top of page

Čtyřdenní Broumovsko

-kdy-07/2021

-kde-Machovská Lhota, Malé Svatoňovice (Královéhradecký kraj)

-jak se tam dostat-autobusem do Machovské Lhoty, vlakem do Malých Svatoňovic

-co tam-Skalní města, vyhlídky, zajímavé skalní útvary, zřícenina Skály, částečně hřebenovka







Letos nám okolnosti putování po Česku příliš nepřejí, ale přeci jenom jsme se vydali na pořádný výlet na Broumovsko. V pátek večer jsme po práci vyrazili se čtyřmi přestupy, které nám sice dělaly starosti, ale nakonec dobře dopadly, do Machovské Lhoty. Celý den lilo jako z konve a přestože nám na cestu už dávno přestalo, bylo zima, vlhko a všechno jsme měli hned promáčené od mokré trávy. Po žluté a později červené značce jsme se vydali k Machovskému kříži, kde jsme vzhledem k vlhkému počasí přespali v přístřešku.





Druhý den jsme se vydali vzhůru do kopce směr Božanovský špičák, ale uhnuli jsme a směřovali na žlutou značku, abychom si prošli i skalní útvary na západě, počínaje Sovím hrádkem. Pak teprve přes Junáckou vyhlídku na zmíněný Božanovský špičák a skály, které ho obklopují. Cesta to byla nekonečná. Na mapě vypadá jako mírně se klikatící pěšina mezi skalami, ve skutečnosti je klikatá mnohem více a určitě i o tolik delší. Dva kroky doprava, tři doleva, do kopce, z kopce, s batohem na zádech tedy žádný med. Ale krásných míst tu bylo opravdu hodně, hlavně různé chodníčky přes rašelinová jezírka, no a pak začaly také kamenná zvířátka.





Zvířátka odstartoval ukazatel na Junácké vyhlídce, značící, že na vrcholu skály je tuleň. A fakt tam byl. Následovala například Veverka, Ležící velbloud, Kočka (my bychom jí ale přejmenovali na dva hlemýždě) :) Velbloudů a hřibů bylo v okolí vůbec požehnaně, akorát těm hřibům pak říkali Kovadlina nebo Želva, aby je asi od sebe odlišili. Bylo to opravdu krásná procházka a plně doporučuju udělat si sem výlet.





Dál jsme pokračovali na Kamennou bránu, zatímco ráno jsme vyráželi ještě do mlhy teď, kolem poledne, už začínalo svítit sluníčko a předpověď na další tři dny ukazovala, že má být tepleji a tepleji. Od Kamenné brány jsme pokračovali dál po žluté směrem k Zaječí rokli. Cesta už ubíhala lépe, nebylo to pořád krok sem, krok tam akorát teda docela sešup z kopce, takže jsem měla oprávněné obavy, kdy zase přijde výstup zpátky nahoru. Nemusela jsem čekat dlouho, hned ze Zaječí rokle jsme se po zelené dostali na kopec.





Na kopci nás čekal útvar Kamenné Hřiby. Rozhodli jsme se že si tu trochu více odpočineme a po návštěvě značené Vyhlídky na Čertovu tchyni, jsme si našli na skalách za hřiby pěkný balvan, na kterém jsme si roztáhli karimatky a chvíli se povalovali na sluníčku a pozorovali datla a snažili se ho nalákat blíž, když jsme mu pouštěli "datlí" zvuky z mobilu. Pořád nám tam ale někdo chodil a hledal vyhlídku. Nechápali jsme, když byla přeci značená úplně na opačné straně. Pak ale prošla jedna větší skupinka, pak dva další lidi a nakonec ještě další a dlouho se nevraceli, takže jsme zanechali vtípků že tam je asi nějaká "past na turisty" a zasekli se u stánku se suvenýry a museli jsme se tam jít podívat, cože se tam vlastně děje. A skutečně, na konci pěšinky v lese byla krásná vyhlídka. Lepší než na tchyni. Nerušený výhled do krajiny, prostě paráda. Mělo to ale jeden háček a to, že se muselo po žebříku vylézt na jednu skalní věž a jejím úzkém vrcholu se opatrně držet aby člověk někam nezahučel. Zkrátka vyhlídka ne pro každého.





Pak už byl čas najít si zase nějaký nocleh a někam se natáhnout. Sešli jsme proto dolů Hájkovou roklí najít si nějaký plácek. Ráno jsme pak mohli obdivovat třeba vodopád Suchodolská Niagara. V rokli bylo krásně a u vodopádu obzvláště, ale čím víc jsme pak zase stoupali vzhůru, tím bylo větší vedro. Pokračovali jsme po červené hřebenovce dlouho spíše nezajímavým úsekem až k vyhlídce Supí hnízdo. Tam bylo najednou lidí jak much, doposud jsme šli v podstatě sami.





Však taky je to tu vyhlášená a dobře dostupná oblast. Pokračovali jsme přes Vyhlídku na Skalní divadlo a další skalní útvary, které ale ani zdaleka nedosahovali takové zajímavosti jako ty včerejší. Další záchytný bod byla chata Hvězda. Dali jsme si tu pivo a guláš a já se odvážila zeptat majitele, který nás zrovna obsluhoval, že jsem od svého táty slyšela, že tu měli živého divočáka který občas vběhnul i do hospody. Pán se zasmál a povídá, že by si tedy vyprosil ten minulý čas a přinesl nám ukázat fotku kance, kterého má stále jako mazlíčka (kde, to jsme nenašli, asi dobře schovaného).





