top of page

Švédsko 2020

-Čas-14 Dní

-Co tam-treky národními parky, příroda, polární kruh

-Cena bez letenky-14 tisíc na osobu, auto sdílené dvěma lidmi (obsahuje půjčené auto, benzín, kempy, nákupy jídla, ubytování ve Stockholmu)

-Jak se přepravovat-půjčeným autem

-Kde spát-v přístřešcích v lese, národních parcích, v malých chatkách v kempu

-Na co si dát pozor-Švédsko je poměrně drahé, co se dá, je lepší dovézt si s sebou než kupovat na místě (například potraviny do divočiny). V polovině září nám pokaždé stačilo odpoledne zavolat do vybraného kempu a rezervovat si chatku na večer, během léta je ale možné, že už budou mít všude plno. A asi není třeba psát, že počasí za polárním kruhem může být nevyzpytatelné.


Den 1.



Během covidové epidemie nám na hlavní dovolenou roku 2020 zbyla pouze jediná země, kam se v září dalo pohodlně cestovat a to Švédsko. Rozhodli jsme se tedy stejně jako vloni vydat se za polární kruh. Letěli jsme do Stockholmu, kde jsme si půjčili auto a vydali se na sever. Cestou jsme se zastavili dokoupit zásoby. Radek mě sice varoval, že je Švédsko velmi drahé, ale já pořád jen mávala rukou, že už jsme přeci jen něco viděli a že nás nic nepřekvapí. Ale překvapilo. Cenovky na potravinách byly stejné jako jsme byli zvyklí z domova, jenže ve Švédských korunách, a tedy v přepočtu třikrát tak drahé. Přestože jsme kupovali nejlevnější věci nejhorší kvality, byla jsem šokovaná. Jeli jsme bez přestávky celý den až do národního parku Skuleskogen, kde jsme za posledního světla zaparkovali na jižním parkovišti a vydali se přespat na pláž zálivu Kalaviken.





Den 2.



Další den, jsme uklidili spacáky do auta a vydali se prozkoumat park. Bylo krásné počasí a cesta Hogen Kustenleden, po které jsme kousek šli, vede po vrcholcích kopců a nabízí krásné výhledy. Prošli jsme se soutěskou Trollporten, pak na nedaleký poloostrov a zpátky k autu. Potřebovali jsme ještě urazit pořádnou vzdálenost abychom se co nejdříve dostali na sever a vyrazili na trek, na zastávky bude čas cestou zpátky. Dojeli jsme až do města Pitea, kde jsme se ubytovali v kempu (Fåröns Stugby). Cestou po parku jsem trošku houbařila, takže k večeři byla instantní čína s houbami, čerstvou paprikou a nudlemi.





Den 3.



Další den nás čekal přejezd na vlakové nádraží ve městě Kiruna, kde jsme chtěli nechat auto na parkovišti, spolu se všemi nepotřebnými věcmi a vyrazit vlakem do stanice Abisko Turiststation, kde byl jeden z hlavních vstupních bodů do národního parku. Cesta ale vůbec neutíkala tak snadno, jak se původně zdálo. Radek chtěl ještě navštívit nožířství Fällkniven, takže jsme si udělali malou zajížďku a pak jsme dokonce o několik kilometrů přejeli důležitou odbočku a museli se vracet. Když jsme dorazili na vlakové nádraží, měli jsme asi jen půl hodiny do odjezdu vlaku. Naštěstí jsme byli už napůl připravení, takže přebalování věcí šlo docela rychle. Přesto kdybych tuto akci chtěla srovnat s loňským trekem ve Finsku, kde jsme měli všechno přesně odvážené a naplánované, cítila jsem, že v tom máme dost chaos. Automat na lístky na vlak nefungoval, a tak jsme si ho museli koupit online, což také vůbec nebylo snadné, obzvlášť když jsme cítili časový pres. Všechno ale dobře dopadlo a za chvíli jsme seděli v odpoledním vlaku do Abiska. Kiruna je zajímavé město, ne tedy nijak zvlášť esteticky, ale spíš historií. Leží na kraji obřího lomu na železnou rudu, který se každoročně rozrůstá a začíná pohlcovat i samotné město. Před pár lety tu bylo velké stěhování. Bylo nově postaveno několik čtvrtí a byli do nich přestěhování lidé z části města, kde se naopak čtvrti zbouraly kvůli těžbě.





Cesta vlakem trvala jen asi půl hodiny a jeli jsme v podstatě skoro sami. Když jsme ze železniční stanice vyrazili na cestu, byl už skoro večer. V protisměru jsme potkávali ty, kteří svůj trek už ukončili. Všichni vypadali unaveně a už zdáli smrděli kouřem od ohně. Počasí bylo docela příjemné, šlo se podle řeky, nebyly tu žádné muchničky. Snažili jsme se dojít co nejdál, než jsme se na jednom plácku u řeky utábořili a uvařili si jídlo. První noc nám ale ukázala, že se nemáme nechat ukolébat slunečným počasím, protože v noci bývá pořádná kosa. A každý den to bylo horší a horší. V podstatě při zpětném pohledu byla tahle první noc také poslední, která byla docela příjemná.





Malá sbírka místních houbiček:





Den 4.



Další den jsme ušli obrovskou vzdálenost. Ráno jsme se nasnídali, podle našeho zvyku velikou porcí domácí ovesné kaše (ovesné vločky jemné i celé, sušené mléko, trochu cukru a pak různé přísady od sušeného ovoce, ořechů, kakaa, kokosu, skořice až po kousky čokolády) a do ní natrhané bobule. Na podzim je skvělé že dozrávají borůvky, brusinky a šícha. Vyrazili jsme dál podle vody, chvíli se šlo po pěšinách, chvíli po dřevěných chodníčcích. Tu a tam byla odbočka k nějaké chatě, kde bylo ale ubytování dost drahé. Měli jsme v plánu spát celou dobu ve stanu. Jako cíl jsme si stanovili dostat se přes horský průsmyk do dalšího, výše položeného údolí. Na výstup jsme překvapivě měli i s plnými batohy dost sil, ale já o ty své záhy přišla při zjištění, jak vypadá to další údolí. Bylo tak vysoko položené, že tu nebyly žádné stromy ani větší keře. Jen planina porostlá borůvčím a malými keříky, ve kterých se mimo cestu vůbec nedalo chodit. Údolí se táhlo do nedozírné dálky, vyplněné soustavou jezer. Půda byla na hodně místech podmáčená. Nikde ani stopy po plácku, kde by se dal postavit stan. Většina lidí tedy asi spí v tábořišti před sedlem u hory Garddenvarri a pak pokračuje dál do údolí, my ale byli v tábořišti pod sedlem teprve po poledni a přišlo nám škoda ještě nejít dál. S každým krokem jsem propadala do horší nálady. Cesta byla nekonečná, unavení už jsme začali být oba, a to jsme sotva obešli první jezero. Náladu mi zlepšilo až když se kolem začala objevovat stáda sobů. Byla s nimi docela legrace, lidí se báli, ale když potřebovali přejít přes cestu přímo před námi, až přehnaně hrdě vztyčili hlavu a cupitavými krůčky přeběhli a dělali, že nás nevidí. Nakonec jsme byli schopni v podvečer dojít až k místu, kde ve stráni čněl obrovský balvan, za který se dalo ve větru schovat a pod ním jakž takž rovná nepromáčená půda porostlá jen borůvčím a šíchou. Foukal ledový vítr, málem jsme ani s benzínovým vařičem nedokázali uvařit, ještě že jsme se mohli schovat za balvan. Kolem několikrát přeletěl vrtulník a přistál na některém z kopců. Někteří turisté se totiž nechají vysadit vrtulníkem na vrcholu kopce a buď se vyfotí a odletí anebo se pěšky vydají zpátky. Po večeři, která proběhla ve skleslém tichu, se začínalo stmívat, a tak jsme zalezli do stanu a pokoušeli se usnout. Přes noc vítr vůbec nepolevil, takže jsme si ani stan nedokázali zadýchat, spát se dalo, ale byla zima.





Den 5.



Ranní kaši jsme zase uvařili za balvanem a vyrazili dál. Naštěstí bylo slunečné počasí, a tak jsme se po studené noci hezky rozehřáli. Cestou jsme minuli skupinu chat, osadu Alesjaure, kde jsme chvíli poseděli v teple, uvařili si oběd a nabídli si horkou brusinkovou šťávu, která tu byla turistům k dispozici. Nebe se zatáhlo, mraky pluly rychle a teplé slunečno se rychle střídalo s chladem, když bylo slunce zakryté. Nakonec sluníčko přestalo svítit úplně, a dokonce to vypadalo, že se přižene déšť. Dlouhé údolí jsme už dávno opustili a byli v jednom z bočních u jezera Čazajávri. Když jsme minuli dvě jezera, opravdu se přihnal déšť. Pokračovali jsme tedy dál a museli si počkat na chvíli, kdy slejvák poleví, abychom si mohli postavit stan. Sotva jsme zarazili poslední kolík, začalo pršet na novo. Schovaní ve stanu jsme sledovali jak se sněhová čára na okolních horách pomalu snižuje níž a níž. Znamenalo to, že když tady dole prší, na vrcholcích hor sněží a tedy je tam pořádná zima.





