Island
10/2014
-Čas-8 dní
-Co tam-Vodopády, Gejzíry, ledovce, horká jezírka, sopky a zzzima
-Cena bez letenky-11000 Kč na osobu = auto, část jídla, benzín, mimo sezónu (rozpočítáno na dvě osoby), spali jsme „zadarmo“ v autě
-Cena letenky-ve velké akci začíná na 4000 Kč, běžně v akci za 7000 Kč, ale slibují, že bude líp
-Jak se přepravovat-Pronajatým terénním autem
-Kde spát-v létě ve stanu/autě v zimě raději v ubytovnách
-Nezbytná výbava-Nepromokavé oblečení, teplé oblečení, dobré boty, spacák (jinak se i za ubytování v domech platí příplatek za povlečení) alkohol – pokud se chcete zahřát (místní drahý nebo chutná jako kmínka)
-Na co si dát pozor-jediná směnárna je přímo na letišti, většina půjčoven sídlí asi 200m od letiště, ale pokud chcete přistavit auto na letiště, je za to velký příplatek, Modrou lagunu je v sezóně potřeba zarezervovat předem, vždy udržovat v autě dostatečně plnou nádrž
Nevím, jestli kdy kdo měl šílenější nápad, než se vypravit v polovině října na Island. Ono to vlastně ani tak úplně v plánu nebylo, ale nakonec jsme s Radkem získali levné letenky na tenhle termín. Já jsem byla na cestu nalákaná trochu podvodem, protože mi byl předložen obrázek zajímavé krajiny a když jsem souhlasila, že bych to ráda viděla, teprve pak jsem se dozvěděla, že je to až na Islandu. Osobně jsem doposud měla za to, že Island je jen chladná pustina, občas přerušená sopkami. Ale po pár minutách googlení místních zajímavostí, jsem byla pro všema deseti. Plánovali jsme to jako opravdu náročnou výpravu, původně jsme měli jet ve čtyřech a ještě o týden dříve, abychom měli více času vydat se na nějaký trek a užít si o pár studených nocí ve stanu víc. Nevyšlo to. Kamarádi později už nemohli a nakonec jsme měli štěstí, protože zatímco první týden by nám lilo jak z konve, v půlce října se stala na Islandu věc téměř nevídaná. Obvyklá tlaková níže přinášející déšť se změnila na tlakovou výši, která naopak znamená sluníčko, ale zato velké teplotní výkyvy. Z treku nakonec sešlo, výlet se nám scvrknul na nějakých 8 dní a byla by zatracená škoda strávit polovinu z nich na jednom místě. Plány se kupily, skládací nepromokavá mapa (jiné mapy Islandu se z pochopitelných důvodů snad ani neprodávají) se rychle naplnila lepíky s místy co nás zaujaly a pak jsme je propojovali spolu tak, aby vytvořily nějakou smysluplnou trasu. Nejzajímavější byly „kafíčka“ neboli horké prameny, na naší mapě označeny symbolem nápadně připomínajícím kouřící šálek kávy. Kafíčka se ujaly a už bychom horkému pramenu neřekli jinak.
Největší starostí byla doprava na místě. Tady si nejde jen tak půjčit nějaké laciné autíčko a doufat, že s vámi úspěšně zdolá všechny krkolomné cesty. Obzvláště když na celém ostrově je skoro bez nadsázky jedna jediná asfaltová silnice a to dálnice číslo jedna objíždějící dokola celý ostrov. Ostatní cesty jsou při troše štěstí štěrkové, při smůle prašné, plné sopečného kamení, výmolů, rozpadlé anebo pod vodou. Vybrali jsme si Dacii Duster a byli jsme s ní velmi spokojení. Půjčovna nám dala téměř nové auto s čerstvě vyměněnými pneumatikami, které byly dokonce okované. Ale není to levná záležitost. A to už bylo po sezóně. Auto na 8 dní nás vyšlo i s benzínem na nějakých 16 tisíc korun, proto jsme se rozhodli ušetřit hlavně na ubytování a zabalili si stan a spacáky, s tím, že v nejvyšší nouzi se naskládáme do auta. Předem můžu přiznat, že nejvyšší nouze byla každý den a stan jsme vezli domů zcela netknutý. Také jsme chtěli ušetřit na jídle, takže jsme měli benzínový vařič, co odolá i extrémním teplotám a poctivou nálož dobrých hostinců, instantních bramborových kaší, tuňákových konzerv, polévek a hlavně spousty kafe a čaje. S potravinami se to nakonec mělo tak, že nás všichni strašili, jak jsou na Islandu příšerně drahé, ve skutečnosti to není tak zlé. Jasně, restaurace jsou drahé, maso a sýry jsou drahé, ale koupit si v supermarketu konzervu tuňáka nebo rýži, těstoviny a chleba, zkrátka základní potraviny, rozhodně vaší peněženku nevysaje. Výlet se nám tedy, co se výdajů týká, scvrknul v podstatě na tři věci: letenku, auto a vstup do modré laguny.
