Čundr Píseckem
-kdy-08/2025
-kde-Čimelice-Dědovice-Vráž-Písek
-jak se tam dostat-autobusem do Čimelic a z Písku (do obou jezdí i vlak)
-co tam-Rybníky u Čimelic, stezka podél Skalice, soutok Lomnice a Skalice, vyhlídka Ostrovec, Sedláčkova stezka podél Orlíku a Otavy, město Písek
Vydali jsme se na čundr tentokrát na jih, podél potoků a říček až k Orlíku a do Písku. Odpoledne po práci jsme dojeli autobusem z Prahy do Čimelic, možností je spousta, od dálkových linek směrem na Český Krumlov nebo Vimperk až po pražské MHD (linka 407). Vydali jsme se MHD, Čimelice jsou poslední zastávkou v pražské síti, pásmo 10. V zámeckém parku v Čimelicích se zrovna konala nějaká akce, všude lidí, hlasitá hudba, která nás doprovázela i na útěku do přírody po modré značce směr Vrábsko. Zajímavá cesta vedla po hrázi vprostřed rybníka. Bylo krásné zlatavé světlo, příjemná teplota, i když bylo zřejmé, že noc už bude studená. Ustlali jsme si na louce u rybníků, koukali na poslední padající Perseidy a z dálky poslouchali kapelu Lucie Revival.
Ráno bylo chladné, ale rozhodně ne studené, neměli jsme ani vařič, takže jsme si museli vystačit s džusem. Sbalili jsme se a vydali se na cestu, s tím, že posnídáme po cestě. Akorát jsem si cestu popletla, protože všechny značky tady jsou modré. Šli jsme na jih z naší modré směrem na jinou modrou, ale měli jsme jít ještě víc na jih na ještě modřejší. Chtěla jsem se totiž vyhnout špatně průchodnému úseku kolem řeky Skalice. Nasnídali jsme se cestou na louce, měli jsme ledovou kávu a makový závin. Pak jsme tedy zjistili, že jdeme špatně, ale už nemělo smysl se vracet, takže jsme se odhodlaně pustili podél Skalice. Je tu za sebou v řadě několik tábořišť, nyní už skoro opuštěné, jen někde se balilo poslední vybavení. Cesta byla hodně zarostlá, občas maliní, občas kopřivy ale šlo to. Horší bylo, že často vedla po hraně jakési kamenné zídky, kde byly vyviklané kameny. Snad proto tak obtížná, aby se táborníci mezi sebou nenavštěvovali. Radek dělal vtípky, že by byla sranda to udělat jako téma táborové hry vězení, když nikam nesmí. O chvíli dál, když jsme klopýtali po jedné zídce se mezi stromy na druhé straně říčky objevil další tábor. Nikde nikdo, ale bylo slyšet pískání nějaké melodie. Radek říká „to je jako z hororu“ a já na to „no, to je ten vězeňský tábor, tam se prochází vedoucí kolem cel a točí obuškem“. Tak jsme měli aspoň trochu srandy. Dál už mě ale moc nebavilo se prodírat vegetací, tak jsem navrhla přejít na druhou stranu řeky, kde vedla příjezdová cesta do „vězeňského“ tábora. Řeka byla samý kámen a balvan, takže přeskákat na druhou stranu byla hračka a pak jsme si to šlapali hezky po cestě.
Pokračovali jsme k soutoku Lomnice a Skalice, ve skutečnosti to tam vypadalo jako „kamenice a kamenice“. Po balvanech v řece se dalo chodit sem a tam všemi směry, jako na křižovatce. Dál jsme pokračovali kolem Jesenického potoka a nahoru směr osada Doupata, akorát jsme to vzali mimo značku a na příhodném stinném ale i slunném místě si rozložili deky, snědli si oběd a chvíli se tam váleli a odpočívali.
Protože ještě bylo brzy odpoledne a měli jsme sílu a chuť chodit, rozhodli jsme si udělat výlet ještě oklikou na vyhlídku nad Orlíkem u Dědovic. Všude okolo byly dramatické mraky, ale jinak bylo teplo a krásně. Hladina přehrady byla velmi nízká, břehy, které obvykle bývají zatopené a obklopené strmějšími stěnami, tak mohli obsadit rybáři.
Poslední, co jsme měli dnes v plánu, bylo zajistit jídlo a pití a spaní. Vodu jsme si nabrali ze studánky u lomu (Jistecký pramen). Hodně jsem studovala místní studánky a takhle vypadal nejslibněji. Přestože vyvěrala přímo pod lomem, byla krásně čistá, chladná a měla dobrý průtok. Pak jsme bohužel museli všechnu tu vodu vynést nahoru do kopce do Vráže. Tam jsme mířili za jídlem do hospody. Cestou od nádraží nás zaujala švestková alej, stromy tak obsypané, až jim padaly větve. V hospodě (Restaurace U Kohouta) nás zastihla malá přeháňka a vypadalo to, že později večer ještě hodně zaprší. Museli jsme si tedy najít dobré spaní, protože jsme ani neměli stan, jen plachtu. Rozhodli jsme si udělat si trochu zacházku a přespat v přístřešku na červené značce. Ještě že tak, slejvák to byl pořádný a my si mohli sedět pěkně v suchu.
Tentokrát už byla v noci pěkná zima, ráno se kouřilo z lesa i nám od pusy, ale sotva jsme vyšli ven na slunce bylo příjemně s příslibem horka. Znovu jsme se vrátili do Vráže a zpátky k přehradě na červenou značku, takzvanou Sedláčkovu stezku, která nás dovede až do Písku. Nejprve zákruty lesem, pak k vyhlídce Rezervace Žlíbky. Dolů k potoku, nahoru do protějšího kopce na další vyhlídku, byť zarostlou stromy. Dál jsme pokračovali kolem chatových osad až k Plynové lávce. Dříve tudy vedlo plynové potrubí, dnes je zachovaná jako most přes Otavu pro pěší. Bylo docela horko, tak jsme si tu zase na dece udělali veget.
Za Plynovou lávkou začal nejzajímavější úsek cesty, pěšina podél břehu. Viděli jsme a slyšeli pískat ledňáčky, z vody neustále vyskakovali kapři. Akorát tu nebylo žádné pěkné místo na sezení, jen strmý břeh nebo vysoká tráva. A také vysoký porost rostlin s růžovými květy, evidentně nějaký invazní druh. Později jsme si našli že je to netýkavka žláznatá. Do centra Písku jsme došli po levém břehu Otavy až ke Kamennému mostu, nejstaršímu dochovanému mostu v České republice. Cestou jsme minuli sochy z písku v rámci akce Sochy z Písku , přešli na druhý břeh a v rámci procházky městem, jsme se přibližovali k autobusovému nádraží, odkud jsme se zase stejným autobusem, jako jsme v pátek dojeli do Čimelic, vrátili zpátky do Prahy.