Den 6.



Noc byla opět studená a dlouhá a ráno měly okolní hory bílou čepici zase o něco níž. A já už toho začínala mít dost. Cesta po holých stráních mě zas tolik nebavila, noci byly ledové, oheň jsme si nemohli udělat, protože nebylo z čeho, když tu nic neroste. Byla jsem připravená na další náročný pochod a ideálně co nejdál, pryč dolů do údolí. Zato Radek se těšil, protože dnes jsme měli jít kolem nejkrásnějších horských scenérií masivu kolem hory Unna Visttasčohkka. Pravda je že tam se líbilo i mně. Podzimní podrost borůvek, mechu a trávy hrál všemi barvami, jezero pod horou bylo krásně modrozelené a nad tím šedobílé hory. Když jsme sestoupali pod 600 metrů, znovu se začaly objevovat nízké stromy, které tlumily všudypřítomný vítr a cesta začala vypadat optimističtěji. Zaskočili jsme k chatě Fjällstuga Vistas na další horkou šťávu a vyrazili dál hledat místo na spaní. Povzbuzení lepší náladou jsme urazili ještě dobrých pár kilometrů. Dokonce jsme před sebou v lese zahlédli losa! Les nás teď sice chránil před větrem, ale zase bylo o to těžší najít plácek pro stan, taky se začaly objevovat muchničky, ale nekousaly, ani večer. Jen se neustále pokoušely vlézt do očí nebo do pusy. Našli jsme nakonec pěkný plácek i s ohništěm, ale když jsem našla suché dřevo na podpal, začalo pršet, a tak bylo po ohni. V noci mě Radek vzbudil, že je venku polární záře. Z vyhřátého spacáku se mi tedy vůbec nechtělo, ale překonala jsem se.





Den 7.



Ráno bylo krásně a i docela teplo. Pokračovali jsme níž a níž. Za zády jsme ale stále viděli hory, jak se pomalu celé halí do bílého a zároveň každý den byl znát pokročilejší podzim. Barevné listí už tu a tam začalo opadávat. Tráva byla pokrytá jinovatkou. Došli jsme až k tůním kolem řeky Vistasalven před naším cílem, střediskem Nikkaluokta. Tam jsme naposledy přespali. Ráno byla plachta stanu zmrzlá, borůvky už opadaly od stopek a šícha, která ještě na větvičkách držela byla ráno také zmrzlá na kámen. Nejvyšší čas vypadnout. Slunce sice krásně svítilo a zvedalo cáry mlhy nad řekou i nedalekým jezerem, ale v Nikkaluoktě jsme se dozvěděli, že ve vrcholových partiích treku už pořádně nasněžilo.





Den 8.



Hlavním dnešním cílem bylo se dostat zpátky do Kiruny k autu a měli jsme v plánu se s někým domluvit, nebo stopovat. Bohužel jsme zjistili, že jsme si to špatně rozplánovali když jsme Nikkaluoktě byli už dopoledne. Kdo by odjížděl dopoledne, když naopak všichni přijíždějí, aby vyrazili na výlet. Navíc jsme nebyli jediní stopaři. Vydali jsme se pomalu do Kiruny pěšky po silnici. Věděli jsme, že to je příliš daleko, než abychom to mohli ujít, ale zase jsme doufali, že se někdo spíš slituje, když nás uvidí, jak šlapeme. Když už ale jelo nějaké auto, bylo plné. Ušli jsme možná tři kilometry a pořád nic. Pak se ale usmálo štěstí a vzal nás jeden otec se svým dospělým synem, kteří se také vraceli z treku. Dokonce nás odvezli až k autu, za což jsme jim vřele děkovali a dali českou čokoládu, kterou pro takové případy vozíme s sebou.





Bylo lehce po poledni, jen jsme si rychle dokoupili zásoby, podívali se na největší památku v Kiruně, místní kostelík, a našli si nějaké ubytování. Podmínkou bylo, aby to bylo pod střechou, ne moc daleko a byla tam sprcha. Našla jsem ubytování na břehu jezera Jukkasjarvi (Northern Light camp), měl to být karavan se sdílenou koupelnou a záchodem. Cena ucházející, nic moc jiného stejně široko daleko nebylo. V podstatě to byl jen starší karavan u někoho doma na dvorku. Jenže jsme tam přijeli a sprcha nikde, tedy byla tam sprcha karavanová, ale byla odpojená. Naštěstí jsme se s majiteli domluvili a zapojili nám jí. V karavanu bylo krásně teplo a útulno. Mohli jsme se projet na lodi po jezeře a v noci kemp dodržel své jméno a celá obloha svítila polární září a my jí mohli pozorovat prosklenou stěnou karavanu přímo z postele. Záře byla tak silná, že když jsme šli v noci na kadibudku – to byl ten sdílený záchod – ani jsme nepotřebovali baterku.