Den 1.
Po příletu nás nejvíce překvapil vzduch. Nedávno jsem se dočetla, že nejčistší vzduch na světě je v Tasmánii. Měla jsem to štěstí je porovnat a Island za mě 100% vede. Tak svěží a voňavý vzduch nemají snad nikde jinde. Hlavně proto, že tu nemají žádný těžký průmysl ani elektrárny. Nikdo netopí uhlím, ani plynem, nikde nic nehoří (hlavně proto, že není, co by hořelo, stromy si vykáceli už velmi dávno). Všechno vytápí geotermální energie, horké prameny zahřívají domy, ulice, chodníky a vyrábí elektřinu. Ale kromě toho, že je tu vzduch tak krásně svěží, je také studený. Však taky fouká přímo z Arktidy. Natáhli jsme na sebe všechno oblečení, co jsme našli, a bylo nám od prvního okamžiku jasné, že na tohle opravdu nejsme připraveni. Vzala jsem si jen softshelovou bundu, s tím, že si pod ní nacpu hodně svetrů. Nestačilo to.
Jeli jsme do Reykjavíku a chtěli se tu trochu projít, ale přišel první zádrhel, neměli jsme kde zaparkovat. Všechna parkoviště co jsme našli, byla placená, ne že bychom byli tak neochotní platit, ale my u sebe neměli ani jednu jejich korunu. Nechtěli jsme si měnit peníze hned na letišti, ze strachu, že nám dají nevýhodný kurz. Problém byl v tom, že jediná směnárna skutečně je na letišti a banky už měly zavřeno. Rozhodli jsme se ze zoufalství prodat náhodným kolemjdoucím pár eur. Bohužel zrovna nikdo kolem nešel, zalezli jsme tedy do prvního obchodu, což bylo vlastně asijské bistro. Prodavač na nás jen mávl rukou a šel se s námi podívat na ten parkovací automat, říkali jsme si, že jsme se možná překoukli a že je možné platit kartou, přeci jenom Island je v tomhle podivná země, přešli z naturální směny rovnou na platební terminály, ale pán jen nasypal do automatu pár mincí ze své kapsy a podal nám s úsměvem parkovací lístek. Eura si odmítal vzít.
Srdečně jsme poděkovali a vyrazili do města. Nakoupili jsme si nějaké jídlo, zašli se podívat do kostela Hallgrímskirkja, který je místní dominantou. Na kostely moc nejsem, ale tenhle měl zajímavou, takovou čistou atmosféru a navíc je jedním ze symbolů Islandu. Koupili jsme si za pár korun vstup na kostelní věž. Jediný přístup k ní je výtahem. Zatímco jsme čekali, než sjede dolů. Odkudsi zdálky k nám zněly varhany. Pak byla hudba silnější a silnější až se najednou otevřely dveře výtahu a my vstoupili dovnitř. Za zvuku kostelní hudby jsme vystoupali až na vrchol věže, kde nás pobožný výtah zase vyplivl. Výhled na město byl moc krásný. Všechno je tu takové jiné, možná čistší a barevnější anebo to tak prostě jen vypadá.
Před kostelem stojí socha Leifa Ericsona, opomenutého objevitele Ameriky. Dál nás vedla cesta k soše na břehu přístavu představující vikingskou loď, Sólfar. Ta mi zdobila monitor počítače už několik týdnů před odjezdem a stala se tak jakýmsi symbolem naší cesty. Přiznám se, že když jsem jí konečně viděla před sebou, dojalo mě to.
