Lisabon a okolí
-kdy-11/2025
-co tam-Fátima, Nazaré, Obidos, Sintra, hrad v Lisabonu, historické tramvaje, Čtvrť Belém – Belémská věž, památník objevitelů. Ochutnávka portugalského jídla.
Naskytla se mi možnost vyrazit s Radkem do Lisabonu. On tam jel na konferenci, ale vydal se o dva dny dříve, abychom mohli spolu i trochu cestovat. Dorazili jsme sice až odpoledne, přesto jsme si ještě stihli vyzvednou půjčené auto a přejet 120 km na sever do města Fátima. Radek na něj narazil vlastně úplně náhodou. Celé město vypadá jako vystavěné kolem obrovského poutního areálu. Široké náměstí na obou stranách lemované obrovskými bazilikami. Na jedné straně historická Bazilika a na opačné straně moderní Basilika. Když jsme se ubytovali (Hotel Padre Pio by Umbral), už dávno za tmy, první naše kroky vedly do restaurace. Na výlet jsem si udělala seznam jídel, které bychom měli ochutnat a první přišel na řadu „prego“. Co přesně je prego jsem vlastně nezjistila, ale řekla bych že stejk, většinou podávaný zapečený v bagetě, ale může být i jen na talíři s hranolky a různým posypem, případně sýrem i vejcem. Našla jsem hezkou Pregarii nedaleko našeho ubytování (Pregaria da Iria). Na mapy.com je uvedena chybně, je lepší použít Google mapy. Já jsem si dala prego vepřové se smaženou cibulkou a vejcem, Radek hovězí na stejný způsob a obojí v bagetě. K tomu jejich vyhlášený rajčatový salát s krutony a polévku sopa de caldo verde, což je kapustová polévka s chorizem. Moc jsme si pochutnali. Protože venku mezitím začalo lít jako z konve, zaběhli jsme přes ulici do supermarketu, nakoupit si na zítra něco k snídani. Byl to shodou okolností supermarket Aldi. Říkala jsem, že na internetu koluje spousta vtípků o superrychlých pokladních v Aldi. My měli jen pár věcí, ale pán před námi plný koš. V šoku jsme sledovali jak zboží doslova létá ze strany na stranu a než jsme zamrkali, celý košík byl odbaven. Radek prohlásil že s takovým nákupem před námi bychom v Albertu čekali nekonečně dlouho aneb „půl hodiny v Albertu jsou dvě minuty v Aldi“.
Nákup jsme odnesli na pokoj a mezitím přestalo pršet a vyšly hvězdy. Takové počasí nás v podstatě provázelo celý výlet. Jasná obloha se střídala s oblačnem, pak zase jasná obloha a rovnou neskutečný liják, po pěti minutách opět jasno. Chtěli jsme se na celý poutní areál mrknout jen tak na chvilku a pak zase ráno, ale tolik nás to zaujalo, že jsme zůstali snad přes hodinu. Všechno jsme si prošli, krásně nasvícené. Když v tom se najednou u menší kapličky, bokem u náměstí, schované ve velmi moderní stavbě s otevíratelnými bočními stěnami, začali scházet lidé. A hodně. Řekli jsme si, že počkáme co se bude dít. Měli jsme výhodné místo u tentokrát zavřené, ale prosklené boční zdi. Lidé postupně začali plnit náměstí. A o něco později začala u kapličky bohoslužba. Úvod byl sice v mnoha jazycích, ale dál jsme už nic nerozuměli. Portugalština je docela legrační jazyk, samé š, g, všechno končí uš, oš. Rozebírali jsme, jestli vůbec mají slovo kde není š. Najednou se do tich ozvalo „Jezuš Christuš“ a málem jsme vyprskli smíchy, takže jsme raději šli než nás vyvedou. Mezitím několikrát zapršelo. Lidé mechanicky vyndavali a zase zandavali deštníky. Pak zapálili svíce a začali zpívat. Vždy když se začalo zpívat zvedli svíce nahoru a tak se náměstím šířila vlna světla. Bylo to opravdu velmi zajímavé. My jsme ale nečekali na konec a šli se už vyspat.
