Slovenský Ráj
-kdy-09/2015
-kde-Slovensko
-čas-4 dny
-místa-Zejmarská Roklina, Malá Zajfy, Palcmanská Maša, Telgárt
Na Slovensko jezdím ráda a pravidelně. Dříve spíše na rodinné tůry a výlety, později například na dámské jízdy s trochou toho pohybu. U nás v Čechách máme krásnou přírodu, ale musím uznat, že na Slovensku je v určitém ohledu ještě hezčí. Navíc je to blízko, je to levné a člověk se bez problémů domluví. Naposledy jsme se takhle vydaly s kamarádkou do Slovenského ráje. Před rokem jsme byly ve Vysokých Tatrách, tak ať máme trochu změnu. Navíc na Slovenský ráj mám krásné vzpomínky ze školy, jela jsem tam několikrát na takzvaný turistický kurz. Vždy poslední v řadě, přede mnou skupina namakaných sportovců v nejnovějším outdoorovém oblečení, moje plíce daleko za mnou a krásné výhledy kolem. Každý den jsem měla pocit, že už zpátky do chaty nedojdu. A každý den jsem došla a překonala sama sebe.
Jely jsme přes noc lůžkovým vlakem. V Popradu jsme přesedly na autobus a pokračovaly do obce Dědinky. Asi v půli cesty, kousek od Dobšinské Ledové Jeskyně, řidič zaparkoval a ohlásil pauzu na cigárko. Šly jsme se protáhnout ven a hned jsme zase zalezly dovnitř. Na to že bylo září, byla venku šílená zima. Jako už po několikáté jsem se nešťastně zhroutila na sedadlo. Na tohle nejsme oblečené. Doufaly jsme, že to jen táhne zima z ledové jeskyně. A možná to tak i bylo, protože později jsme sice natáhly svetry, ale kosu jsme rozhodně neklepaly a den na to bylo dokonce počasí i na koupání v jezeře.
První den jsme měly tři hlavní úkoly. Vystoupit správně z autobusu, najít ubytování a vyrazit na celodenní výlet. Hned na prvním úkolu jsme ale zklamaly. Musím ale dodat, že částečně za to mohl řidič autobusu, částečně my, protože jsme mu to vysvětlily možná trochu nejasně. Prostě nás vysadil až o zastávku dál. Snažily jsme se přesvědčit samy sebe, že si alespoň užijeme výhledy na jezero Palcmanská Maša, ale moc to nepomáhalo. S ubytováním už to bylo lepší. Dokonce jsme zjistili, že v ceně našeho už tak levného penzionu máme i půjčení lodičky a koupel ve finské kádi na dvorku nebo saunu. Tak jsme si hned obojí zamluvily na další den.
Vyrazily jsme na cestu do Ráje, ale občas to byl spíš pochod peklem. Mraky se však zvedly, začalo být krásně teplo a všude kolem svěží zelená, nejdřív se šlo velmi dobře. Před vstupem na Zejmarskou Dolinu nás překvapila paní co vybírala vstupné. Seděla tam na turistickém odpočívadle, na stolku rozložené lístky a brožurky a pěkně ostře si zavolala každého, kdo by si jí náhodou nevšiml. Jakože vstupné ještě chápu, ale snažila se nám ke vstupence vnutit i pojištění na zásah vrtulníkem. Odmítly jsme a navzájem si přikázaly, že kdo si zlomí nohu, bude to prostě muset dojít.
Začaly jsme stoupat po žebřících a schůdcích nahoru. Překvapivě i při našem ukecaném kochajícím se tempu jsme pár lidí předběhly. Asi jsme po létě byly v nejlepší formě a díky tomu jsme se úspěšně dostaly až na vrchol na chatu Geravy. K obědu byl tuňákový salát. Ten mám moc ráda, protože člověk má pocit že aspoň jí něco pořádného, než si jen namazat chleba se salámem a je to takové pěkně barevné. Brzy se k nám připojil ještě jeden nečekaný strávník. Malý koník, kterého tu měli puštěného na volno. Z ničeho nic se nám prostě za zády objevila koňská hlava a sunula se neodbytně dopředu, aby dosáhla na krabičku s tuňákem. Nakonec to dopadlo jako v nějaké komedii, když jsme se všichni navzájem honili kolem stolu. Koník to nakonec vzdal a šel vyžrat sud se šrotem pro prasata. Ty tu měly také, divoká prasata v ohrádce a zrovna měli malé selátka. Věděly jsme, že už by nás žádný velký kopec čekat neměl, tak jsme si dopřály spoustu času na jejich pozorování.
Nakonec jsme přeci jenom vyrazily a šlapaly pěkně údolím Malé Zajfy podle potoka. Začínaly jsme pociťovat únavu, přeci jen nám po výstupu a dlouhém sezení svaly trochu zatuhly. Nakonec to skončilo chlazením nohou v ledové vodě. Dobrá nálada z pěkného výletu se nás držela ještě dlouho, konkrétně do té doby, než jsme došly zpět k Palcmanské Maše. To, že dojdeme na opačný konec, než jsme vyrážely, jsme věděly, ale jaksi nám nedošlo, že abychom mohly jít po kratší straně, musíme se dostat na druhou stranu přes jeden přítok jezera. Na mapě to vypadalo jako nic, ve skutečnosti to také bylo asi jen 8 metrů vody, z větší části ne hlubší než po kolena, ale přímo uprostřed vězela asi třímetrová hluboká brázda, jakýsi kanál. A ten se zkrátka nedal překonat, pokud bychom nechtěly plavat. A to jsme samozřejmě nechtěly. Takže jsme musely absolvovat cestu domů delší, ale zato horší cestou vedoucí nahoru a dolu po břehu. Nakonec jsme jen tak tak stihly večeři.
