Čundr Českým lesem
-kdy-05/2025
-kde-Lesná – Podkovák – Stará knížecí Huť – Havran – Šelmberk – Lesná (Plneňský kraj)
-jak se tam dostat-autem do Lesné
-co tam-Naučná stezka rašeliništěm Podkovák, bobří hráze na Huťském rybníku, Arnoštova leštírna – na ploché sklo – v miniaturní funkční i historické nefunkční podobě, rozhledna a přístřešek Havran, zřícenina hradu Šelmberk, tedy spíš chybně označené hlídkové věže na skalce, lovecký zámeček Ostrůvek, hezké lesy, mírné kopečky (až na Havrana) ovce, vodní havěť a dva pštrosi v Lesné.
Už dlouho jsme plánovali víkendový výlet do Českého Lesa u Tachova. Problém ovšem byl vždycky v dopravě, protože tam zkrátka nic nejezdí, tak aby se dalo v pátek po práci tam a v neděli zpátky a nemuseli jsme někde většinu času chodit po silnicích mezi vesnicemi, než bychom se vůbec dostali do lesa. Tentokrát jsme ale mohli vyrazit autem a přestože vyhlídky na počasí nebyly zrovna nejsvětlejší, rozhodli jsme se to risknout. Auto jsme nechali v obci Lesná a po zelené značce se vydali směrem ke Spálenému rybníku. Po nějakém spálení zde nebyly ani památky, naopak byl tak plný vody, že skoro přetékal přes travnatou hráz. Dál jsme pokračovali k přírodní rezervaci Podkovák – cestičce mezi rašeliništi. Bylo to jako chodit po botanické zahradě, akorát masožravou rosnatku jsme tu u cedulky nenašli, možná je na ní ještě brzy, neměla by co chytat, protože tu nebyli ani žádní komáři.
Ráno jsme si uvařili kávu a poseděli v rozpadajícím se přístřešku. Hned po snídani jsme našli krásný lesní potůček (Hraniční potok). Svítilo sluníčko a paprsky mezi stromu různě nasvěcovaly hladinu nahnědlé rašelinové vody. Docela jsme se tu vyblbli s foťákem. Pak už ale byl čas pokračovat po modré a červené značce směr Stará Knížecí Huť. Cestou jsme v dálce na kopci viděli obrovskou železnou konstrukci – rozhlednu Havran, kam dnes máme namířeno. Zdálo se skoro nemožné že se to dá ujít, ale vzdálenosti klamou. Také jsme našli velmi živé kaluže přímo na cestě, když jsme je přeskakovali, prchaly před námi celá hejna pulců. Akorát že já si pletu slovo pulec a čolek, takže říkám „hele čolci" a Radek se diví protože tentokrát tam skutečně byli i čolci. Před vesnicí jsme poobědvali abychom využili odpadkových košů a nemuseli s sebou odpadky tahat celý víkend s sebou.
Za vesnicí jsme si pak udělali dlouhou odbočku po naučné stezce Historie sklářství, za celý den nás totiž čekalo i tak pouze 14 km, tak ať něco vidíme. Byla to cesta velmi hezkými lesy i když většinou po asfaltce. Pěkná byla lavička s vyhlídkou u sochy ještěrky a pak lavička na molu u Huťského rybníka. Na protějším břehu byly vidět bobří hráze, dokonce jsme se k nim šli kousek podívat, žádného bobra jsme ale neviděli. To bychom si nejspíš museli počkat do večera a nebo naopak brzy ráno. Za Huťským rybníkem byla další zajímavostí Arnoštova leštírna (tabulového skla). Z našeho směru jsme jako první narazili na její funkční model, otáčející se ležaté kolo poháněné mlýnským kolem z potůčku. O kus dál pak byly ruiny skutečné leštírny i s většinou vybavení. Zajímavé bylo, že se dalo jít i dolů „do strojovny“ se soustavou ozubených kol, převodů, trubek a pák.
