Kokořínsko ze Mšena
-kdy-07/2016
-kde-Mšeno (Středočeský Kraj)
-jak se tam dostat-autem, vlakem z Mělníka nebo Mladé Boleslavi, autobusem
-čas-3-4 hodiny (8km)
Takový větší celodenní výlet, který jsme podnikli s přítelem v rámci pobytu v chatičce, v rekreačním středisku ve Mšeně. Pro nás trochu netradiční způsob ubytování a tak trochu návrat do dětských let, kdy jsme jezdili na tábory. A osvědčilo se to, chatičky jsou levné, je tam elektřina, pár postelí, stolek, víc člověk na krátkodobé přespání nepotřebuje. Ráno se nám nechtělo obcházet celé město kolem dokola, tak jsme se to rozhodli risknout pěšinkou mezi zahradami, abychom se dostali na plánovanou modrou značku. Bohužel jsme to moc netrefili a tak nás čekala cesta polem mezi obilím a kukuřicí. Asi dvacet metrů před námi se najednou vynořila hlava ležící srnky a v klidu si začala přežvykovat obilí. Vítr foukal proti nám, takže jsme nepozorovaně došli až skoro k ní aniž by něco tušila, pak ale zapraskala kukuřice a srnka nakonec utekla. A my skončili zabahnění až po kotníky.
Dál už všechno probíhalo dobře. Po modré značce jsme sešli do takzvané Náckovy rokle a pokračovali v příjemném chládku roklí až k rozcestí pod Pokličkami. Cestou jsme přemýšleli, jak asi mohl vzniknout název Náckova rokle a jestli to náhodou někdy někoho neuráželo. Z obou stran cesty byly zajímavé skály, chtěli jsme v nich podle jména hledat podobu, ale nakonec jsme se tak zakecali, že jsme na to úplně zapomněli.
Dál jsme pokračovali nikoliv na Pokličky, ale Kokořínským dolem opačným směrem po červené značce až k Tábořišti u Splávku a dál ke skalnímu hradu Nedamy. Na něj je trochu krkolomný výstup, žádný výhled, ale zato pěkný plácek na svačinu. Od skalního hradu jsme pokračovali po zelené značce po vrstevnici až do Jestřebic. To je nekonečně dlouhá obec táhnoucí se kolem asfaltky, ale je tam hospůdka, tak jsme se alespoň stavili na oběd.
Z Jestřebic jsme pokračovali na již známé Jestřebické pokličky. Musím přiznat, že na podzim je to tu mnohem hezčí viz:Jestřebické pokličky
Z nich se nám nechtělo scházet stejnou cestou, tak jsme to vzali dolů trochu na "punk" nedalekou roklí u skal Podkova a Skalní brána. A šlo to v pohodě, na rozdíl od ranního riskování v bahně. Po zelené jsme pokračovali do Vojtěchova a tam už jsme zase byli v údolí říčky Pšovky a mířili na pravé Pokličky.
Na těch bylo samozřejmě rušněji, ale pravda je že jsou mnohem hezčí než jejich jestřebičtí kolegové.
Dále jsme pokračovali ke skalním útvarům Obří hlava a žába, tady si s námi trochu pohrála fantazie a jako hlavu i žábu jsme identifikovali úplně jinou skálu, na omluvu musíme říct, že ty pravé jsme už dávno přešli. Důkaz bláznivé fantazie. Od skal jsme pokračovali po modré značce přes údolí Debř. To nás zase překvapilo svými kuriozitami, jako je například altánek Muchomůrka, zmenšená replika Kokořínské věže, nebo velice stylové ptačí krmítko. To všechno si pamatuju z doby, kdy jsem byla opravdu hodně ale hodně malá a nejspíš jsem měla za to, že jsem si to jen vymyslela. A ani ve snu by mě nenapadlo že to stále ještě stojí.
Cestou jsme dlouho šli podél odvodňovacího kanálu, který byl sice suchý, ale zato plný brouků chrobáků. Evidentně tam spadli a už nemohli ven, jen se marně natahovali po dřevěných sloupcích, zatímco mravenci už pilně pracovali na těch, kteří při své snaze už zahynuli. Snažili jsme se je vytahovat ven, když v tom najednou jsme objevili mnohem většího živočicha. Obrovskou ropuchu. Možná si šla na nebohých hovniválech pochutnat také.
Cestu zakončila skalní stěna s motivem orangutaní hlavy. Nám to naopak z určitého úhlu přišlo jako nepovedený pokus napodobit sochy amerických prezidentů v Mount Rushmore. Fotka, která to dokazuje se někam zatoulala, takže tady alespoň ten orangutan:
A na závěr stylové, ale studené koupaliště ve Mšeně:
