-kdy-07/ a 08/2026

-kde-Kořenov, Jizerka, okolí Turnova (Liberecký kraj)

-jak se tam dostat-busem do Kořenova a vlakem z Turnova

V létě jsem se dvakrát na víkend podívala na pomezí Jizerských hor a Krkonoš a to doslova, protože Kořernov je v podstatě sevřený mezi oběma pohořími. Ubytování jsem měla pokaždé stejné (Apartment Wolf), protože když jedu sama mám větší nároky. Ne na luxus, ale abych se tam cítila dobře a ideálně nemusela nic řešit a jen si vyzvedla klíče z boxu. Výhodou bylo že autobus z Prahy staví 500m od apartmánu, takže i když jsem dorazila v pátek vždy docela pozdě, měla jsem to kousíček. V sobotu dopoledne jsem vyjela autobusem na Jizerku. V obou případech až před jedenáctou, protože poprvé jsem ráno podcenila čas odchodu a zjistila, že nestíhám dřívější a podruhé pršelo, tak to bylo stejně jedno. Autobusy na Jizerku jezdí ze dvou směrů, ale jen ten z Harrachova dává smysl kvůli vzdálenosti. Stejně je to ale kilometr cesty ať už blíž k Harrachovu nebo nahoru do Martinského údolí. A je to teda jízda, řidič ani nečeká než si sednete a řítí se serpentýnami nahoru, tak, že i na sedačce člověk doslova lítá ze strany na stranu. Poprvé bylo nádherné počasí, ale nahoře větrno. Pod kopcem bylo horko a tady na kopci všichni zoufale oblékali všechny mikiny a bundy. Parkoviště bylo plné aut. Davy lidí. Na první pohled až trochu horror (na fotkách davy nemám). Naštěstí s každým metrem davy řídly. Šla jsem kousek po naučné stezce směrem k rašeliništi Jizerky a pak kousek dál po silnici a odbočila nahoru na Pytlácké kameny a tam už nebyl nikde nikdo. Zpátky do Jizerky jsem se vrátila po červené a zase autobusem dolů.

Druhý den jsem se vydala na Rozhlednu Štěpánku. Cestou jsem hodovala na borůvkách, jejichž keříky tu byly tak vysoké, že mi někde sahaly až po krk. Mohla bych je jíst přímo z keře. Stále bylo hezké počasí a také daleké výhledy, tak jsem mohla na protějším kopci sledovat, kde všude jsem asi včera chodila. Z rozhledny jsem sešla do Příchovic, tam je další rozhledna – Maják Járy Cimrmana a vlastně i celý park. Spíše takové hřiště. Vstup do parku je zdarma, na rozhlednu se platí a na pokladně se dá také zakoupit kulička se kterou se tu dá blbnou na různých kuličkových dráhách – takových skluzavkách pro kuličky. Ale zase bambilion lidí. Ze žluté turistické cesty jsem přešla na zelenou a dolů to Tanvaldu na vlak zpátky do Prahy.

Když jsem byla v Kořenově podruhé, všechno bylo jinak. Pršelo až skoro lilo, v pátek jsem byla úplně promočená už cestou do apartmánu. V sobotu předpověď říkala, že se to má s každou hodinou vylepšovat. Cestou na zastávku jsem ale zase pořádně zmokla. Bundu jsem si prozíravě vzala nepromokavou, ale kalhoty ne. Měla jsem obavy, že jestli nahoře bude zima, a že tam opravdu může být pořádná zima, tak by to nemuselo být úplně ok. Uklidňovala jsem se, že kdyby to opravdu bylo zlé, tak si půjdu sednout do hospody a pak pojedu zase dalším autobusem dolů. A ono to vypadalo zlé. Brzy jsme vjeli do mlhy husté tak, že by se dala krájet a déšť nepolevoval. Jako zázrakem jsme pak ale z té mlhy zase vyjeli ven a už jen mrholilo. A nebyla zima. A nefoukalo. A parkoviště bylo prázdné. To vše mě hodně povzbudilo a říkala jsem si, že když nic, tak aspoň tu bude klid a budu mít dramatické fotky. Tentokrát jsem se vydala na opačnou stranu než minule, po červené a zelené na Karlovský most. Nejprve jsem byla i nadšená, čistý vzduch a všechno krásně zelené, oproti srpnové vyprahlé vysušené Praze. Cestou jsem se přesvědčila že Kořenov musí být nedaleko protože jsem párkrát málem zakopla na kořenech. Zdola se neslo burácení vody. Mostky jsou tu dva, přes Jizerku a přes Jizeru.

Přešla jsem na Polskou stranu a proti proudu Jizery. Na chvíli i vysvitlo škvírou mezi mraky slunce a přestalo pršet, takže oběd jsem si vychutnala na lavičce u řeky. Přede mnou se rozprostíraly rašeliniště, krajina jako v severním Finsku. Nikde nikdo. Byla jsem přesvědčená, že teď už bude lépe a lépe. Pokračovala jsem směrem k chatě Górzystów, ale až k ní nedošla. Zastavila jsem se v nejvyšším bodě cesty, udělala pár fotek a vydala se na návrat. Netrvalo dlouho a začalo zase pršet, ale opravdu hodně. Chvíli jsem se i schovávala pod stromem abych se vyhnula té nejsilnější průtrži a pak našla útočiště na chatě Orle. Dala jsem si pivo a bigos a koukala jak venku leje. Předpověď říkala, že ve čtyři odpoledne by se mělo udělat definitivně hezky. Teď bylo kolem půl druhé. Také jsem se musela rozhodnout jestli se vrátím zpátky na Jizerku na autobus, jenže to bylo celkem do kopce, a nebo půjdu do Kořenova pěšky celou cestu, ale z kopce. Rozhodla jsem se jít pěšky. Ještě jsem tedy pořádně zmokla, ale přesně dle předpovědi se kolem čtvrté vyjasnilo, takže do ubytování jsem došla za sluníčka.

V neděli jsem se tentokrát vydala po modré kolem Jizery směrem do Rokytnice. Dnes už bylo krásně, chladno, ale sluníčko. Šla jsem přes kopec do Rejdic, přes vyhlídku u Borovských skal. Z Rejdic jsem pak jela autobusem do Tanvaldu a stejným vlakem jako posledně domů.