Den 8.



Následující den jsme v podstatě jen seděli v autě a mířili zase na jih s kratšími přestávkami na protažení a na jídlo. Jednou ze zastávek bylo překročení polárního kruhu směrem na jih u města Jokkmokk. Jak se blížil večer, začali jsme se rozhlížet po nějakém ubytování, a protože i tady jižně od polárního kruhu byla pořád dost zima, našli jsme si malou chatičku v kepmu (Lits Camping, Stugby och Kanot). Na místo jsme dojeli až za tmy, ale vše bylo nachystáno, na verandě se svítilo a klíč byl v zámku. Většina ubytování v následujících dnech byla v podstatě jako přes kopírák. Malinká chata, dvě palandy, stůl, někde se vešly i židle, lednička a rychlovarná konvice. Žádná voda a společné koupelny a kuchyně.





Den 9.



Další den nás čekal krátký přejezd do národního parku Valadalen. Už cestou jsme si vyhlídli pěkný kemp (Vålågårdens Värdshus och Camping AB), a protože nás už ubytovali, nejprve jsme si trochu odpočinuli před výletem do parku. Venku trochu poprchávalo, nebyla vyloženě zima, chodit se v tom také dalo, ale ke spaní ve stanu to rozhodně nelákalo. Mysleli jsme, že jednu noc budeme spát v parku v přístřešku Nipan s krásným výhledem na meandr řeky Valan, ale sychravo venku nás odrazovalo. Udělali jsme si tedy pouze jednodenní výlet k jezeru Ostra Blanktjarnarna, k přístřešku a zpátky. Cestou jsme se zastavili u vodopádů Skol-Ingeborgsforsen a pak nás přemohla únava a šli jsme zase spát.





Den 10.



Pokračovali jsme dál na jih, jako první jsme navštívili vodopády Ristafallet a poté jsme si všimli úplně nenápadné cedule ve městě Trangsviken, ukazující cestu pro nákladní auta ke skladu Trangia. Firma Trangia vyrábí vařiče a outdoorové nádobí. Přestože tentokrát jsme s sebou měli jiný vařič, Trangii používáme často a Radek rozhodl, že se k výrobní hale zkusíme podívat. Přestože byli dost překvapení, že někdo jen tak jede okolo a zastaví se, a přesto, že neměli žádnou oficiální firemní prodejnu, nabídli nám ke koupi zlevněné výrobky s nějakou vadou, které tam měli vystavené. Zmíněnou vadou byl třeba škrábanec, nebo křivě zatlučený nýtek, který neměl absolutně žádný vliv na funkčnost. Pár věcí jsme si koupili včetně krásné konvičky na oheň. Cestou dál jsme se zastavili v Östersundu v IKEA, abychom také zašli do nějaké cenově dostupné tradiční Švédské restaurace :)


Pokračovali jsme na jih do města Mora (Mora Parken Stugby och camping). Opět jsme rezervovali jen pár hodin před příjezdem, byl to obrovský kemp, ale chatek za přijatelnou cenu měli jen pár. Ještě že jsme se ale podívali, jak ty chatky vypadají, ty nejlevnější jsou totiž asi jen tři nebo čtyři. My jsme si vyhádali tu nejhezčí s terasou (68), s tím, že nám nevadí, že v ní není zameteno, protože jinak nás chtěli ubytovat v miniaturní chatičce na muří nožce (62). Odpoledne jsme pak strávili procházkou po městě. Počasí bylo pořád bláznivé, chvíli svítilo slunce a chvíli sněžilo, zkrátka pořád jsme si nemohli představit spát venku ve stanu. Na další den jsme se ale hecli a jedno venkovní spaní si naplánovali.





Den 11.


Vydali jsme se zase o něco dál na jih do města Kopparberg a pak na východ do Kloten a k jezeru Langvattnet, kde jsme se opět trochu prošli a zakotvili na noc v pěkném přístřešku na spaní. Pokřtili jsme v ohni novou konvičku a ráno si pak do kaše natrhali poslední čerstvé bobule.





Den 12.



