Vaňovský Ledopád
-kdy-01/2017
-kde-Vrkoč, Střekov (Ústecký Kraj)
-jak se tam dostat-autem
-čas-2h (5km)
Protože minulé putování za ledopády u vyhlídky Máj nedopadlo zrovna slavně, tentokrát jsme vsadili na vzdálenější, ale zato osvědčenější vodopád. A pro jistotu to pojistili i mými rodiči a bráchou, kteří měli taky chuť na sobotní vycházku a hlavně auto schopné nás dopravit na místo. No... vlastně to jsme si mysleli, realita byla taková, že půl cesty od Prahy nám začala blikat kontrolka "žhavení motoru" aneb "opatrně dojeďte do nejbližšího autoservisu". Takže zase zpátky a prohodit auto za služební. Tam už to šlo lépe. Cestou jsme se stavili i na kouřícím vrchu Boreč u Lovosic, jenže už bylo poledne a moc teplo na nějaké zázračné efekty a navíc asi milion lidí. Pod kopcem dokonce stánek s pohledy a občerstvení. Prošli jsme se, nikam nespěchali, dokonce jsme hledali spodní stranu průduchů, kudy se natahuje vzduch, ale marně, byly někde pod sněhem. Tak jsme se vypravili směr Ústí nad Labem...
Když jsme pak dojeli k Vrkoči, což je takový čedičový uzel vystupující ze skály, nad ním vyhlídka a ještě nad ní v lese vodopád, už bylo pokročilé odpoledne. Zbytek výpravy vsadil na kratší cestu ale já s přítelem jsme si ještě chtěli dát trochu do těla a podívat se také na vodopád u Čertova mlýna, co měl být o kus výš po proudu. Cestou po žluté značce jsme se ztratili už za první zatáčkou. To je totiž takový náš nešvár, spoléhat že na značky kouká někdo jiný! A protože jsme byli líní se vracet, tak jsme se na kopec škrábali v hlubokém sněhu po takovém malém hřebeni.
Vodopád u Čertova mlýna žádný nebyl. Nevím kdo a z jakého úhlu udělal fotky na Mapách ale takhle to tam rozhodně nevypadá. No ještě k tomu jsme se zase nechali nalákat zdánlivě snadnější cestou po proudu do neznáma. Dobrá zpráva byla, že cesta skutečně vedla až k Vaňovskému vodopádu, ta špatná, že na jeho horní konec. Tudy lezou "ledolezci" nahoru a vrací se na cestu. Tak jsme si dali zase pěkný výšlap do kopce, mezitím zapadlo slunce za kopec a ubývalo světla i teploty.
Vodopády jsme si nakonec vychutnali i zespodu a byla to paráda, další paráda byla nedaleká vyhlídka a úplně největší paráda byla cesta po ledovaté pěšině dolů. Asi jen dílem náhody nikdo z nás neskončil hlavou ve sněhu nebo zadkem na kameni, jen nějaké to nedobrovolné objímání stromů proběhlo, když podjely nohy. Zima byla už taková, že kouřící hora Boreč, kde jsme byli v poledne určitě vyváděla divy. Měli jsme to udělat opačně, ale teď už jsme byli moc unavení na další výšlap do kopce.
