-kdy-04/2025

-kde-Krupka – Cínovec – Meziboří – Nová Ves v Horách – Horní Jiřetín (Ústecký kraj)

-jak se tam dostat-busem do Krupky, busem z Horního Jiřetína (+vlakem z Litvínova)

-co tam-Lanovka na Komáří vížku, rašeliniště a vřesoviště na hřebeni Krušných hor, rozhledna Vlčí hora a Jeřabina, zámek Jezeří.

https://mapy.cz/s/camupelace

Letos jsme se vydali na Velikonoční putování opět do Krušných hor a schválně jsme začali tam, kde jsme minule skončili, tedy v Krupce. Ve čtvrtek večer jsme dorazili akorát na přespání (Motorest Na Bojišti), nic víc se v malém kamrlíku ani dělat nedalo, alespoň tomu ale odpovídala cena. Večer jsme si akorát dali zelené velikonoční pivko v místní restauraci a snažili se jít brzy spát. A hned ráno jsme vyrazili autobusem do centra Krupky a k lanovce. Počasí bylo nic moc, zamračeno, foukalo a podle mraků napíchnutých na kopcích nahoře jistě mrholilo. Moc jsem si přála aby i přes vítr jezdila lanovka, protože jinak by to znamenalo vyšlapat si celé převýšení pěšky. Stanice lanovky byla otevřená, ale nikde nikdo. Nakonec jsme se dobouchali na paní, která nám řekla, že lanovka se spouští vždycky v půl, a pět minut předem jim volají z horní stanice jestli je možné jí spustit. A opravdu, před půl desátou zazvonil telefon a po krátkém rozhovoru si nás paní zavolala, že můžeme jet. V podstatě spustili lanovku jen kvůli nám. Dle očekávání to bylo lehce drsné, ještě, že jsme si předem navlékli všechno oblečení, co jsme měli. Doba jízdy na dvoumístné „židličkové“ lanovce je 15 minut, a k tomu nás ještě asi na pět minut zastavili hned za prvním sloupem. Čím výše, tím, dle očekávání, větší zima a mrholení. Zajímavé je, že se na lanovce sedí bokem a občas se jede velmi nízko. Člověk tak chtě nechtě kouká okolním chatám do oken a na terasy, někdy to bylo opravdu vtipné. Nahoru jsme dorazili lehce prokřehlí ale spokojení, že jsme se svezli. Nastoupili jsme hned na červenou značku směr cínovec. Jen jsme jednou odbočili k jezírku Cínovecké oko. Tam se z občasného mrholení na nějakou dobu stal deštík a jak do toho foukalo, tak jsme pořádně promokli. Sice jsme měli nepromokavé bundy, ale ne kalhoty. Velké štěstí bylo, že tento den jsme měli celkem ujít jen 10 km a tak jsme brzy po poledni už byli na chatě (Hotel Pomezí).

Celý Cínovec byl takový pohraniční bizár, benzínky, zahradnictví plné květin a dřevěných budek a umělých zvířátek (asi alternativa k trpaslíkům), jedno kadeřnictví vedle druhého (kdo ví zda to není, nebo minimálně nebyla zástěrka pro zcela jiný podnik) a pak pár horských hotelů/chat. Hotel Pomezí je až na nejzazším konci Cínovce s výhodnou pozicí na rozcestí turistických, cyklo, ale především běžkařských tras. Před restaurací mají reproduktor, který celý den valí osmdesátkové a devadesátkové hity. V restauraci ale mají slušné jídlo za slušné ceny (na to že hlavní klientela jsou Němci) a pokoj, co jsme dostali byl nad očekávání. Než jsme snědli oběd, mohli jsme se jít ubytovat a rovnou jsme si šli chvíli schrupnout, protože venku stále pršelo. Později odpoledne na chvíli přestalo a tak jsme se šli alespoň ještě chvíli projít k Dlouhému rybníku, který nás zaujal už po cestě sem.