Hned po probuzení jsme se zase sbalili a dojeli až na předměstí Stockholmu (Stockholm Ängby Camping) Vybrali jsme schválně tento kemp, protože byl v dochozí vzdálenosti do metra a poskytoval velké parkoviště, kde jsme se plánovali s majiteli domluvit nechat tu auto i přes další noc, kdy jsme měli spát v centru. Den jsme strávili procházkami, odpočíváním a dobrým jídlem. Obyvateli kempu byli především námezdní pracovníci z jiných zemí, kteří tu přespávali a do Stockholmu dojížděli za prací. Zjistili jsme, že nejsme jediní, kdo si břeh jezera zvolil k odpočinku během cesty. Na trávě tu totiž sedělo celé hejno tažných ptáků – husičky několika druhů. Posedávaly, spaly, protahovaly si křídla, koupaly se v jezeře a uzobávali trávu. Sice jsme neviděli, jak se to stalo, ale za pár hodin byly všechny pryč.


V kempu jsme se i přes zvláštní osazenstvo cítili bezpečně a dobře. To byla ale chyba. A došlo i na krev, i když ne tak, jak by se na první pohled zdálo. Ráno jsem se probudila a Radek byl pryč, vrátil se až po nějaké době, celý ztrápený, nevyspalý. A poštípaný od štěnic. Já jsem byla ale úplně v pohodě a i Radek říkal že u mě na posteli žádné neviděl. Přesto jsme se oba neustále škrábali, on z bolavých štípanců a já kvůli sugesci, stejně jako když se začne mluvit o vších, tak si člověk začne drbat hlavu.


Samozřejmě, že ani já jsem nebyla v pořádku, dočetla jsem se, že když se člověk poprvé setká se štěnicemi, může trvat až týden, než se objeví bolavé a svědivé pupínky. Proto jsou štěnice tak nebezpečné, protože v té době už se vesele rozmnožují. Radek si samozřejmě stěžoval a majitel přiznal, že o problému ví, ale že se to těžko řeší. A vrátil nám peníze za ubytování. V hotovosti. A tak jsme se rozhodli že to vezmeme jako bolestné a odměníme se dobrou večeří.





Den 13.



Radek si to svoje bolestné protrpěl už ve Stockholmu mě zastihlo až doma. Jak jsem byla šťastná, že spím oblečená, protože to odnesly jen ruce.


Ubytování ve městě jsme měli opravdu netradiční, poslední noc jsme bydleli v hostelu na lodi s výhledem na bývalou radnici (LogInn19). Do města jsme dojeli metrem, které bylo naším cílem i samo o sobě, především linky T11 a T10, které mají velmi zajímavé vestibuly stanic. Prošli jsme si hlavně historické centrum, Gamlastan, které leží na malém centrálním ostrůvku. Následoval ostrov Skeppsholmen a stezka s výhledy na město Monteliusvägen. Také starou radnici, kde se za normálních okolností údajně koná svatba každé 3 minuty a je zdarma. Když jsme tam byli my, za Covidu, takováhle frekvence určitě nebyla, i tak jsme ale v areálu potkali asi čtyři páry ve svatebním. Večer jsme si skutečně došli na jídlo a dali si losí karbanátky a sobí medailonky s brusinkovou omáčkou a švédské pivo. Na jídlo padla celá bankovka, co jsme v kempu dostali, ale naše žaludky byly velmi spokojené.





Den 14.



Poslední den jsme se vrátili pro auto. Musíme uznat, že naše chatka byla vyklizená a probíhalo čištění. Dobalili jsme se a vydali se na letiště. To leží tak daleko za městem, že i proto nám pomohlo ubytování na severním konci a možnost vyhnout se průjezdu centrem. Na letišti jsme obdivovali hotel Jumbo Stay – který nabízí ubytování v upraveném boeingu 747. V kokpitu, v motoru, případně na obyčejné palandě vmáčknuté do ekonomické třídy.





Věděli jsme, že doma nás čeká spousta práce, vybalili jsme na balkoně, vše, co se dalo vyprat jsme hned prohnali pračkou a zbytek věcí zapečetili do pytlů a dali na čtyři měsíce do karantény do sklepa. Po té době už by měly být všechny štěnice mrtvé. A musím říct, že tohle vyšlo a žádní nechtění hosté se nám doma nezabydlili. Akorát že ty překvapení doma byly dvě. To druhé bylo, že Radek před odjezdem omylem spolu s troubou vytáhnul ze zásuvky i ledničku a mrazák. A musím přiznat, že v tomto případě čtyřměsíční karanténa nestačila a lednice přestala smrdět až více jak po roce.



Štítky:

bottom of page