Zakynthos - Řecko
-Čas-5 dní
-Co tam-Koupání, šnorchlování, dobré jídlo
-Cena bez letenky-4000 Kč (bez letenky)
-Cena letenky-začíná na 6000 Kč, zájezd i s letenkou často od 7000 Kč
-Jak se přepravovat-Pronajatým skútrem/autem, mezi většími městečky autobusem
-Kde spát-hotely/apartmány
-Na co si dát pozor-při cestě na vlastní pěst je obtížná doprava z letiště, nejezdí tu městské autobusy
V podstatě je asi nejlogičtější je počkat si na nějaký last minute zájezd, který začíná třeba na 7000 Kč za týden, my jsme měli levnou letenku, takže jsme vyrazili na vlastní pěst a s vlastním ubytováním. Díky tomu jsme poznali více míst, ale ostrov je malý a dá se objet, i když máte základnu v jednom hotelu.
Byla to naše první společná cesta s Radkem do zahraničí. Nic náročného, ale také žádná flákačka na hotelu. Ne, že bych dříve nikde nebyla, celé moje výletění do zahraničí začalo s rodiči někde na hotelu v Chorvatsku, pak přišlo pár školních výletů autobusem po Evropě a hodně a hodně víkendů na Slovensku. Později jsme si s kamarády půjčili auto pro devět lidí a vyrazili na roadtrip do Chorvatska, ale to byla spíš taková divočina plná lezení, kam se nemá, alkoholu a nekvalitních fotek. První výlet, o kterém se dá smysluplně mluvit je tedy Zakynthos. Pro mě to byl také první let letadlem a první výlet jen tak ve dvou, takže jsem byla strašně vyděšená a celou noc předem nespala. Největší šok z letu pro mě bylo zjištění, jak jsou mraky trojrozměrné. Ze země je vidíme jen jako různé tvary na obloze, ale jen těžko si dokážeme představit, která jeho část trčí do stran a která nahoru, nebo dokonce jak vysoko. A že jsme viděli super mraky! Další zajímavá věc byl pás noci, který před námi utíkal kamsi na západ.
Šok z letu jsem překonala rychle, zato na mě ale dolehl kulturní šok. Třeba, že za takovou chvilku se člověk ocitne tak daleko. Z teplého, ale deštivého českého srpna rovnou na rozpálený řecký asfalt na letišti. Slunce pálilo, všude cikády a já teprve sotva stihla rozžvýkat bagetu, co nám naservírovali k snídani. Navíc to bylo poprvé, co jsem byla někde, kde nerozumím místnímu písmu, popravdě na mě řecké znaky působily jako azbuka a starší letiště, samé kachličky, vybledlá omítka, to na mě nepůsobilo zrovna důvěryhodně. A to nás čekal ještě největší zádrhel celého výletu, jak se dostat z letiště do městečka, kde jsme měli zaplacené ubytování. Venku bylo hic a cesta s batohem na zádech po silnici nevypadala zrovna lákavě. Na parkovišti před letištěm se s námi dal do řeči nějaký chlapík na skútru, radil nám jak se co nejlépe dostat do Kalamaki, kde byl náš první hotel a kde jsou jaké zkratky, už se s námi loučil, když jsem něco jen tak mimochodem pronesla směrem k Radkovi. „Cože? Vy jste Češi?“ odpověděl stejnou řečí chlapík „já tu jsem na celé léto a starám se o lidi, co sem jezdí s cestovkou na dovolenou, tak víte co? Já vás tam jednoho po druhém hodím.“ Protestovat, že jsem nikdy nejela na skútru, nemělo smysl, než jsem se nadála, už jsem seděla a křečovitě se držela madel za sebou. Poslední, co jsem zaslechla, bylo, že když nás chytí policajti, tak určitě ještě nadýchá. Velmi povzbudivé. O čtvrt hodiny později jsem stála sama na řecké ulici, netušila jsem ani v nejmenším, jak se jmenuje náš hotel, nebo vůbec město nebo ulice, kde bych měla být. Nezbývalo než čekat, jestli mi chlapík doveze také přítele. Naštěstí dovezl.