Vyjeli jsme ven z města, slunce už bylo nad obzorem a blížil se večer, chtěli jsme dojet někam, kde se dá přespat. Zastavili jsme u venkovského kostelíku na večeři. S drkotajícími zuby a roztřesenýma rukama jsme si dali chleba se sýrem a salámem a sledovali ovečky a nedaleko zaparkovaný Zetor. Slunce už bylo pěkně oranžové a tak byl nejvyšší čas vyrazit. Tušili jsme, že k vodopádu Seljalandsfoss, kde jsme dnes plánovali spát na parkovišti, to už nestihneme. A tak jsme jeli další hodinu a slunce se nepohnulo ani o milimetr. Stále tam viselo, těsně nad obzorem, celé oranžové. Za další půlhodinu mu zmizela polovina za obzor, stále ale bylo dost světla a tak jsme s posledními línými paprsky světla dojeli až k vodopádu a ještě ho stihli pořádně prozkoumat. Věděli jsme, že nás tu čeká jen 8 h denního světla denně, ale jak to bude ve skutečnosti probíhat, jsme netušili. Západ i východ slunce tu trvá několik hodin.
První noc byla těžká, dali jsme si panáka na zahřátí a zachumlali se v kufru auta do spacáků jako dva skrčenci. Všechny věci jsme naházeli na přední sedačky a ty zadní sklopili, ale i tak to o fous nevycházelo. Sotva jsme začali usínat, přijel na parkoviště u vodopádu, na noc osvětleného růžovými reflektory, autobus plný turistů. Nešli ale, jak jsme předpokládali, k obrovskému vodopádu, ale obklopili naše auto a fotili si něco neurčitého před námi. Vůbec jsme to nechápali. Samozřejmě že nás napadlo, že by to mohla být polární záře, ale vpředu nebylo vidět nic než pás mraků. Odvážila jsem se dokonce vykouknout ven, ale nic podezřelého mi na tom úzkém pásu nepřišlo. Smáli jsme se jim, jak je snadné obelstít skupinu turistů a přesvědčit je, že ten zvláštně osvětlený mrak, je polární záře. Pak odjeli a my rozebírali nevýhody skupinového cestování, zatímco ten mrak tam stále byl a sem tam se trochu přeskupil. A pak nám to došlo. Vylezli jsme z auta a skákali radostí a pokřikovali, že jsme museli vzbudit všechny ostatní spící auta okolo. Pak jsme jí zkoušeli vyfotit. Ono se to s polární září má tak, nikdy není taková jako na fotkách. Aby se totiž dala zachytit, musí se fotit na takzvanou dlouhou expozici, která ale způsobí, že jsou barvy mnohem sytější. Ano, později jsme viděli záři i přímo nad sebou a člověk pozná, jestli je zelená, nebo červená, ale na fotce vždy vynikne více. Ten den jsme viděli jen svítící šedivou záclonu daleko vpředu, ale byl to silný zážitek.
Den 2.
Na druhý den jsme se vydali podél pobřeží na východ. Příjemné bylo, že na parkovišti byly vyhřívané toalety s teplou vodou. Společně se silnou kávou nás to postavilo trochu na nohy. Navštívili jsme další vodopády, Gljúfrabúi a Skógafoss. Jak se slunce dostalo výš, začalo být docela teplo. Dále jsme pokračovali na torzo vojenského letadla, zabořeného do černých oblázků na pustém břehu. Najít ho je trochu oříšek, ale měli jsme GPS souřadnice a navigace nás dovedla neomylně na místo. Pak jsme pokračovali do obce Vík a na útesy za ním. Tam bylo dokonce tak teplo, že jsme si sundali čepice a bundy a jen ve svetru si sedli do trávy a vychutnávali si slunce a vítr a burácení moře a všechny zvuky a vůně kolem. Pak následovalo místo zvané Laufskálavarda, před asi 500 lety se tu stalo velké neštěstí a nedaleká sopka pohřbila celou vesnici. Od té doby sem chodí poutníci a každý z nich přinese kámen na mohylu. Za ty roky tu tak vyrostlo doslova pole plné mohyl, některé už skoro zarostlé trávou a mechem, jiné skoro nové.
