsme si dali pořádnou snídani, prošli se uličkami Starého Dillí a pak se vydali na vlak. Cestou jsme potkali malého chlapce na obřím koni, který vypadal, že cestu určuje spíše kůň, než chlapec. Další, o něco starší kluk se nás zase chytl na ulici a chtěl si povídat. Měli jsme trochu strach, jestli nás třeba nechce okrást, ale opravdu si chtěl jen procvičit angličtinu. Povídali jsme si například o domluvených sňatcích, říkal, že se za týden žení (vypadal tak maximálně na 16 let) a že svojí nevěstu vůbec nezná, ale těší se a přijde mu to úplně normální.
Neskutečně dlouhým spacím vlakem jsme jeli do Jaislmeru, cesta trvala 20 hodin, z toho asi 13 jsme prospali. Zbytek jsme sledovali, jak si lidé pod námi večer rozložili své misky s večeří a jedli a bavili se a hráli nějakou stolní hru. Tu a tam procházel vlakem prodavač a nabízel čaj (chai) anebo něco k jídlu. Cesta byla úplně v pohodě, těsně nad hlavou nám tiše šuměly tři velké větráky pomáhající přivádět čerstvý vzduch. Místo skel tu byly jen zamřížované okna, daly se zavřít jen tak, že se zatáhla celá taková kovová okenice, ale vzduch venku začal být příjemný sotva jsme vyjeli z města. Dopoledne druhého dne bylo ve vlaku trochu horko, někteří lidé si otevřeli dveře vagonu a větrali se v nich, také jsme to zkusili a v rychlosti sto km za hodinu to byl teda zážitek. Vystřídali se různé krajiny, zelené pole s mohutnými stromy opletenými hnízdy snovačů, která z nich visela jako vánoční ozdoby. Nádraží plné lidí s obřími balíky místo zavazadel. Někdy se jen přibrzdilo a vedle trati byl betonový čtverec tři krát tři metry, kam lidé vyskakovali za jízdy. Pokračovaly vyprahlé pláně s několika vyschlými stromy a křovinami a pak už jen poušť Thar. Dali jsme se do řeči s jedním člověkem, říkal, že pochází s Dillí, ale dostal práci v Jaisalmeru na poště, tak se tam stěhuje. Měl jen malý látkový balíček s věcmi a vypadal spokojeně, že se mu podařilo najít dobrou práci i když asi 1000 km od domova. Pak přistoupila rodina s malým dítětem, kluk se pořád motal kolem a lezl na okolní lehátka, měli jsme strach, že nám něco vezme z batohu. Nakonec vytáhl mobil a předstíral, že si hraje nějakou hru a přitom nás fotil. Evidentně nebyl z chudé rodiny. Pak jsme ho ztratili z očí a najednou byl zase jinde a smál se a ukazoval na naše batohy. Lekli jsme se. Jaké ale bylo naše překvapení, když na batozích ležela hrst bonbonů. Dali jsme si mu za to čokoládu.
Den 6.
Jaisalmer je veliká pevnost v poušti okolo které vyrostlo město. Pro turisty je nejlákavější bydlet v samotné pevnosti, velice levně jsme tu sehnali nádherné ubytování. Po rušném zaprášeném Dillí byla Jaisalmerská pevnost ráj na zemi. Byli jsme vysoko nad městem, pod námi troubily tisícovky aut a pokřikovali lidé a do toho pravidelně zpívali muezzini, zvoucí do mešity. Tady na západě už převládá islám. Pevnost je šíleně turistické místo, ale v tom to bylo právě skvělé. Bylo tam pár předražených obchodů se suvenýry, pár restaurací a domy prominentních občanů a jinak svatý klid. Po ulicích se potulovaly tlusté krávy a žebraly od domu k domu o jídlo. Také tu byli občas docela roztomilí toulaví psi. Naše ubytování mělo střešní restauraci a ještě nad ní terasu plnou polštářů, kde se dalo večer sedět s konvicí čaje a koukat na západ slunce nebo v noci na hvězdy. Nedaleko zase byla restaurace, kterou vedli dva možná tak 14ti letí kluci a vařili moc dobrá jídla a jejich restaurace na terase měla výhled na starodávný chrám.
Odpoledne jsme se prošli po hradbách a mezi zdobenými domy měšťanů, zvanými havélí. Koupili jsme si pár dalších věcí včetně náušnic pro mě a betelových ořechů na ochutnávku. Tím jsme také odhalili, odkud se bere typická indická vůně/smrad. Na další den jsme si objednali výlet do pouště na velbloudech. Radek se nejdříve tvářil skepticky, že je to jen takové lákadlo na turisty, ale nakonec byl rád, že jsme si to zkusili.
