Po divných značkách a vyhlídkách kolem Jílového
-kdy-05/2025
-kde-Luka pod Medníkem (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do a z Luk pod Medníkem
-čas-20km (7h)
Sama jsem se tentokrát vydala na výlet do Luk pod Medníkem a okolí. Už jsem se sem chystala dvakrát, poprvé mi ujel vlak, podruhé už jsem předem viděla, že mi zase ujede, a tak se rovnou vypravila jinam. Proto jsem dnes jela o hodně dříve a jako naschvál měl naopak vlak zpoždění, takže jsem tři čtvrtě hodiny seděla v Braníku na nádraží. Aspoň jsem snědla snídani abych měla lehčí batoh. Těsně před výstupní stanicí jsem já i několik dalších cestujících dostali sprdnuto od průvodčí, že máme špatnou jízdenku. Luka pod Medníkem jsou totiž sice pražské pásmo 3, ale vlak jede přesně o minutu déle, než platí jízdenka na 3 pásma a je proto nutné mít na 4. Z vlaku se nás, turistů, vyvalilo celkem dost, hned ale bylo jasné, že každý míří jiným směrem. Já jsem měla sice plán kam jít, ale postupem cesty se různě měnil, podle nálady a vzhledu cest. Nejprve jsem šla po divných značkách. Začalo to sice klasickým modrým proužkem, ale to byla nuda, takže jsem přesedlala na zelený puntík. Cestou byly krásné výhledy přes louky na vršky na protějším břehu Sázavy. A z lesa byl slyšet dudek! Když mě omrzel zelený puntík, tak jsem se vydala po červeném trojúhelníku. A tím už asi zajímavé značky končí. Rozhodně tím ale nekončí zajímavé události toho dne. Červený trojúhelník byla naučná stezka Jílovské vyhlídky. Překvapivě většina náhodných vyhlídek po cestě byla hezčí než ty oficiálně značené, ale líbilo se mi tam natolik, že jsem se rozhodla po trase pokračovat až do Radlíku. A těsně před Radlíkem se mi další zajímavý český pták tentokrát ukázal osobně. Obvykle ho pouze slyšíme, protože je děsně hlasitý a křičí kri-kri-kri-kri, tentokrát se ale pan datel nečekaně pouze procházel na zemi. Doma jsme si pouštěli zvuky, co umí datel dělat a kromě kri kri kri to vypadá, že za všechny zvuky lesa může datel, protože má poměrně široký repertoár.
Když už jsem nakonec došla až do Radlíku, tak jsem využila toho, že je tam supermarket a koupila si zmrzlinu. Bohužel než jsem si vybrala a zaplatila, přišel venku mrak a začalo foukat, a tak zatímco jsem doposud šla jen v tričku, zmrzlinu jsem si snědla na lavičce cestou k Jílovému, zapnutá do bundy. V Jílovém jsem navštívila vyhlídku Na Rakovce, pak se mrkla na náměstí a pokračovala po vyhlídkové trase na Boží skálu. Tam byl doslova boj o místa na sezení. Ze všech směrů sem v jeden okamžik přišlo více skupin a včetně těhotné paní a skupinky důchodkyň. Ještě, že s sebou nosím sedátko. Z Boží skály vede trasa do obce Kabáty a byla to moc hezká cesta s výhledy, mezi kvetoucími loukami.
V Kabátech se musí sejít z kopce na silnici aby mohl člověk pokračovat na kopec protější. Odbočuje se u fotogenického Podměstského mlýna a pro turisty tu mají připravené překvapení. Na stráni totiž číhá kanec. Na velkou dálku je docela realistický, že jsem se na chvíli zarazila. Když se nehýbal, usoudila jsem, že je umělý, ale i tak, šla jsem opatrně! Naštěstí bližší průzkum opravdu potvrdil, že se naštěstí jedná jen o sochu.