Vůbec je tu zvláštní krajina. Tím, že tu nejsou stromy, se odhalují bizarní tvary hor a kopců, některé modelované ledovci, jiné sopečnou činností. Do toho schnoucí tráva a všude spousta oveček. O kus dál trávu nahradí poušť z oblázků a pak zase obří koryto ledovcové řeky, takhle na podzim téměř suché, jen s několika se proplétajícími prameny šedomodré vody. A pak pro změnu nekonečná lávová pole, skrytá pod tlustou vrstvou mechu, takže vypadají jako nadýchané zelené obláčky, nebo prostě jen haldy kamení. Sem tam nějaký domek u cesty, včetně místních tradičních domečků, vyrobených z kamene a se střechou porostlou mechem.
Nejdále jsme dojeli ke kaňonu Fjádrárgljúfur, ne tohle opravdu vyslovit nedokážu, zatímco sopku Eyjafjallajökull, kterou jsme cestou minuli, jsem se vyslovit naučila. V kaňonu bylo opravdu krásně, ale slunce už se zase začalo barvit do oranžova a tak jsme se nechtěli zbytečně zdržovat. Sice už jsme věděli, že nás ještě čekají asi dvě hodiny pozvolného soumraku, ale chtěli jsme dojet co nejdál zpět. Nakonec se nám to podařilo až zpátky k vodopádu Seljalandsfoss a mým oblíbeným vyhřívaným záchodkům.
Den 3.
Třetí den jsme se vydali do vnitrozemí, bohužel se začátkem října začínají některé cesty zavírat, nebo se na ně prostě přitlučou cedule, že jsou neprůjezdné a to je pak cesta na vlastní nebezpečí. My jsme to riskli. A vyplatilo se to, podařilo se nám přes šílené výmoly a pukliny a brody dojet až do Landmanaulaugar. V překladu je to něco jako země-můžu-bazénků a ano správně a jsou tam horké prameny na koupání. Kafíčka. A pak takzvané duhové hory a sopka vyfukující síru. Poslední brod na cestě jsme měli jen tak tak. Nechybělo málo a auto bychom v něm utopili.
Nejprve jsme se vydali na malý výlet po okolí. Šli jsme obrovským lávovým polem, mezi záhyby ztuhlé lávy, které jsou však vidět pouze z letadla jak jsou veliké. Byl tu mírný sněhový poprašek, tak se špatně hledaly značky na kamenech a tyčkách, v bílé nebo červené barvě označující turistickou cestu, ale nakonec se nám nějakou záhadou podařilo nezabloudit. Za odměnu jsme si dopřáli koupel v horkých pramenech. Svléknout se za teplot lehce nad nulou a vlézt do horké vody nebylo tak těžké, ale dost jsem se děsila okamžiku, až z té horké vody zase polezu do zimy. V přírodní lázni jsme potkali dva Slováky, kteří tu byli jako dobrovolníci na nějakém přírodovědném projektu. Nakonec jsme se k odchodu vyhecovali společně a bylo to opravdu náročné. Být tam sama, tak asi nevylezu až do příštího léta.
Teď před námi byl ale jeden problém. Jak se dostat zpátky přes brod. Cestou tam to bylo spíš o štěstí, ale zpátky jsme chtěli mít jistotu, že pojedeme nejmělčejší částí řeky. No a to znamenalo, že někdo bude muset do vody projít se po dně a navigovat řidiče. A já bohužel dobrý řidič nejsem. Tak jsem zkroušeně vlezla do řeky, ale smutek mě hned přešel. Voda byla teplá! Vesele jsem se proběhla po dně a našla nejlepší místo na průjezd. Všechno se zadařilo a za chvíli už jsme byli zpátky na pořádné cestě.