Den 7.
Ráno jsme se vydali dolů do města, jednak nakoupit nějaké dobré ovoce, jednak navštívit místní jezero. Koupili jsme si ananas, který byl tak kyselý, že nám málem rozežral pusu, měli jsme chuť i na mango ale bylo šíleně drahé, protože asi ještě nebyla sezóna. U jezera jsme si půjčili šlapadlo a jako první odvážlivci se vydali do kalných vod. Občas z vody vyčnívaly dva dlouhé tenké drátky a za chvíli zase zmizely. Brzy se ukázalo, že to jsou fousy od sumců. Jezero bylo plné obrovských sumců a lidé je sem chodili krmit. Ve vodě stály ruiny starého chrámu, některé přístupné ze břehu, jiné už zcela odříznuté. Na některých se povalovali potulní psi. Jiný pes si hrál ve vodě a ukradl vlaječku označující mělkou vodu a odnesl si jí někam pryč. O chvíli později už tam bylo uvázlá první loďka a nešťastní turisté se snažili pádly odstrkat pryč.
Po dobrém obědě u nás v hotelu, po talíři rýže a placek a opět asi 4 různých omáček jsme se vydali na místo srazu na velbloudy. Na Jaisalmeru je zajímavé, že se tam vůbec nejí maso. Má to hlavně hygienické historické kořeny. V rozpáleném městě se všechno rychle zkazí. Člověk na to ani nemá chuť. Naši průvodci nás naložili do džípu a zavezli do pouště, první zastávka byla cikánská vesnice. Okamžitě se na nás nalepila spousta dětí a žebraly o sladkosti, propisky a hodinky. Bylo to opravdu divné a neměli jsme z toho dobrý pocit, drželi jsme se zpátky a nic si raději moc nefotili, protože děti se ochotně předváděly před foťákem, ale pak zato zkušeným srdcervoucím způsobem žebraly o peníze. My jim nic nedali, protože jsme nic neměli, a to hlavně díky našim skvělým průvodcům. Hned na začátku nám řekli, že vše už je v ceně, žádný podvod a že si sebou ani nemusíme brát peníze. No a tak jsme si je nevzali a tak jsme nemuseli mít špatný pocit. V další vesnici byli připravení velbloudi, sotva jsme přijeli, začali jim nakládat náklad na záda. Někteří z nich opravdu hlasitě protestovali a my se dohadovali, kterého bychom nejradši, aby nebyl moc zlý. Všechno to byli jednohrbí velbloudi a měli speciální postroj, na kterém se sedělo. Na velblouda se leze, když klečí, takže oproti koni docela pohoda, pak se najednou zvedne do dvoumetrové výšky a už to taková sranda není. Rozdělili nás do malých skupinek, aby si každý užil cestu pouští samostatně. Bylo to zajímavé, ale konci už mě pěkně bolel zadek. Pak si měl velbloud zase kleknout, nejdříve si kleká předními nohami, a kdo na to není připraven, tak přepadne celou vahou velbloudovi přes hlavu. My jsme naštěstí dostali včas instrukce se pořádně zaklonit. Následovala procházka v dunách a západ slunce. V Indii je zajímavé, že slunce nikdy nezapadá za obzor. Vzduch je totiž tak prašný a špinavý, že slunce jen zoranžoví a zmizí, když je ještě vysoko na nebi. V dunách se nám ale opticky za jednu dunu ztratilo. Průvodci nám mezitím uvařili večeři a pak jsme leželi na dekách a pozorovali hvězdy. Kolem půlnoci jsme se vrátili pěšky na silnici, která se ukázala, že je jen pár desítek metrů odsud a džípem zpět do Jaisalmeru.
Den 8.
Další den jsme si dopřáli ještě jednu procházku po pevnosti a navštívili obřad v hinduistickém chrámu. A pak už nás zase čekal vlak zpátky. Do Jodhpuru. Ve vlaku jsme potkali další zajímavou postavu, jeden muž se s námi hned dal do řeči a bez okolků začal vyzvídat, kde pracujeme a jakou máme mzdu, tady je to naprosto běžná a zdvořilá otázka. Když jsme mu to řekli, tak jen nevěřícně kroutil hlavou. Na další stanici vystoupil a vrátil se s plnou náručí čipsů a limonád, že je to pro nás, abychom nestrádali. Ukázalo se, že je to majitel dolů na mramor, nebo něco takového. Hned na to nám začal nabízet opium. Nedali jsme si on evidentně ano a zbytek cesty se jen válel na lehátku. Do Jodhpuru jsme dorazili až pozdě večer, proto jsme měli jen opravdu nouzové nezajímavé ubytování hned u nádraží. Zalezli jsme a spali, s tím, že další den budeme vstávat brzo, abychom toho stihli co nejvíce.
