Saské Švýcarsko na dva dny
-kdy-03/2025
-kde-Mikulášovice, Bad Schandau (Německo)
-jak se tam dostat-vlakem + autobusem do Mikulášovic, vlakem z Bad Schandau
-čas-2 dny
V únoru jsme jeli na víkend na putování po severní Vysočině, v březnu jsme měli jet k Bouzovu. Bohužel se týden před odjezdem vyrojilo několik problémů, například že Javoříčské jeskyně nemají otevřeno pouze o víkendu, ale naopak zavřeno pouze o víkendu. Pak byly i nějaké problémy s dopravou a už se toho začalo kupit na můj vkus nějak moc. Celý výlet včetně ubytování jsem tedy zrušila a začala se poohlížet po něčem jiném. První úkol byl najít ubytování. Samozřejmě jsem hledala v oblastech, kde by se dalo chodit přírodou. Na Šumavě nic, Jizerky nic, navíc by tam mohl být ještě sníh. No a jak si tak kroužím po mapě, najedu i na České Švýcarsko. Tam by se ubytování našlo, jenže pořád je z půlky uzavřené. Od Českého Švýcarska už je to jen co by kamenem dohodil do Švýcarska Saského a tam na mě na Booking.com zasvítilo ubytování za 800 Kč. Vypadalo to podezřele, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, nenašla jsem v čem by mohl být háček. Navíc jsem měla ušetřené nějaké body za ubytování a po jejich odečtení jsem platila 350 korun za noc. Smáli jsme se že u nás už je tak draho, že musíme na dovolenou do Německa. Během chvíle jsem naplánovala i celou trasu a s pomocí mého taťky, odborníka na vlakovou dopravu, také koupila lístky na vlak.
Vyráželi jsme v pondělí brzy ráno. Na nádraží v Holešovicích jsme mohli při čekání na vlak v mrazivé mlze vidět východ slunce. Pak nás čekala jízda do Děčína a přestup na vlak směr Rumburk. Tady je to takový chyták. Na Rychlík z Prahy navazují do Rumburka vlaky dva, oba odjíždějí v podobný čas, akorát že jeden z nich jede jižní trasou, po české straně, a druhý severně, přes Německo. Ještě že průvodčí radil někomu za námi, že do Mikulášovic musíme hledat červený vlak. V Děčíně s námi na stejném nástupišti totiž stál ten špatný, Radek už se do něj chystal, ale já ho zadržela „Nene, tenhle je zelený!“. Červený vlak stál o nástupiště dál.
V Mikulášovicích jsme museli vystoupit na Dolním nádraží, protože pak vlak odbočuje pryč. Bohužel Dolní nádraží je asi 3 km od centra města a každý kilometr, co nemusíme šlapat pěšky, se hodí, proto jsme počkali na autobus. Autobusem jsme jeli zdarma, protože řidič nám řekl, že lístek na vlak platí i tady. Radek se skočil podívat do muzea nožů. Docela litoval, že není víc času, protože v Mikulášovicích se vyrábí slavné nože Mikov, což jsem já samozřejmě předem nevěděla. Konečně jsme se pak vydali do mírnějšího kopce na jih do Německa k chatě Wachbergbaude. Odtud už byly první výhledy na Saské Švýcarsko. Hlavní dominantou rozpoznatelnou i na takovou dálku byl symbol Saského Švýcarska, hora Lilienstein.Tady jsme se také napojili na červenou značku, která bude naším průvodcem skoro po celý den.
Dolů přes vesnici Saupsdorf, přes louky a lesy a pak dolů k prvnímu „Steinu“ ze tří, skále Kleinstein. Počasí bylo neskutečné, před čtrnácti dny nám mrzly tváře na Vysočině, vyhýbali jsme se ledovým kalužím, sníh nám křupal pod nohama a tady jsme byli jen v triku a pomalu se nám na slunci pálily obličeje. Z Kleinsteinu byly krásné výhledy na skalní věže v centrální oblasti parku, i když vzdálenější obzor byl v oparu. Velmi zajímavý byl také výhled z jeskyně Kleinsteinhöhle, na spodní straně Kleinsteinu, i když spíš na les než někam do dáli. Dolů ze skály se musí po železných schodech mezi skalami a pak červená pokračuje po lesnatém úbočí kopců.