Protože nám tenhle risk vyšel, chtěli jsme ještě zkusit se dostat k jezeru Alfavatn. Tam jsme už ale nikdy nedojeli. Byla to nejhorší cesta, co jsem kdy viděla. Všude ostré sopečné kameny a obří balvany, které očividně spadly z nedalekých kopců. Měli jsme velkou radost, že jsme zatím nepotkali žádný brod, ale i tak jsme jeli krokem a noc se blížila. Nakonec jsme se rozhodli přenocovat u cesty. Venku strašně fičelo a byla hrozná zima. Zajeli jsme za nejbližší skály a uvařili si večeři. Kolem byla ta nejděsivější pustina, co jsem kdy viděla. Černá kamenitá země, šedé skály, nikde ani trs trávy, jen tmavé ostré lávové kamení. Pod námi svah, kde se dala tušit řeka a za ní se zvedaly vysoké šedivé hory. Vrcholky byly v řídkých mracích. A hučely. V životě jsem neslyšela takový zvuk, doslova mi z toho tuhla krev v žilách. Teplota rychle klesala pod nulu a hory kvílely a hučely a byla tma a nikde ani na obzoru jediné světýlko, jediná stopa po dalších lidech. Jen když jsme šli spát, tak se kolem po cestě obrovskou rychlostí prohnal Jeep. Pak už zase byl klid. Snažila jsem se rychle usnout, protože jsem se strašně bála toho zvuku hor. V noci nás vzbudil mráz a tak jsme zapínali motor a topení v autě. Když jsem se probudila po druhé, zdálo se mi, že je něco jinak. Bylo podivné ticho a venku nebylo nic vidět. Rozsvítila jsem v největší hrůze baterku a její světlo dopadlo na sklo auta. Za ním bylo jen bílo. Tlustá bílá vrstva sněhu. Nejprve jsem si oddychla, ale pak jsem vzbudila Radka. Došlo nám, že to není dobře. Otevřeli jsme dveře a z auta se sesypala pořádná kupa sněhu. Byla sice hustá tma, ale světlo baterky se odráželo od bílé pokrývky, kam až oko dohlédlo. Napadalo už asi 30 cm sněhu a hustě sněžilo dál. Rychle jsme se obuli a běželi na cestu. Ještě byla vidět. V mžiku jsme naházeli všechny věci z předních sedaček dozadu a vydali se pryč, zpátky do civilizace. Hrozilo totiž, že když ještě trochu napadá, nebude poznat, kudy vede cesta, a v nejlepším případě rozmlátíme auto o sopečné balvany. Jízda nám utíkala rychleji než cestou tam a když se začalo rozednívat, už jsme zase byli na normální silnici. Zajeli jsme na nejbližší pole za křoví, abychom se trochu dospali. A tím skončily veškeré naše pokusy o vnitrozemí.
Den 4.
Probrali jsme se později dopoledne, stále padal sníh, ale už ho nebylo tolik a pomalu odtával. Vydali jsme se tedy někam do tepla, konkrétně na Gejzíry. Cestou jsme se stavili u nedalekého vodopádu Gullfos, na ceduli nás nalákali na kouzelný vodopád s duhou, za kterým se snad skrývají jednorožci a velikonoční králíčci. Ve skutečnosti nás do očí bodaly pořádně naostřené sněhové vločky. Tak jsme se kus prošli a vydali se na gejzírovou pláň. Je tu praotec všech Gejzírů, Geysir, ale ten už je několik let jen jako horká voda v díře. Já jsem měla doma nějakou starou knížku o Islandu, kde ještě psali, že občas chrlí. Stáli jsme u něj a koukali na nehybnou hladinu jezírka, co kdyby náhodou, když v tom přišla nějaká skupina s průvodcem a on jim vyprávěl, že za sedm let co tu pracuje, se ani jednou nepohnul. Zasmáli jsme se vlastní blbosti a šli se podívat na Strokkur, který stříkal spolehlivě asi každých deset minut. Mimo těchto dvou nejznámějších je tu spousta barevných děr s horkou vodou. Z dírek v zemi i uprostřed chodníku uniká pára, všude něco bublá, stříká a syčí.