Ráno jsme vstali kolem půl osmé a rovnou vyrazili. Autem jsme popojeli na parkoviště k náměstí, zbaštili banán a vydali se na prohlídku náměstí ještě jednou, za světla. Mraky rychle pluly, přesně jak jsem říkala, chvíli svítilo, chvíli pod mrakem, pak zase světlo a ohromný liják. Když už jsme se vraceli k autu viděla jsem, jak se za námi blíží temný mrak. Z ničeho nic byl slyšet hukot, jako by jel vlak. To už z dálky byla slyšet voda pleskající o zem. Zavolala jsem „rychle, máme asi deset vteřin!“ Rozběhli jsme se do podloubí kolem hlavní baziliky, sotva jsme doběhli, začaly pleskat z oblohy kýble vody všude okolo. Nežli jsme skrz podloubí došli k bazilice, už bylo zase bez deště.
Dále jsme vyrazili do nedalekého města Nazaré. To je taková meka surfařů. Bývají tu až přes dvacet, skoro třicet metrů vysoké vlny. Dnes dle předpovědi chudé 4 metry. I tak to ale byla krásná vyhlídka. Pevnost otevírala až v deset a my měli nabitý plán, takže jsme jen chvíli pochodili okolo, vyfotili si slavný mys ze všech úhlů a zase vyrazili dál.
Další zastávku jsme si udělali v městě Obidos. Nemohli jsme uvěřit svému štěstí, protože na cestě po dálnici se přes nás přehnalo několik slejváků, že ani stěrače nestíhaly, ale jak v Nazaré tak v Obidos jsme dokonce měli sluníčko. Obidos je městečko s historickým opevněným centrem. Je zde zajímavá malovaná vstupní brána, dá se celé obejít po hradbách kolem dokola, nebo se toulat křivolakými uličkami. V hlavních tepnách spojujících vstupní bránu s hradem byly davy lidí, kdekoliv jinde ale byl v podstatě člověk sám. Město je známé likérem Ginja, případně Ginjinha (Džindžína). Je to třešňový likér, podávaný v čokoládovém pohárku. Takové Mon Cheri. Však i skutečné třešinky v Mon Cheri jsou původem z Portugalska.
Poslední, avšak největší zastávka dnešního dne byla Sintra. Sintra je město u stejnojmenného pahorku v těsné blízkosti Lisabonu. Údajně má velmi příjemné specifické klima. Pahorek je posetý hrady a paláci a zahradami. Dostat se do horních partií Sintry je trošku navigační oříšek, celé místo je totiž soustava jednosměrek. Aby toho nebylo málo, v podstatě tu nejsou normální parkoviště, jen kde tu a tam vybyde místo, jsou malá placená parkoviště podél cest. Krásně to shrnul plakát na jedné budově „Sintra – welcome to traffic jam in paradise“ aneb vítejte v dopravní zácpě v ráji. Měli jsme štěstí, že jsme poměrně brzy našli jedno opuštěné parkovací místečko. Velmi úzké, možná proto si tam ne každý troufnul. Podívali jsme se k hlavnímu paláci v Sintře, cestou si dali další jídlo do sbírky: krokety z tresky. Treska je obecně jedno z portugalských národních jídel.
Pak jsme trošku zazmatkovali. Mířili jsme do zahrad Quinta da Regaleira, ale cestou jsme to spletli a nejen, že zamířili do špatných zahrad, ale rovnou si koupili lístky. Pokladní nám poradila, že máme počkat a zkusit je někomu prodat. Zoufale jsme čekali a chvíli to vypadalo beznadějně. Kdo by chodil sem, když hned vedle má ty správné zajímavější zahrady. Ale v tu chvíli se po cestičce k pokladně vydali dvě paní a o pár minut později už jsme měli peníze zpět a pokořeně šplhali nahoru do kopce ke vstupu do těch správných zahrad. Náš omyl nemohl být větší, namísto opuštěné pokladny, jako u dolních zahrad, jsme tady stáli poměrně dlouhou frontu. Zahrady Quinta da Regaleira jsou známé především stupňovitou umělou studní Initiation well. Kromě ní jsou tu ale různé vyhlídkové věže, umělé potůčky i vodopády, kolem se vede doslova bludiště cestiček. Chodby a jeskyně, některé osvětlené, jiné tmavé, že je potřeba si svítit baterkou. Člověk by tu mohl strávit celý den. Přestože vše bylo uměle vybudované, rozsah všeho byl tak neskutečný, že to byla opravdu zábava. Do toho různé exotické rostliny, vyhlídky dolů na město i na vrcholky kopců nad zahradami. Je zde i několik paláců.