V sobotu už bylo počasí mnohem přívětivější. Sice stále pod mrakem a vlhko, ale už zcela bez deště. Z Cínovce jsme se vypravili po modré a pak po červené značce směr Nové Město. Potkávali jsme docela dost lidí, hlavně dalších párů co chodí Stezku Českem. Štvalo mě, že si musí myslet, že jsme jedni z nich, akorát, že my jsme Velikonoce trávili putováním v pohraničí ještě „before it was cool“ tak jsem všechny z protestu zdravila „Dobrý den“ místo jejich obvyklého „Ahoj“. Nasvačili jsme se na železniční zastávce Mikulov-Nové Město a pak pokračovali po zelené značce do Nového Města a dál zase po červené. Minuli jsme větrnou elektrárnu a pod Vrchem Tří pánů jsme po různých značkách směřovali k rozhledně Vlčí Hora. Mraky byly nízko, ale i tak bylo z rozhledny docela vidět do kraje. Z Rozhledny jsme to vzali po modré a po žluté značce k našemu dalšímu ubytování (Hotel Loučky). Ještě jsme si dali pozdní oběd v přístřešku obory Fláje, ale už jsme byli opravdu unavení a prochladlí. Zajímavý byl sestup dolů do Meziboří, od přístřešku, který byl ve výšce skoro 900 metrů jsme sklesali až skoro na 400 metrů. S každým krokem bylo tepleji a tepleji, stromy zelenější, a obecně mnohem příjemněji. Bolely nás nohy, ale v hotelové restauraci byla nějaká hlučná oslava, tak jsme i přesto zvládli ještě dojít dolů do Meziboří do Billy a udělali si dobrou večeři a drink na balkóně našeho pokoje.

V neděli už bylo krásně. Sluníčko svítilo a mohli jsme shodit skoro všechny vrstvy oblečení. Smůla byla, že to taky byl den, kdy bylo třeba zase zpátky nastoupat na hřeben i když pouze do nějakých 750 metrů, o něco méně než včerejší sestup. Z Meziboří jsme přes Šumný důl vyšlapali do obce Rašov, kde je Sportovní areál Klíny. Výstup nahoru nebyl nijak příjemný, ale zase rychle odsýpal a na Klínech jsme se odměnili tentokrát pivem nezeleným. Z Klínů jsme to přes Rašov vzali k rozhledně Jeřabina, kde jsme se v klidu a dobře naobědvali. Dál jsme pokračovali po neznačených cestách směrem k Nové Vsi v Horách, kde jsme měli poslední ubytování (Penzion KD Pod Lipou). Když jsme se blížili, že už se napojíme na červenou značku vedoucí do vesnice, už nás zase bolely nohy. Směrem dál po cestě jsem v mapě viděla dva přístřešky, ale nakonec jsme mnohem dříve narazili na pěknou lavičku. A protože tu byl čilý provoz nejen opět pěších turistů, ale také cyklistů i místňáků venčících psy, využili jsme raději první volné místo k sezení. Já jsem si pořád hrála s mapou a říkala jsem „To je divné, ještě před chvílí jsem viděla dva přístřešky a teď mi to ukazuje už jen jeden“. Když jsme pak šli, tak jsme viděli, že jeden přístřešek je rozbořený. „Tak to se muselo stát teď, před chvílí tu ještě byl“ smála jsem se a Radek dodal, že „nevydržel ten nápor turistů“. Ubytovali jsme se dali si v místní hospůdce guláš a večer jsme nakonec docela ocenili, že máme na pokoji televizi a koukali na nějakou hloupost, protože už ani mluvit se nám nechtělo.

V pondělí ráno nás čekal sestup dolů z hor, kam až, to bude záležet jak dobře nám to půjde. Jídlo jsme doplnili v sobotu večer v Meziboří v Bille, takže jsme se nasnídali z vlastních zásob a vydali se na cestu. Nejdřív kolem loveckého zámečku Lniště směrem na zelenou turistickou značku k zámku Jezeří. Značku jsme museli opustit abychom se podívali na slavnou vyhlídku na Jezeří nad zámkem. Jako první ovšem s odbočkou přes Polední skály a Josefininu skálu se starým schodištěm po Hradu. Je zajímavé jak vše  pomalu zarůstá. Nejenom samotná vyhlídka stromy, ale také lomy pod zámkem. Za pár let už bude krajina zase zelená, i když to vypadá, že se na několika místech ještě těží. A když už jsme u té zelené, radek měl tentokrát dobrou kamufláž - bundu přesně v odstínu rašících bukových listů. Prošli jsme si zámecké pozemky, poseděli, posvačili a pokračovali po modré značce směr k Litvínovu, ale už bylo jasné, že dojdeme jen do Horního Jiřetína a popovezeme se busem. Nejzajímavějším místem na cestě byla Albrechtická štola, kde voda vytékala širokým kanálem z tunelu. Chvíli jsme chodili okolo, fotili ze všech úhlů a kochali se zajímavým úkazem. Podél vody vytékající z potoka jsme šli až do Horního Jiřetína. Na autobus to pak byl celkem fofr, ale stihli jsme ho a díky tomu si prohlédli náměstí v Litvínově, zašli si na kousek pizzy a koupili občerstvení do vlaku. Cestou do Teplic na další přestup jsme pak mohli z okénka vlaku pozorovat kudy všude jsme chodili.