Když jsme se dostatečně vynadívali, pokračovali jsme na východ, když v tom najednou se v dálce před námi začaly zvedat dva obrovské mraky páry. Kafíčka! Brzy jsme dojeli k placenému horkému bazénu a elektrárně na břehu jezera. Kromě toho tu byl vroucí pramen, který tekl přímo do jezera. Na koupání to nebylo, protože v jednom místě byla voda příliš horká a o kus dál už moc studená. Ale když si člověk zabořil nohy do písku na okraji pramene, bylo to docela příjemné. O kus dál jsme vyhrabali jamku a ta se rychle zaplnila vroucí vodou a začala bublat. To byla hozená rukavice, protože jsme začínali mít hlad. Bohužel jsme neměli vajíčka, ty by se v horké vodě uvařila nejlépe. No ale měli jsme ešus a měli jsme rýži a měli jsme tuňáka. Tak jsme to zalili vodou a nacpali do vroucí díry. V tom okamžiku, podle zákona schválnosti, se odněkud vynořil autobus plný turistů. Vydali se po chodníku kolem, aby jim průvodce ukázal horký pramen a všichni si nezapomenuli vyfotit jak nás, po kotníky v písku, tak náš ešus v bublající vodě.
Dál jsme pokračovali na Thingvellir, místo kde zasedal první parlament a také místo, kde se od sebe každý rok o dva centimetry vzdaluje Evropa a Amerika. Prochází tudy jasně viditelný zlom dvou zemských desek, ve kterém se dá chodit jako v korytě. Zároveň je tu spousta paralelních prasklin a pokroucených skal, některé zaplavené vodou jako ráj pro potápěče. Bylo zase krásně, sem tam pár malých stromků, na podzim v zářivých barvách, vůbec se mi odtud nechtělo. Ale museli jsme dál. Na noc jsme nemohli nic pořádného najít, tak jsme zaparkovali schovaní za jednou budkou na parkovišti u řeky, kde vytékal horký pramen.
Den 5.
Pátý den jsme se vypravili na severozápad ostrova, na území fjordů. Doufali jsme, že tu uvidíme papuchalky, ale bohužel, jak jsme později zjistili, je na ně už pozdě. Na pevnině se vyskytují na jaře a začátkem léta, kdy krmí mladé, zbytek roku jsou na moři. Ale to jsme ještě nevěděli a klikatou cestou podél fjordů jsme jeli na nejzápadnější výběžek ostrova, kde se měli nacházet. Silnice se střídala asfaltová a štěrková, ještě nebyla dodělaná. Nechápali jsme, podle čeho určují, který úsek zrovna vyasfaltují, protože to opravdu nedávalo smysl. Asi jsme přijeli moc brzo, protože nejenom, že chyběl asfalt, ale na jednom místě byl přes dlouhý fjord postavený most. K dokonalosti mu chybělo asi deset metrů uprostřed, takže jsme museli spoustu kilometrů okolo. Další problém byla cedule s nápisem „Za touto cedulí už se nenachází žádná benzínka“. Pěkné. Benzínu jsme zrovna moc neměli a vůbec jsme netušili kam až se vracet. Zkusili jsme jet dál. Navštívili jsme dalšího místního ztroskotance, tentokrát ne letadlo, ale loď, vyplavenu na břeh jednoho fjordu a po blátivé cestě jsme dojeli až na konec útesů. Bílé auto se nám pěkně zabarvilo do hněda, papuchalci nikde, benzín skoro na nule, teplota taky. Pojistili jsme to tabulkou čokolády a rozjeli se zpět. Když jsme našli benzínku a místo na spaní na parkovišti malého letiště, trochu se nám ulevilo. V noci bylo skoro -15, asi desetkrát jsme vstávali, abychom nastartovali a rozehřáli kabinu auta, zatímco venku nad hlavami nám polární záře čarovala neuvěřitelné obrazce.
Den 6.
Docela rádi jsme se vraceli na jih. Měli jsme pocit, že jedeme do tepla. Nejdříve jsme se zastavili u vodopádu Dynjandi, ležel v jednom fjordu, který už byl skoro celý zamrzlý. Okolní kopce nebyly ani tak vysoké, ale to slunce bylo i v poledne proklatě nízko a do zdejšího údolí už asi dosvítit nedokázalo. I vodopád už byl napůl zamrzlý.