Den 9.
Ráno jsme si najali tuktuk k místnímu velkolepému hradu. Když jsme tam přijeli, měli ještě zavřeno a řidič se ušklíbal radostí a hned nám nabízel, za kolik nás vezme zase jinam. Nebylo to vůbec fér, nakonec jsme se pohádali, ale jeli jsme. Nechali jsme se zavézt do takzvaného Modrého města, polovina Jodhpuru je totiž z neznámých příčin natřena na modro, dříve to mělo určitě nějaký význam, který už se zapomněl a dnes už je to hlavně tradice.
Prošli jsme se a nakonec už pěšky vystoupali zpátky k hradu po jakési kopcovité stráni. Pevnost byla krásná a rozlehlá, strávili jsme tu několik hodin, než jsme jí vůbec celou prošli, zúčastnili se také několika akcí, například "jak se slavnostně namotává turban" nebo cože to vlastně bylo. Hlavně si pamatuju, že tu měli pěkné, čisté záchody. Záchody v indii je kapitola sama pro sebe. Obzvláště ve vlaku, kdo jednou okusil, už si nedovolí nadávat na České dráhy. U známých památek bývají většinou toalety označené slovy "western style" a "indian style", s tím že indian style jsou u nás známé jako turecké, tedy díra v zemi se stupátky nad kterou si musíte přidřepnout.
Zpátky do města jsme se také vydali pěšky a zašli si na pořádný oběd. Popravdě jsme se shodli, že už nám chybí evropské jídlo, ono to indické i když krásně voní, je to pořád to samé dokola. Navečer jsme si dali už tradiční konvičku masaly na střeše se slibovaným výhledem na pevnost, až na to, že schovanou za obřím billboardem. Zajímavé je, že skoro ve všech místních reklamách vystupují Evropani.
Den 10.
Poslední den byl asi nejnáročnější, protože jsme s sebou museli celou dobu nosit batohy. Vlakem jsme brzy ráno odjeli zpět do Jaipuru, tam si najali taxikáře na celý den, ukázalo se, že to byl docela milý chlapík. Vzal nás na místní Jantar Mantar, další, tentokrát mnohem větší astronomickou observatoř, na symbol Jaipuru, Hawa mahal, takzvaný větrný palác. Je to jen taková kulisa, naprosto plochý dům, ve kterém je spousta otvorů a okének, uvnitř se mohly procházet bohaté dámy a sledovat dění na ulici aniž by ony samy byly viděny.
Odtud jsme jeli na pevnost Amber, a konečně jsme viděli i poslední indické zvíře co nám chybělo do seznamu, slona. O hlavní sezóně tu sloni vozí turisty nahoru na kopec k pevnosti, dnes jsme je viděli jen jít po ulici. V pevnosti nám došlo, že už jsme na indii příliš unavení. Bylo tu spousta vojáků, kteří se tvářili jako průvodci a zavedli nás na nějaké odlehlé místo a pak po nás chtěli peníze. Nebylo to ani tak nebezpečné, jako spíš nepříjemné.
Také tu bylo spousta opic, jedna vylezla vysoko na strom a zlomila se pod ní větev. Dopadla na zem a vyjeveně koukala, co se to stalo. Hned přiběhla druhá opice a začala jí objímat a utěšovat, bylo to dokonale strašidelné, chovaly se jako lidi. Výlet jsme zakončili procházkou okolo jezera kde je vodní palác Jal Mahal a k tomu si dali čerstvý kokos. Shlukl se kolem nás hlouček podivných výrostků a dělali si z nás srandu a pokřikovali na nás, to už jsme toho měli akorát tak dost.
Zašli jsme si na poslední jídlo. Vzal nás tam řidič, evidentně, když přivede strávníky, dostane sváču zadarmo, ale jídlo bylo mimořádně dobré, tak jsme z toho měli radost. Nakonec jsme se nechali dovézt na letiště, poděkovali, zaplatili a vydali se na cestu domů. Zpátky jsme letěli s přestupem v Bombaji. Tam nás zaujalo moderní letiště s neuvěřitelným počtem personálu. Například na záchodě byl člověk, co vám podával ručník na utření a po každém člověku umyl kabinku, pak tu byli další lidé, co chodili po letišti s elektrickými plácačkami a hledali případné zatoulané komáry. Nakoupili jsme si za zbytek peněz další čaje a pak se pro změnu zase obřím Boeingem vydali na cestu domů.