Druhý „Stein“, co následoval, byl Arnstein, tady už bylo poněkud náročnější skalní schodiště, nejprve kamennými schody skrz úzký průchod, pak vysoký krok nahoru na další ošlapané kamenné schody na první plošinu a dál už po kovovém schodišti. Výhled byl podobný jako na minulé skále. Zajímavější byl obrovský dravec – po dohledání luňák červený, kroužící po obloze nad skálou.
Sešli jsme až na dno údolí, kde bylo o něco chladněji, ale pořád velmi příjemně. Šli jsme podél říčky Křinice (Kirnitzsch), lemované mlýny. V jednom z nich, Felsenmühle, jsme si zašli dát na zahrádku radler, před výstupem na poslední „Stein“. Neuer Wildenstein je spíše známý pod názvem Kuhstall (Kravín), údajně druhá největší skalní brána v Labských pískovcích (po Pravčické bráně). Výhledy jsou i z pod brány i nad ní. Vlevo za branou vede pěšina k nekonečnému a nekonečnému uzounkému kovovému schodišti nahoru na skálu, kde se otevírá vyšší a krásnější vyhlídka.
Poslední úkol tohoto dne bylo sejít po pohodlné cestě dál do údolí k Lichtenhainskému vodopádu. Takové místní turistické atrakci, německé popisky hlásají, že jakmile zazní hudba, pustí se do vodopádu více vody. My už jsme ale na žádnou hudbu nečekali a za krásného zapadajícího slunce jsme se vyšplhali nahoru do vesnice Lichtenhain, kde jsme měli ubytování (L9 - Urlaubsmagie - Balkon & direkt am Wanderweg). Ubytování bylo skvělé, příjemný dvoulůžkový pokoj s kávovarem (včetně kávy), rychlovarnou konvicí, toustovačem a základním nádobím. Měli jsme i balkon s posezením, sdílený s vedlejším pokojem. Bezkontaktní ubytování, klíče v krabičce na kód. Za celou dobu jsme nikoho nepotkali, prostě super. K večeři jsme si dali Adventure menu, které stačí zalít horkou vodou a na snídani jsme si ráno na balkoně zalili vodou zase ovesnou kaši, vylepšenou o čokoládu a oříšky navíc.
Druhý den jsme měli dojít až do Bad Schandau, ale jak už to tak bývá, bolely nás nohy a hledali jsme kde a jak si cestu trochu zkrátit. Navíc nás zaujala tramvaj jezdící od vodopádu až do Bad Schandau. Vymysleli jsme tedy krátký okruh s návratem k vodopádu, abychom mohli do tramvaje nasednout už na první zastávce. Z Lichtenheinu jsme dolů do údolí sešli tentokrát po zelené, opět s výhledem na slavný Lilienstein. Poslední úsek byl tedy pořádný sešup až nás z toho bolely kolena.
Po zelené jsme také pokračovali dál až na protější masiv. Výhodou bylo, že když začalo jít se stoupáním do tuhého, přišlo schodiště. A přeci jenom po schodech se šlape lépe než po kamení a kořenech a také rychleji ubíhají výškové metry. Zelená značka končí z ničeho nic uprostřed lesa u studánky Friensteinflössel. Není ale čeho se bát, jednak přímo odtud navazuje pohodlná široká cesta na červenou „hřebenovku“ a jednak tudy vede ještě širší cesta k vyhlídkám kolem skály Frienstein. Podle vybledlých značek dříve zelená vedla až sem. Proč už to nyní není až tak oficiální, přestože sem stále vedou ukazatele, se ukázalo záhy. Po první, pohodlné vyhlídce vede pěšinka kolem skály až někam za ohyb, kam není pořádně vidět. Napravo vysoká stěna nahoru, nalevo, občas chráněná malými stromky či skalkami je bezedná propast dolů. Dokonce tu jsou i tři kovové kruhy na uchycení. Zdálky jsme si říkali, k čemu asi jsou, ale když jsme přišli blíže a měli udělat krok zúženou pěšinkou s odhaleným výhledem na propast dole, přišly vhod.