Druhý den byla, jak se říká, mlha jako mlíko. Věděly jsme že zatuhlé nohy je třeba rozchodit a tak jsme si udělaly několikahodinovou vycházku po okolí, prostě jen tak bez cíle, po lese, po loukách a vyhlídkách do okolí. Oběd jsme si daly z vlastních zásob na chatě a pak vyrazily na lodičku. Ráno jsme se obávaly, že to asi moc příjemný zážitek nebude, ale mlha se nakonec zvedla a začalo být krásně. A když jsme se trochu zahřály veslováním, v mém případě zmateném otáčení se pořád dokola, začalo být i celkem horko. Zajely jsme se podívat k ostrůvku uprostřed nádrže a pak pod železniční most. Tam jsme zaparkovaly a naskákaly do vody.
Počasí je tu opravdu nevyzpytatelné. Tak třeba tím, že zatímco ráno byla mlha, odpoledne vedro a večer začalo pršet. Shodou náhod zrovna ve chvíli kdy jsme měli objednanou a rozehřátou naší alpskou káď. Obrovskou káď s vodou, zespodu vyhřívanou kamínky, přímo před jídelnou. Takže zatímco my jsme se vyhřívaly v horké vodě a na hlavu nám tekl studený déšť, uvnitř se začali scházet první lidé na večeři. Dívali se na nás a my na ně a těžko říct kdo komu víc záviděl. Pravdou ale bylo, že to byl pěkný zážitek a čím je venku hůř, tím víc si člověk té své horké kádě váží.
Třetí den jsme chtěli na skok do Nízkých Tater, když jsme se o svých plánech bavili s majiteli penzionu, tak souhlasili, že nás za pár drobných popovezou, protože jinak by nám museli vydat snídani dříve, abychom stihly vlak. Stejně si prý jedou kamsi koupit koně. Nechápali sice ani trochu, proč chceme tak daleko a nejdeme na nějaké jiné žebříky v okolí, jenže my jsme si postavily hlavu, že chceme zase trochu změnu. A tak jsme jely a těšili se, až do chvíle než se nás zeptali, jestli máme rolničky, že tam jsou medvědi. Pro změnu zrovna pršelo, a jakmile nás v pláštěnkách vysadili u cesty a odjeli pryč, dostaly jsme strach. Přeci jenom díky pláštěnce je člověk skoro hluchý a slepý, jak mu kapuce blokuje uši a výhled do stran. Prvních pár kilometrů jsme se tak střídali v pravidelném bouchání trekových holí o sebe.
Sotva přestalo pršet začalo nám cestu ztěžovat bahno. Vypadalo to, že ho rozdupaly nějaká velká zvířata a tak jsme začali nadávat na koně z nedaleké farmy, že musí jezdit zrovna po turistické cestě. Za rohem se ukázalo, že to nebyly koně, ale kravičky. Velké stádo kraviček, kam se člověk podíval. Nás si sice nevšímaly, ale zato my se musely pořád koukat pod nohy abychom si nenamočili nohu v něčem jiném než orosené trávě. Okolí bylo moc pěkné. Z hustých lesů stoupala pára, všude krásně zeleno, podle cesty potok a ani živáček na dohled. Došly jsme k pramenu řeky Hron a dál jsme musely kus po silnici. Pak jsme zahnuly k zajímavému železničnímu mostu vysoko nad údolím. Je jich tu hned několik a čeká nás po nich cesta zpátky vlakem, takže si je prohlédneme i seshora. Vydali jsme se do lesa po značce, ale díky navigaci jsme nakonec střídaly značené i neznačené cesty. Užili jsme si několik pěkných vyhlídek do kraje včetně pohledu na druhou nejvyšší horu Nízkých Tater, Královu Holu, ale vrchol měla schovaný v mracích.
V nedaleké vesnici, Telgárt, jsme si daly u pochybného stánku hranolky a vydaly se na vlak. Na ten jsem se opravdu těšila, protože je tu taková specialita, takzvaná Telgártská slučka, na vlak se čeká na zastávce dole v údolí a hned nad zastávkou se tyčí vysoký most. Jakmile se vyjede, po chvíli se vlak dostane do tunelu a točí se a točí, až se otočí úplně dokolečka a po chvíli už jede nahoře po mostě, zatímco dole je vidět původní zastávka.
Poslední den už byl takový nesoustředěný a ve znamení odjezdu. Ještě jsme si udělaly krátkou procházku po okolí, ale pak už na autobus a do Popradu. Jako nejlepší variantu pro cestu do Prahy jsme zvolily Pendolino. Při rezervaci předem není ani tak drahé a je doma zatraceně rychleji než spací vlak nebo nedejbože autobus. A také je pěkné projet ve dne železniční trasu z Popradu do Ostravy. Jsou tu krásné hory a kopce a vršky. K výletu a potulování lákají úplně všechny.