Dál jsme se zastavili u kráteru Grábrók, který nabízí procházku skrz starý kráter sopky. Pak jsme pokračovali k vesničce Reykholt, kde je vřídlo Deildartunguhver, takový pekelný kopec, ze kterého tečou horké prameny, a syčí pára. Doufali jsme, že se tam bude dát koupat, ale spíš by nám posloužil k uvaření zeleniny. Ještě nám chybělo pár hodin do úplné tmy, zajeli jsme se teda podívat na vodopád Hraunfossar. Ten vytéká uprostřed kopce přímo ze země, kde voda naráží na nepropustnou vrstvu. Takže je vlastně zároveň pramenem řeky. Na noc jsme se vrátili zpátky k vřídlu a tam jsme zaparkovali na parkovišti před skleníky. Island je známý také tím, že se tu pěstuje spousta zeleniny ve velkých termálně vyhřívaných sklenících. Jejich produkty pak vystaví v budkách u cesty a kdo má chuť, vezme si například sáček s rajčaty a zaplatí do připravené kasičky. Než se začnu rozplývat nad tím, jak je to super, že se tu nekrade, je potřeba poznamenat pár věcí. Za prvé, na ostrovech se skoro nikdy nekrade. Obzvláště když se skoro všichni znají jménem a jsou navzájem příbuzní. Asi by bylo velmi nápadné, kdyby si strýček Gustavson čistě náhodou pořídil úplně stejné auto, které vám minulý týden někdo ukradl před domem. Za druhé, takové stánky nakonec existují i v ČR, třeba na horách s pohlednicemi. A za třetí, člověk nemůže nikdy vědět, jestli všichni platí nebo ne.
Den 7.
Sedmý den ráno jsme vyrazili hledat ještě jedny horké prameny. Nepodařilo se. Někde jsme špatně odbočili a cesta byla menší a menší až se úplně ztratila a my stáli s autem nad vysokým srázem. Nevadí, stejně nás dnes čeká takzvaná Modrá laguna. Bylo zataženo a chladno. O to byla návštěva obrovského luxusního horkého bazénu pod širým nebem zajímavější. Stála asi dvakrát tolik co nějaký velký český aquapark, ale zato to byl nezapomenutelný zážitek. Tak za prvé jsme si po týdnu dali svou první sprchu. Pak jsme se naložili do mléčně modré vody a dívali se, jak nám nad hlavou plují nízké mraky. Zajímavé je, že voda je proto tak zářivě modrá, protože je nasycená různými minerály. Než do ní vlezete, musíte si vlasy potřít takovým speciálním kondicionérem a nedoporučuje se strkat hlavu pod vodu. Nepotápět si hlavu jsem sice vydržela, ale nenechat se polít od hlavy k patě umělým horkým vodopádem už jsem nedokázala odolat. Odměnou mi byly nerozčesatelné vlasy na dalších 14 dní. Strávili jsme v laguně celé odpoledne. Nakonec jsme se vydali zpátky k letišti, ale doufali jsme, že po cestě potkáme takzvaný most mezi kontinenty, opět spojující Evropu s Amerikou. Tentokrát nás ale tma dohnala a my potřebovali najít místo na spaní. Na most jsme se vykašlali a rozhodli jsme se přespat na obřím parkovišti pro auta z půjčoven přímo na letišti. Prostě jsme zajeli někam na volné místo, aut tu byly stovky a stovky, takže jednoho navíc si nikdo nevšiml. Moje poslední hláška před spaním byla „jééé, sedm stupňů nad nulou, to bude teplá noc, asi si sundám jeden svetr“. A šli jsme spát.
Den 8.
Ráno jsme šli vrátit auto. V půjčovně nám před týdnem řekli, že máme auto vyčistit zevnitř a „don’t care about the outside“ nestarat se o vnějšek. Tak jsme se nestarali. Když jsme šli vrátit klíčky a pán z půjčovny se šel podívat, jestli je auto v pořádku, jen hlasitě zaúpěl, protože zcela změnilo barvu z bílé na hnědou. Ale musel uznat, že jsme dodrželi podmínky. Odlétali jsme brzo ráno do Bratislavy. Bylo to celkem absurdní, protože o dva měsíce dříve jsem byla na dovolené v Tatrách a brala to jako velkou expedici. Vyměnit eura, zajistit autobusy, mít pojištění. Najednou jsem stála v Bratislavě na letišti a volala rodičům, že už jsme doma. A za pár hodin po cestě autobusem jsme skutečně byli.