Protože se nám nechtělo pokračovat dál po cestě, abychom se oklikou vrátili skoro zpátky a pak zase šlapali do kopce, rozhodli jsme se jako zkratku využít jednu z lesních cest. Říkám „Při nejhorším budeme muset brodit" – a taky že jo! Ale žádná hrůza. Výhodou pak bylo, že jsme vystoupili z lesa právě na křižovatce všech cest, mimo jiné té, co nás má dovést na vrchol Havrana, kde jsme plánovali přečkat další noc. Před výstupem jsme nutně někde potřebovali dobrat vodu a právě tady, na křižovatce U Altánku byla jedna ze studánek, na kterou jsme sázeli. Nejdřív to vypadalo špatně, voda sice byla, ale zdála se stojatá. Po chvíli zkoumání se ale ukázalo, že průtok má, je chutná a lahve s nabranou vodou se hned celé orosily, jak byla voda krásně studená. Co se nám nevešlo do lahví jsme ještě popíjeli v altánku z hrnečku. Nevýhodou bylo, že tu všechnu vodu, kterou jsme si zatěžkali batohy, jsme teď museli vynést do kopce na vrchol. Nutno ale říct, že místní kopce nejsou zas tak prudké a obecně se nám celý víkend chodilo dobře. Hlavní strach jsme měli z toho, jak to bude na vrcholu Havrana vypadat a kolik tam bude lidí. Je tam totiž krásný prosklený přístřešek s lavicemi na spaní a prochází tudy Stezka Českem. Už doma jsem s obavami říkala „no tak to tam budou všichni“. Ale ne, nikdo nedorazil, jen pár jednodenních turistů. Ostatní asi odradilo nejisté počasí a jak mi pak vysvětlil taťka – tady ta část stezky není kvůli špatné dostupnosti moc populární.
Na vrcholu kopce kromě přístřešku stojí i mohutná rozhledna. Je to původní konstrukce radiotechnické vojenské věže a v nižších patrech jsou fotografie a příběhy z doby Železné opony. Z věže jsme viděli jak někde v dálce jdou kolem dešťové mraky. Koukali jsme na radar a skutečně skoro všude, kromě nás pršelo. Zajímavé byly nahoře informační cedule – plánek se směry a vzdálenostmi od rozhledny a také, protože nahoře je vysílač, každý z disků vysílače měl popisek na jakou vesnici míří a jak je daleko. Poslední zajímavostí byl fotokoutek, kde se po zmáčknutí tlačítka udělal snímek z webové kamery.
Noc byla klidná, ráno jsme se ještě v klidu nasnídali a pak přesně dle předpovědi začalo pršet i tady. První vlnu jsme přečkali v přístřešku a když se déšť změnil jen v jemné mrholení, vydali jsme se dál na cestu. Dolů po modré a pak po zelené značce až zpátky do Lesné. Hned pod rozhlednou jsme objevili chatu horské služby. Včera na ní dokonce služba byla, nevím jestli tam sídlí trvale, nebo byli jen zkontrolovat zařízení, každopádně je to zajímavé, protože Havran není až zas tak mimo civilizaci. Pokračovali jsme kolem bývalé obce Zlatý Potok, ze které zbyla jen jakási struktura připomínající veřejné záchodky. Nedaleko je přístřešek, který nás zachránil před dalším malým deštíkem a o kus dál jsou ještě chaty, z nichž jedna funguje v létě jako bistro a všude po silnících má docela agresivní reklamu.
Pršet už sice úplně přestalo, ale všude byla mokrá tráva. Takže ač nahoře jsme byli suchý, boty jsme po čase měli rozmáchané. Putovali jsme dál ke zřícenině hradu Šelmberk. Ve skutečnosti jen skále s žebříkem a skalní mísou. Nějaký pomatený historik totiž chybně označil místní strážní hlásku na skále hradem a už jí to zůstalo. Později nás cesta vedla kolem bývalého loveckého zámečku Ostrůvek a za ním nekonečně dlouhou lesní cestou do mírného kopce. Byla tam tak vysoká tráva, že poslední suchá místa na botách a nohou padla za oběť. Dál už byla cesta bez zajímavějších událostí. V pořádku jsme se vrátili zpátky do Lesné a autem domů.