Od Hvězdy jsme se po zelené značce vrátili o kousek zpět do Kovářovy rokle a vydali se na sestup. Musím říct, že je to cesta pro největší masochisty, jak dolů ale hlavně nahoru. Kdysi jsme tudy stoupali s kamarádkou, sice jsme neměly spacáky, ale zabalené jsme taky byly na více dní a dodnes nechápu, jak jsme to mohly zvládnout. To jsou samé vysoké schody, balvany, kořeny, námaha pro kolena. Cestou se nachází dvě jeskyně. Zaplavená Kovárna, která se prochází po dřevěném chodníčku a Mariánská jeskyně. Do ní se musí přes mostek nad malou propastí, který byl v době naší návštěvy celý nahnutý a pokroucený a kluzký, že ho kde kdo, včetně mně, překonával po čtyřech.





Pak už jsme byli zase dole z kopce a přes Hlavňov jsme se po Jiráskově stezce vydali do Police nad Metují. Z sebou jsme se ještě dlouho mohli kochat Skalním divadlem a Broumovskými stěnami a sledovat svojí předchozí trasu hezky s odstupem. V Polici nad Metují jsme si doplnili jídlo a ve stále větším dusnu vyrazili po zelené značce na sever směrem k Ostaši.





Nahoru jsme se ale ani neškrábali, dali jsme si jen pod horou večeři v chatové osadě a po červené jsme Ostaš obešli dokola. Na louce v Údolí Klučanky rostly krásné "orchideje", mohl by to být Prstnatec májový. O kus dál pak v lese byla pěkná Studánka U klobouku, kde jsme si doplnili vodu a o kus dál pak přespali.





Další den jsme pokračovali dál po červené značce do Dědova a odtud do kopce, přes louku a ke zřícenině hradu Skály. Vyšplhali jsme se úplně nahoru, jen bohužel na vyhlídce nám začalo trochu poprchávat. Potom malý okruh kolem Černého jezírka a na pivko do restaurace na zámku Skály. Poprchávat naštěstí přestalo, i když na další cestě nás stihnul ještě jeden větší liják, takže jsme pokračovali dál.





Cesta vedla hodně po silnici, což nebylo moc příjemné, možná hlavně protože jsme potkávali v protisměru cyklistický závod. Do takového kopce bych tedy na kole šlapat nechtěla, Pro nás to bylo hezky z kopečka dolů. Šli jsme stále po červené značce přes vesnice Studnice a Jívka. Za Jívkou jsme pak měli potíže s cestou. Našli jsme totiž staré turistické značení, které vedlo přes pastviny, naopak značení po silnici dál chybělo. S radostí jsme se vydali na louku, protože jsme to nechtěli obcházet po silnici, ale byla to většinou spíš taková cesta necesta až ke konci se cesta loukou zase chvíli tvářila jako silně prošlapaná značka a kudy tedy měla vést jsme neobjevili. U rybníku Kuprovka jsme se naobědvali a pak začalo pořádně pršet. Než jsme ale vyšli na hřeben Jestřebích hor, bylo zase po dešti a krásně.





Po zelené značce po hřebeni jsme mířili k rozhledně Žatlman, nedaleko které je přístřešek s krytým ohništěm, kde jsme měli v plánu si opéct klobásky. Výstup na hřeben nám ovšem dal hodně zabrat a tak jsme se rozhodli na rozhledně vystřídat a jeden vždy zůstal v přístřešku a hlídal batohy. Když jsem byla na rozhledně na řadě já, drápala jsem se nahoru z posledních sil. Užila jsem si výhled, všechno bylo fajn, akorát mně teda když už jsem chtěla po schodech dolů pořádně překvapilo, že jsem zaslepená únavou vylezla jen na druhou ze čtyř vyhlídkových plošin a vůbec si toho nevšimla.





Kolem Bílého kůlu bylo po lese tak vymeteno, že kdyby si tam chtěl člověk lehnout, ani větvička by ho netlačila, jak bylo všechno vysbírané. Museli jsme tahat dřevo z docela velké dálky. Kolem přístřešku se stýkají tři turistické a cyklistické trasy, takže jsme každou chvíli měli nějakou návštěvu a naštěstí i díky tomu jsme dostali dobrý tip na spaní. Cestou byla i krásná vyhlídka, na fotografiích níže zachycená večer a ze stejného místa i ráno.





Další den bylo už vedro i v osm ráno a tak přestože jsme spíše počítali s variantou, že ještě budeme pokračovat po hřebeni do Trutnova, nakonec jsme se rozhodli jen seběhnout z kopce do Malých Svatoňovic, kde také staví přímý rychlík do Prahy a raději se jeli vychladit do bazénu k mým rodičům. Někdy je prostě potřeba si říct, že sice bychom to ušli ale už bychom z toho nic neměli a není žádná ostuda změnit plán.





Štítky:

bottom of page