Radeč
-kdy-05/2025
-kde-Mýto - Kařez (Plzeňský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Mýta a z Kařezu
-čas-30km (8h)
Tentokrát jsem vyrazila na výlet ke kopci Radeč. Vlakem jsem dojela s přestupem v Berouně do Mýta a rovnou vyrazila přes město po modré značce do lesa. Cesta mi dobře odsýpala a tak jsem už ze začátku přidávala další a další body. Nejprve jsem vyšla na kopeček nad Mýtem na vyhlídku u kapličky. Na poli se tu pásla srnka a protože vítr foukal z opačné strany vůbec o mě nevěděla. Sice občas zaslechla, jak jdu, ale nikdy neotočila hlavu za sebe. Dál jsem pokračovala k Sirské hoře. Nevystoupila jsem sice až úplně na vrchol, protože jsem se nechala rozptýlit pěknou pěšinkou do lesa. Připadala jsem si jako v nějaké pohádce, protože najednou jsem před sebou viděla zajíce. Seděl uprostřed jedné cesty a vůbec se nehýbal. Až po dlouhé době pomalu odhopkal do lesa. Šla jsem se za ním podívat a našla krásné místo s ohništěm a posezením. Jako by mě tam zajíc přímo dovedl. Dál jsem se vrátila kousek zpátky a zamířila konečně směrem ke kopci Radeč. Abych nemusela přes vesnici, uhnula jsem ze žluté značky k přístřešku Na Lhůtě a pak se napojila na červenou na druhém kopci. První z vrcholů hřebene se jmenuje Brno a stojí na něm vysílač, samotný Radeč je o pár desítek metrů dál a je na něm jen kupka kamení. Proto asi z Brna udělali turisté velkolepý cíl a tvrdí, že je nejvyšším bodem Křivoklátské vrchoviny, i když Radeč je ještě o pár metrů vyšší.
Co je ale zajímavé je vyhlídka dál po hřebeni kopce. Počasí mi zrovna přálo a tak jsem měla daleký a krásný výhled do kraje. Hlavně díky tomu, že je tu vysekaná paseka. Až zaroste stromy, bude zase po výhledu. O kus dál je ještě vyhlídka Bílá skála, tam už jsem ale byla a znamenalo by to sejít hodně dolů a to už se mi nechtělo, takže jsem se z vyhlídky na hřebeni vrátila zase zpátky přes Radeč na cestu. Následoval kopec Hrad, kde jsou pozůstatky hradu Radeč. Dá se tu vylézt na skálu s hezkým výhledem do kraje. Okolo vrcholu zrovna krásně kvetly konvalinky. Málem jsem ale přišla o vodu, protože když jsem si klekla a sklonila se abych si ke konvalinkách mohla čuchnout, vypadla mi z boční kapsy lahev a nebýt pohotové reakce už by letěla někam dolů ze skály. Tak mě to všechno zmátlo, že jsem se z hradu nejprve vydala místo dál zase zpátky stejnou cestou a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se omylem zase vracím. Udělala jsem si ještě jednu zacházku, na kopec jménem Čihátko. Věděla jsem, že by z něj měly být hezké výhledy a byly, jenže po všech co jsem dnes už viděla, bych tak nějak obecně řekla, že to za tu námahu asi zas tolik nestojí.
Dolů z Radče jsem se zase chtěla vyhnout vesnici a tak jsem z červené značky před Lhotou pod Radčem odbočila do leva a vydala se přes pole. Tam to ovšem taky bylo trochu zakleté. Jednak jsem měla neaktualizované mapy, takže mi ukazovaly, že cesta přes pole je propojená i na druhou stranu potoka Koželužka. A za druhé, i ta cesta, co je dnes v mapách zakreslená o kus dál, je ve skutečnosti v ohradě s krávami. Ohrada se dala obejít, ale cesta se brzy začala vytrácet až jsem nakonec šla spíše zvířecími stezkami a hledala průchod přes bažiny kolem potoka. Naštěstí se mi podařilo dostat se na místa, kudy původní, nyní už neviditelná cesta vedla a bez problémů jsem se dostala suchou nohou nejen kolem bažin, ale také po kamenech přes potok. Nelitovala jsem rozhodnutí jít tudy, protože vše dobře dopadlo a byl tu zajímavý zelený les. Na druhé straně potoka už v mapách dnes sice cesta není značená, ve skutečnosti tam ale je, a tak jsem se dostala až k lesní silničce. Potřebovala jsem dojít na zelenou značku, chvíli jsem šla po silnici, chvíli jsem to vzala lesem, když jsem viděla, že tam je příhodná pěšinka správným směrem. Na zelenou jsem se po chvíli úspěšně dostala a začala jsem se po ní vracet směrem k obci Plískov. Podívala jsem se například k rybníčku U tvrze, kde jsem na lavičce k klidu posvačila a pokračovala dál.
Před Plískovem je nutné překonat potok, v mapě je sice značený brod ale ve skutečnosti je tam krásný nový mostek. V Plískově jsou největší zajímavostí dřevěné sochy kolem místního koupaliště a také mě pobavili vtipní čuníci. Už mě začínaly bolet nohy a tak jsem si hned za vesnicí našla lavičku s výhledem a chvíli si odpočinula a když jsem pak viděla strmé stoupání do kopce, raději už jsem šla delší ale nenáročnou trasou okolo. Poslední úsek jsem šla už mnohokrát. Kolem rybníků u osady Pětidomí, pod dálnicí a pak po pěšině k nádraží, už jsem ani mapu nepotřebovala. Zajímavé byly cestou jakési mokřady, kam zalítalo chmýří z topolů, takže vypadaly strašidelně, jako opředené pavučinami. V noci by e tu dal natáčet horor. V Kařezu je výhoda, že tu staví rychlíky a že už je v systému PID, takže se dá koupil lístek na sedm pásem, o polovinu levnější než lístek vlakový. A jako perlička, protože jsem chtěla ujít třicet kilometrů ale díky chytrým hodinkám jsem viděla, že mi ještě kilometr chybí a tak jsem chodila po pěšince u strašidelných mokřadů sem a tam abych z hecu té třicítky dosáhla.