Myslela jsem, že tohle je to nejdrsnější, co nás může čekat a brala to jako zajímavé zpestření. Hlavní šok ale přišel cestou za ohyb skály. Přestože jsem šla pomalu a opatrně, sotva jsem nahlédla za ohyb, zatočila se mi hlava a rozklepaly kolena a musela jsem obejmout skálu vedle sebe. Ohyb sice začínal slušně širokou odhalenou plošinou, ta se ale okamžitě zužovala na úzkou skalní římsu. Jediné co člověk viděl, bylo z ničeho nic nekonečně hluboké údolí pod nohama. Značka vedla neomylně dál. Dokonce tu byly další kovové kruhy k přidržení a na prostranství za římsou bylo několik lidí. Radek se vylekal, ale pak římsu přešel. Já chvíli nebyla schopná ničeho jiného než objímat skálu. Když jsem si ale odložila batoh i trekové hole a Radek mi přišel naproti, dokázala jsem římsu přejít i já. Na druhé straně byla další obrovská jeskyně s vyhlídkou a přestože se mi pořád klepaly kolena z cesty sem, tady už bylo místa na skalách dostatek. Postupně přicházeli další lidé, někdo dorazil jako by se nechumelilo, jiní chvíli objímali skálu a pak zvolili strategický ústup. Saské Švýcarsko není pro každého.
Cesta zpátky po římse už byla o něco snazší, ale byla jsem ráda, když jsme celý kopec nakonec nechali daleko za zády a vydali se na červenou „hřebenovku“. Avizované vyhlídky na jih směrem k Labi nebyly nic moc, první větší zajímavostí byla ohořelá oblast přetvořená na rezervaci „Weg zur Wildnis“ (Cesta k divočině). Během požáru Českého Švýcarska 2023 sem zalétly jiskry a zapálily kus lesa. Už v dřívějších letech tu byl celý kus lesa zničen kůrovcem a pomalu se obnovuje. Je zde vytvořená dřevěná stezka zničeným lesem, která má monitorovat jeho obnovu. K původní stezce po kůrovcové kalamitě se nyní přidala i stezka po požáru. K dispozici jsou i historické fotografie původních stromů před požárem, jsou jim přiřazené čísla a stejná čísla jsou i na ohořelých pahýlech, naprosto bezpochyby patřících stejným stromům jako na fotkách.
Dál jsme pokračovali po cestě „Červeného puntíku“ přes všechny možné krásné skalní vyhlídky až pod náš starý známý Kravín, ten jsme tentokrát obešli dokola a na tramvaj. Měli jsme to akorát, tramvaj zrovna přijížděla. Nakonec se naplnila akorát přesně do posledního místa, takže jsme byli rádi, že jsme pro cestu zpátky zvolili hned první zastávku. A jako bonus? Díky tomu, že jsme byli na území parku ubytovaní (přestože v brožurce je na tramvaj výjimka) jsme po předložení potvrzení o ubytování měli tramvaj zdarma.
V Bad Schandau jsme si chtěli koupit nějaký radler a sednou si někam k Labi na sluníčko, ale skoro vše bylo zavřené, protože byla neděle. Nakonec jsme uspěli v cukrárně. Přívozem (který je nyní, po dobu rekonstrukce jediného mostu široko daleko, také zadarmo) jsme se nechali převést k nádraží do Bad Schandau a čekali s lahví piva u vody na náš vlak už raději na správné straně řeky. Cesta v sobotu do Mikulášovic byla snadná, protože jsme nastupovali i vystupovali v české stanici. Z Bad Schandau ovšem platí jiný tarif. Staví tu sice přímé vlaky do Prahy, ale za několikanásobek ceny. Aby člověk ušetřil, musí si zvlášť koupit lístek osobním vlakem do Děčína (náš známý červený z Rumburka) za snížený německý tarif, a potom si dokoupit zvlášť vlak do Prahy. Všechno krásně klaplo a kdyby někdo naschvál nebo omylem nenastavil všechny páčky ve starém rychlíku na „přetopeno“, byla by to cesta bez jediné chybičky :)
