Žebrák a Točník
-kdy-10/2020
-kde-Žebrák, Zdice (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do Žebráku
-čas-6 hod (21 km)
Poslední výlet před změnou času na zimní, poslední příležitost užít si delší odpoledne. Volba padla na Křivoklátsko kvůli snadné dostupnosti, autobusem jsme se vypravili do obce Žebrák a po modré značce vyrazili nakouknout na oba hrady. Kvůli Koronaviru bylo samozřejmě zavřeno, což v případě spodního hradu, Žebráku, znamenalo jen zavřenou vyhlídkovou věž, zbytek zříceniny byl volně přístupný.
V případě Točníku už to znamenalo obejít si hrad jen zvenku dokola, ale žádná velká škoda, vyhlídky za to stály. A nejen vyhlídky. Přestože jsem před odjezdem poctivě studovala mapu, jedna maličkost mi unikla. Vlastně tedy dvě a vůbec to nebyly maličkosti, ale spíš docela velikosti - hnědé a chlupaté. Na Točníku mají Medvědín s dvěma filmovými medvědími hrdiny, Agátou a Martinem, kteří mě z dálky pěkně vyděsili. Zároveň jsem si uvědomila, že jsem vlastně medvěda hnědého, snad asi i díky bohu, naživo nikdy neviděla.
Po chvíli pozorování medvědů, jsme se vydali zpátky nahoru k hradu, když v tom jsem se vyděsila podruhé. Proti nám si to šinulo prase. Hned se ale ukázalo, že je sice velké ale spíš do šířky než do délky a nějaké velké akce - například pronásledování nás kolem hradu - není zkrátka schopné, však taky na zdi visí cedule, že prase Čůčo má dietu a prosím nekrmit.
Hrad jsme tedy okoukli jen zvenčí a vydali se po žluté přes hřeben Zámeckého vrchu. Na jeho vrcholu není žádná vyhlídka, jen zajímavý vykotlaný dub a také jsme tu viděli pár srnečků. O kus dál na louce, ve směru Údolí ticha, jsme se ve chvíli, kdy jsme byli náhodou zticha, dokonce přiblížili ke stádu srnek jen na pár metrů. Byli jsme po větru a navzájem jsme si sebe všimli až když už jsme byli velmi blízko, my dva s manželem jsme se tvářili nadšené, srnky vyděšeně.
V Údolí ticha, kam jsme zamířili pak, tak úplně ticho nebylo, přeci jenom je to oblíbené místo na vycházky ale také chatová kolonie. Všude už se chystali na zimu, poslední úklid, poslední práce na zahrádce. Zato, když jsme dál pokračovali po neznačené stezce kolem Pařezového potoka, to byla vysloveně oáza klidu. A jak tak mlčíme a vychutnáváme ten klid, zatímco svačíme na padlém kmeni, přeběhne kousek od nás pět jelenů. Teda jelen tam byl jenom jeden a to ještě s malými parůžky a zbytek byly laně, ale přesto, spatřit jen tak jelena kousek od sebe je zážitek. Tentokrát prostě máme štěstí na zvířata.
Na závěr nás čekala vyhlídka Vraní skála. Od Pařezového potoka jsme to vzali oklikou, přes vesnici Král, kde zrovna dozrávaly jedlé kaštany. Jíst jsme je ale raději nezkoušeli. Vraní skála byla v obležení výletníků. Já už tu byla loni sama okolo Vánoc, tak jsem si dala opakování ve šplhu nahoru po skále, výhledy byly stejně krásné. Zpátky do Prahy jsme jeli ze Zdic.
Comments