Pak už se výlet nesl ve znamení pohody, pláž a gyros a olivy a víno a bagety a sýr a řecký jogurt a pro změnu zase pláž. Tam jsem se rozhodla jít podle pláže kam až to půjde, a to „půjde“ znamenalo i například se brodit po kolena ve vyplavených řasách. Ostrov Zakynthos je známý tím, že se tam mají hnízda velké mořské želvy. Po pláži tak člověk chodí jen ve vymezeném koridoru a za ním jsou pod ochrannými laťkami ohraničená hnízda malých želviček. Ty se v noci líhnou a plazí se do moře. Proto je také vstup na pláž od soumraku do úsvitu zakázán. Pokud by na ně někdo třeba svítil, nebo se je pokoušel vyfotit, budou zmatené a do moře třeba ani netrefí. No a tam, na konci pláže, po kolena v smrdutém marastu jsem jí spatřila. Nebyla to ale želva, ale okřídlená létající ryba. Krásně zbarvená, křídla roztažená a rejdila po hladině. Když si mě všimla, tak stáhla křídla a jako tryskáč vyrazila pryč.
Druhý den jsme nasedli do autobusu a přejeli na severní stranu ostrova do města Alikes. Užili jsme si zase trochu jiné pláže, jiné jídlo a další den jsme sehnali levný skútr. Vtip byl v tom, že jsme půjčovnu objevili v jedné zapadlé uličce poblíž pláže a rozhodně jsme s sebou ještě neměli všechny věci na výlet, natož pak řidičský průkaz. Místní byli velcí pohodáři, vrazili příteli kolo, ať si zajede do hotelu pro doklady a já zůstala sedět s místními jako zástava. A neměla jsem se vůbec špatně, se svojí ostýchavou angličtinou jsem dokonce dokázala vést kostrbatý rozhovor o Praze, Zakynthosu a počasí. Místním se zřejmě líbilo, že nejsme jen tak nějací turisti a jsme tu na vlastní pěst. Brzy přede mnou přistála limonáda a ovoce z místní zahrádky. Co jsem nezvládla sníst hned, jsme dostali s sebou na cestu.
Na skútru jsme se vydali na jednu světoznámou vyhlídku, nabízející pohled na pláž Navagio. Voda byla ještě modřejší než modrá a na bílé pláži ležela vyplavená zrezlá pašerácká loď. Když jsme se dostatečně pokochali, chtěli jsme ještě popojet na další vyhlídku, ale trochu jsme bloudili, a když se pod námi v prudkém svahu se začala objevovat rozmlácená zrezlá auta, tak jsme to vzdali a jeli se podívat na severozápad, odkud vyjíždějí lodě směr pláž Navagio, abychom se tam také podívali odspodu.
Cestou nás zastavil veselý chlapík v jednom zálivu a začal nám nabízet výlet lodí. Podezřele levně. Když jsme váhali tak zkoušel ještě zlevnit a tak jsme mu na to kývli. Při čekání na loď jsme si dali frappé a pak se spolu s dalšími asi osmi lidmi naskládali do malé loďky s malinkým skleněným panelem ve dně. Glass bottom boat. To je tady takový standard, loď, která to nemá velkými písmeny napsané na boku je out. Koho zajímá, že rybičky, které se náhodou ve skleněném průhledu objeví, jsou vlastně těsně před smrtí, protože za sklem následuje lodní šroub?
Cesta byla dlouhá a houpavá a vyhlídky na nepřístupnou část ostrova rozhodně stály za to. Pláž byla zespodu ještě krásnější než seshora, až na to, že byla totálně přelidněná. Pokud se tam člověk nedostane hodně brzo ráno nebo večer, musí počítat s tím, že tam jezdí jedna loď za druhou. Lodě dokonce ani nesmí parkovat na pláži, aby bylo kde se koupat, takže vysypou lidi, odplují za roh a pak s houkáním, upozorňujícím na konec koupačky, zase přijedou svojí skupinku nabrat. S takovým provozem je ve vzduchu silně cítit nafta a člověk si musí dávat při plavání pozor, aby ho něco nezajelo. Korunu všemu nasadil příjezd rádoby staré obří plachetnice, uvnitř které stála věž ze středověkého hradu, a na plné pecky hrál Titanic. Naštěstí, když jsme ke břehu dorazili my, zrovna dvě velké lodi odpluly a tak jsme se o slavnou pláž dělili jen pár skupinkami. A než se vyhrnulo početné osazenstvo Titaniku, aby zabralo poslední volná místa, my už zase mířili pryč.
Cestou zpět jsme se zastavili na koupání a potápění v takzvaných Blue Caves, modrých jeskyních. Zase je tu velký provoz, některé lodě čekají ve frontě, aby těmito jeskyněmi mohli proplout, a přitom se motají mezi plavci, které jejích lodě vysypaly na slíbené plavání přímo u jeskyní. To náš kapitán byl rozumný, odvezl nás na méně provařené a opuštěné místo, spustil schůdky a nechal nás plavat, dokud nás to bavilo.
Skútr jsme našli na stejném místě a stejném stavu, co jsme ho zanechali a tak jsme se pomalu vydali k návratu. Poslední plánovaná zastávka byla sirná pláž Xigia. Smrdělo to tam solidně, ale prý je to zdravé, tak jsme naskákali do vody. Zajímavostí tu je sirný a velice chladný pramen, který vytéká do moře. S mořskou vodou se ale nemísí, takže na hladině je asi třiceticentimetrová vrstva chladné sladké vody a pod ní až na dno je voda teplá a slaná. Nejzajímavější je dívat se na to s potápěčskými brýlemi. Spodní voda je průhledná, zatímco vrchní vrstva je jakoby bíle zamlžená, takže když se člověk potopí až na dno, nevidí vůbec ven.
Dál jsme měli v plánu už jen dojet zpátky do půjčovny. Ale tenhle plán tak jednoduše nevyšel, na půli cesty nám totiž došel benzín. Naštěstí jsme si pamatovali, že asi před půl kilometrem jsme cestou viděli benzínku, tak jsme tam museli skútr dotlačit. A já si při tom spálila nohu o výfuk, klasika. Vše nakonec dobře dopadlo, do půjčovny jsme se vrátili včas a ještě stihli mojí spálenou nohu zchladit v moři. Další den byl náš předposlední. Cestou jsme se zastavili na skok v městečku Zakynthos a pak pokračovali zpět do Kalamaki. Na poslední chvíli jsme si zarezervovali ubytování na poslední noc v apartmánu, který se jmenoval Babiš. Když jsme dorazili na místo, překvapila nás budova ve stylu, jakým jsou obvykle zobrazovány domy amerických otrokářů. Na zahrádce u domu ale nikdo nepracoval a ani za domem nikdo nebyl. Ťukáme na dveře, na okno, zoufale sedíme na zápraží a asi po dvaceti minutách vyjde rozespalý chlápek v tílku. Vůbec netuší, co po něm chceme, ale volný pokoj má. Není schopný nám spočítat cenu, naopak po nás chce asi jen polovinu toho, co měla noc stát.
Poslední večer strávíme jak jinak než u vody, s gyrosem a večer vínem. Zajímavé je, že všechna vína, co jsme tu ochutnali, mají takový divný bylinkový „ocas“. Oliv už jsme přecpaní, že je nebudeme chtít alespoň půl roku vidět. Koupíme ještě pár dobrot domů a kolegům do práce. A Ráno poslední koupání s letadly nízko nad hlavou a pak pěšky na letiště. Tentokrát už žádného ochotného chlapíka nepotkáváme, ale známe zkratku a už jsme aklimatizovaní. Cesta zpátky probíhá v poklidu a spokojenosti. A pomalu začínáme plánovat další cestu…