Mířila jsem k rozhledně Pepř. Ale ztratila jsem se. Nepochopila jsem, kam směřuje šipka a vydala se po špatné polní cestě. A nebylo to dnes poprvé. Už jednou jsem dnes sebevědomě mířila někam úplně jinam. Naštěstí, i když jsem si chybu uvědomila poměrně pozdě, přeci jenom jsem rozhlednu viděla na kopci před sebou, dalo se k ní oklikou dojít i z mojí cesty. Zrovna, když jsem byla na vrcholu rozhledny byl odněkud dlouho slyšet vrtulník. Pořád a pořád. Ale nebyl vidět, snad byl někde dole v údolí Sázavy. Od rozhledny pak překvapivě byla úplně nejlépe značená cesta celého dne, ze které by se nedalo zabloudit snad ani v noci. Byla to cesta do místní pivnice U Loužáka. A ta stojí opravdu za návštěvu. Zvenčí vypadá opravdu jen jako pivnice, ale uvnitř je to velmi útulné a mají tu i krb. Venku ale bylo krásně a tak jsem si dala jedno malé pivko u stolečků na zahrádce a pokračovala dál směrem k železničnímu viaduktu. Cestou z kopce jsem potkala další ptačí zajímavost, tentokrát včetně zvuku i obrazu. Takhle zjara totiž často strašlivě křičí dírky ve stromech – takové rychlé krátké hlasité pískání. A to jsou strakapoudi. Našla jsem takovou krásnou vřeštící dírku a dokonce později i viděla starostlivého rodiče, jak krmí mláďata v díře.
O kus dál, už na dně rokle vedoucí k viaduktu, jsem potkala zajímavou skupinku lidí. Měli helmy a evidentně se chystali na exkurzi do nedaleké štoly. Co ale bylo ještě zajímavější, že člověk co jim dělal průvodce stál vprostřed silnice s dvěma kovovými proutky v ruce. Schválně jsem zpomalila abych viděla, co se tam děje, ale to se neobešlo bez povšimnutí a pán mi hnedka nabízel, jestli si nechci zkusit hledat zlato. Nechtěla jsem je vyrušovat, ale přemluvili mě, takže jsem dostala do každé ruky jeden proutek – takový silný drát ohnutý do pravého úhle – jeden konec se drží v ruce směrem dolů a druhé konce se mohou vodorovně pohybovat ze strany na stranu. Dostala jsem instrukce, že si mám představit křemen (který má pravděpodobně se zlatou žílou cosi k dočinění) a že se mám vydat po silnici směrem nahoru. Nejdřív jsem z toho byla zmatená, nevěděla jsem jak pevně proutky držet, chvíli mi přišlo, že se točí sem a tam a že bych je měla chytnou pevněji. Vrátila jsem se a zkusila to znovu a po chvíli se překřížily. „Uhm, tady?“ Zeptala jsem se. Pán mi řekl, ať se podívám pod nohy a tam byly pohozené tři listy ze stromu. Už to zkoušelo více z nich a označili stejné místo. Pak se mě zeptal, jestli si to nechci zkusit s vodou. Proč ne? Tentokrát mě poslal na mnohem delší trasu, s tím, že jsem si měla představovat vodu a když se proutky najednou překřížily, už beze studu jsem se zastavila. A pán říká „tak se podívejte nad sebe, je tam bývalá studně a z ní voda teče pod silnicí přímo do potoka“. Tak prý mám docela talent.
Dál jsem pokračovala k viaduktu a koukla jsem se na jízdní řád a za deset minut měl jet vlak, takže jsem si na něj počkala, abych most viděla „v akci“. Byl už ale nejvyšší čas řešit kam na můj vlastní vlak. Původně jsem myslela, že bych jela z Jílového, ale říkala jsem si, že bych to mohla stihnout zpátky do Luk pod Medníkem. Kromě toho, že jsem se dala nachytat zkratkou ke štole Václav, která vedla podle trati a pak se muselo ošklivým sestupem dolů, to byla moc hezká cesta kolem Sázavy s výhledem na malebné chatičky na protějším břehu. Po chvíli jsem došla na místo, kde byly polámané a polehané kopřivy. Jako by tam přistálo ufo. Ovšem po vzpomenutí na rozhlednu jsem měla jasno, totiž že právě tady musel přistávat ten vrtulník. Na nádraží jsem dorazila právě včas a tentokrát si koupila i správný lístek.