Jako poslední jsme chtěli navštívit palác Pena. Zkoušeli jsme se přiblížit autem, ale všude jsme narazili na zákazy vjezdu a asi půl hodiny se motali jednosměrkami, než nám konečně došlo z této severní strany se tam určitě nedostaneme. Radek nakonec zjistil, že k paláci se dá jet pouze taxíkem/místní rikšou, nebo autobusem. Nakonec se nám ale podařilo najít okliku. Cestu na parkoviště ke kapli Ermida de Santa Eufémia. Odkud se dalo po schodišti dojít níže k budovám a parkovištím, které jsou ale pro normální vozidla nedostupná. Pak zase nahoru k paláci. Dá se koupit buď levnější vstupenka do zahrad nebo dražší do paláce. Palác už měl za chvíli zavírat, zahrady mají déle otevřeno. Koupili jsme si jen zahrady a rychle šplhali k paláci, protože už se pomalu začalo smrákat. Lístek do zahrad nakonec platil i na nádvoří paláce i hradební ochoz. Víc bychom si ani neuměli představit. Během našeho pobytu v paláci Pena se setmělo, ale protože je krásně až kýčovitě barevný a v noci krásně osvětlený, byl to unikátní zážitek. Cesta k autu po tmě už naopak tolik ne.
Další noci jsme strávili v hotelu (Jeronimos 8) v Lisabonské čtvrti Belém. Sami bychom volili něco blíž centru, ale byl to hotel v souvislosti s konferencí. Ráno jsme se pak vypravili na cestu do centra. Na radu recepčního jsme si v trafice koupili předplacenou kartu na MHD. Dá se koupit až na tři dny. I s manželovým kolegou jsme tedy vyrazili na průzkum historického centra. Vycházku jsme zahájili po pobřeží. Pro mě překvapivě, pobřeží řeky, nikoliv moře, i když vzduch tady už voněl solí. Po náměstí Praca di Comercio jsme přešli směrem k trati tramvají. Kolem náměstí jezdí několik linek, jak staré historické, tak i moderní. Staré tramvaje jezdí na linkách 28 a 12. Prví dvě co přijely, byly tak narvané, že to všichni ostatní na zastávce vzdali. Hned za minutu ale přijela další tramvaj, kde sice už na sedění nebylo místo, ale krásně jsme se vešli na stání. Nechali jsme se vyvézt ke kostelu Santa Luzia, kde je vyhlídka na město.
Dál jsme se šli podívat na Hrad svatého Jiří, obešli po hradbách kolem dokola všechny vyhlídky na město. Prošli hrad křížem krážem, včetně temné místnosti, kde se nachází „Camera Obscura“, soustava zrcadel, které promítají na bílou plochu na stole reálný přenos z okolí města.
Vrátili jsme se zpět k Santa Luzia na tramvaj, popovezli se k náměstí Praca Martin Moniz.
Protože se schylovalo k dešti, šli jsme se schovat do restaurace. Konkrétně jsme chtěli ochutnat slavné jídlo Franceshinas. Radek našel dobře hodnocenou restauraci (Prova O Melhor Tapas) a tak jsme se tam vydali. Listovali jsme v jídelním lístku a hledali. Vyšel číšník a začal nám navrhovat různá jídla, ale my ho přerušili, že chceme… a v tom nás se vřelým úsměvem přerušil… chcete Fransceshinu?!. Divili jsme se jak to uhodl. A on, že jsou vyhlášenou restaurací na Franceshinu, že jich každý den připraví asi 60. Tak jsme si objednali a čekali. Po nějaké době vyšel číšník, v ruce dva talíře a vyvolával na celou restauraci „Dámy a pánové! Národní jídlo Portugalska, Franceshina!“ Celá restaurace koukala naším směrem a záviděla nám. A cože je to za jídlo? Není v tom treska, tak to nutně musí být steak. Tentokrát steak zapečený v toustovém chlebu v mnoha vrstvách. Dole je hovězí steak, nad ním vepřový, nad ním uzeniny, prokládané chlebem a navrch ještě zapečený se sýrem a politý omáčkou.
Večer jsem se rozhodla, že už další den poletím domů, abych mohla letět přímým letem do Prahy. Zabalila jsem se tedy a poslední dopoledne strávila v Lisabonu sama. Navštívila jsem hlavní zajímavosti čtvrti, ve které jsme bydleli. Belémskou věž, toho času bohužel pod lešením, památník objevitelů, prošla jsem se kolem mohutného Kláštera sv. Jeronýma až ke slavné cukrárně Pastéis de Belém, která je známá hlavně výrobou koláčků pastel de nata. Trošku jsem ještě pochodila po centru, ale pak jsem raději s předstihem metrem vyrazila na letiště a domů.
